Kája Saudek měl status zjevení, českou výtvarnou kulturu obohatil za rámec komiksu

Krátce po svých osmdesátých narozeninách zemřel v pátek 26. června na selhání srdce kreslíř Kája Saudek, uctívaný zejména milovníky komiksu. Od roku 2006 byl hospitalizován ve vegetativním stavu v motolské nemocnici poté, co nešťastně vdechl sousto masa a mozek byl delší dobu bez přísunu kyslíku. Po celou dobu jej v nemocnici navštěvovala jeho manželka Johana, podle které výtvarník své okolí vnímal.

Kája Saudek i jeho dvojče, fotograf Jan, se vždy svému okolí vymykali. Ostatně ani jejich rod nebyl prost mimořádných osobností. Bratrancem jejich otce, bankovního úředníka, byl slavný shakespearovský překladatel E. A. Saudek, přes něhož je s rodinou Saudků příbuzensky propojen i Jaroslav Vrchlický či Franz Kafka.

Dvojčata Kája a Jan Saudkovi se snažili žít velkolepě v kafkovské době. Což, jak víme, nemohlo fungovat. Doba, kdy talentovaní umělci mohli začít naplno tvořit, vyžadovala zcela jiný druh angažovanosti.

Zatímco zrak Káji a Jana se obracel k Západu, od umělců se žádalo poklonkování Východu. Úborem vzorného občana byly modráky, ale bratři nosili džínový denim. V době kolektivní mytologie se uzavírali k vlastnímu individualistickému mýtu, osobní záležitosti okamžitě implantovali do své tvorby, byť velmi často privátního charakteru.

Inspirován americkým komiksem i pop-artem, začal Kája Saudek v 60. letech minulého století tvořit plátna tematizující erotické ženství, určená víceméně jen okruhu přátel, i dynamickou linkou vypracované kreslené seriály. Ty se objevovaly v mládežnických časopisech jako Pop Music Express či Mladý svět.

Tvůrčí setkání s neméně pilným a invenčním scenáristou Milošem Macourkem se mělo proměnit v odvážně koncipovaný sci-fi komiks Muriel, rozvržený do deseti knižních svazků. Cenzura v roce 1969 nedovolila vydat ani ten první, Muriel a andělé. Vyšel tiskem až v roce 1991, v kvalitnějším a kompletnějším vydání pak v loňském roce – to však již dílo neslo pověst nejlepšího českého komiksu všech dob.

Byl skutečně Kája Saudek na prahu celosvětového uznání, jak naznačují jeho největší obdivovatelé? Na poli komiksu by se ve světové konkurenci zřejmě na prvních příčkách nezapsal. Na to byl formálně příliš poplatný americkým a později francouzským vzorům, byť zajímavě obohaceným o inspiraci Alfonsem Muchou.

Je smutné to konstatovat, ale to nejlepší z Káji Saudka tryskalo až v okamžiku, kdy zapomínal být světovým a vpouštěl do svého díla ironii čerpanou zejména z života v reálném socialismu. Byl výsostně českým tvůrcem napnutým na skřipci mezi velkými možnostmi a malými poměry.

V Tančícím domě začíná výstava k osmdesátinám Káji Saudka, zaměřuje se na erotiku

Dalších 6
fotografií

Saudkovy vášně byly z jeho tvorby zjevné každému, v osobním kontaktu si však do svého světa pouštěl jen málokoho. Až prvorepubliková šlechetnost se v něm spojovala s uzavřeností, která byla v příkrém kontrastu s expresivním charakterem jeho kreseb.

Dál mohl Saudek dojít na poli volné malířské tvorby, ale té se nevěnoval tolik jako kresbě a kreslenému seriálu, pro které měl okamžitý odbyt. Zákaz publikace dvouleté práce na prvních dvou dílech Muriel byl pro umělce těžkou ranou, neznamenal však naprostý zákaz publikování. V průběhu 70. let vydával komiksy časopisecky, v 80. letech pak v šedé zóně "účelových publikací" pod ochranou České speleologické společnosti.

Pracoval také jako ilustrátor oblíbeného naučného seriálu Okna vesmíru dokořán a jeho úsporný komiksový styl již dříve využili tvůrci filmů Kdo chce zabít Jessii? a Čtyři vraždy stačí, drahoušku!

Možná není náhodou, že na kreslených seriálech Saudek spolupracoval mimo jiné s Jaroslavem Foglarem. Byť byli velmi rozdílných naturelů, jako tvůrci byli oba svého druhu průkopníky a pro několik dalších generací i symboly určitého stylu. Šli svou vlastní cestou bez větších ohledů na okolní poměry a vlastně tvořili svou vlastní kategorii.

Svobodné poměry po listopadu 1989 umožnily mladším generacím seznámení s dosud málo známou Saudkovou tvorbou díky reedicím starších děl. Součástí výtvarníkova pojetí profesionality však bylo neodmítnout žádnou zakázku, byť by se jednalo o sebemarginálnější reklamní grafiku či politickou propagandu.

Rozmělnění v množství drobných kreseb, nedostatek schopných komiksových scenáristů (s výjimkou Ondřeje Neffa) a snad i jistá životní únava zapříčinily, že v devadesátých, ani nultých letech se stále rostoucí obec obdivovatelů "krále komiksu" již žádného zásadnějšího díla nedočkala.

V českém kontextu však "Kája" měl již dávno status zjevení. Ač ryzí samouk, obohatil svým u nás neobvyklým vizuálním stylem českou výtvarnou kulturu daleko za rámec komiksu.

Je smutné, ale v saudkovském duchu i hořce ironické, že nejvýznamnější reedice jeho děl v nakladatelství Plus, výpravná monografie z pera Heleny Diesing, retrospektivní výstava v Olomouci i stoupající zájem o komiksovou formu ze strany odborníků – že to vše se v uplynulých několika letech odehrálo bez vědomé přítomnosti samotného tvůrce.