Mikael Gwilou a Denis Molčanov: Češi, polibte mě...

„České tradice? To bude těžké. Já jsem totiž žádnou asi ani nezahlídl.“

„Kapr a bramborový salát na Vánoce?“

„Ale celá střední Evropa má na Vánoce kapra a bramborový salát. To už člověku musí opravdu téct do bot, aby vytáhl zrovna tenhle trumf. Další jídla už prosím tě nevymýšlej, v tom jste ještě horší než Angláni.“

„Co český humor?“

„TEREZO! Žádný český humor neexistuje. To je, jako bys říkala, že existuje humor anglický. Odkdy mají národy výsadní právo na nějaký typ humoru? Člověk nemusí být z Londýna, aby dokázal se smrtelnou vážností vynášet jednu jízlivost za druhou, a nemusí být z Prahy, aby byl schopen sebeironie.“

„No a proč tedy Angličané věří ve svůj humor? Protože jsou blbí a taky nic nepochopili?“

„Samozřejmě že ne. Charakterové rysy jsou na národy nepřenositelné, to je to, co se ti tu snažím už hodinu vysvětlit. Tak jako neexistují národy blbé – je to matematicky nemožné – tak nejsou ani národy inteligentní. Angličani věří ve svůj humor právě proto, že tradice tu jsou od toho, aby se v ně věřilo. Je to čistá autosugesce, jako na mši svaté. To, že se mluví o anglickém humoru, ještě neznamená, že anglický humor opravdu existuje.“

„Takže Češi jsou Angličani a Angláni jsou Češi.“

„Přesně.“

„Můžeš mi říct, proč sis vybral zrovna Česko, když ti nabídli střední Evropu?“

„Postupoval jsem vyřazovacím způsobem. Varšava, to pro mě znamená flanďáci, Praha, to je Kafka. Pak bylo rozhodování jednoduché.“

„Já myslela, že Kafku nesnášíš...“

„Flanďáky víc.“

„Tím pádem ale uznáváš rozdíl mezi českým a polským charakterem, mezi českými a polskými tradicemi.“

„Jistě.“

„Ještě před chvílí jsi ten rozdíl popíral.“

„Ještě před chvílí jsem mluvil o autosugesci. Samozřejmě že vždycky dojde k nějaké volbě, polská volba bude jiná než ta česká, to je přece jasné. Ta volba je však přijatá zvenčí, je umělá. Mění se s kontextem. Osobně to nazývám: nacionalistická synekdocha. To není špatné, ne?“

„Ježíšmarjá!“

„Vysvětlím. Obsah se prostě prohlašuje za samotnou nádobu. Anglický humor, to je Shakespeare od kolotoče. Jsem Angličan, četl jsem Shakespeara, byl to suchar, já jsem tudíž taky. Každý vůl ti dnes dokáže říct unylej fórek, aniž by mrknul okem a sám se rozesmál – ale pán se hnedka cítí Angličanem. Poláci jsou zas katolíci, protože jsou Poláci, nikoliv nutně proto, že věří. Ve skutečnosti, Terezko, VE SKUTEČNOSTI, nejsme ani Angličani ani Poláci ani Češi, ale Afričani.“

„Cože?“

„Lidská čeleď pochází přece z Adama a Evy, a protože jsme lidi, jsme tudíž z Adama a Evy.“

„Panebože, to je zase hloupost! Možná ještě v matčině břiše, ale venku už určitě ne. To z nás vyrostou Angličani, Poláci, Češi. Věděls, že už v deseti měsících se novorozenec uzavírá jevům, které mu nepřipadají povědomé? Aby se české desetiměsíční mimino naučilo opakovat zvuky třeba japonštiny, tak už ho to normálně musíš učit. Ještě před prvním rokem věku je dítě už intelektuálně Čech. Co teprve o třicet let později...“

„Odbíháš od otázky.“

„Ale vůbec ne. Ty mi tady kážeš o univerzálním člověku, Japonce, Anglány, Poláky, všechny do jednoho posíláš k šípku a mně budeš tvrdit, že odbíhám od otázky?“

„Tak víš co, já ti povím historku o Sodomě.“