Recenze: Björk zpívala s pampeliškou na hlavě, na Colours přivezla i ohňostroj

Byl to zvláštní pohled. Ve videu na plátně jakési přírodní síly zašívaly raněné srdce islandské zpěvačky Björk – ale té, která chodila po pódiu, nebylo vidět ani do tváře.

Po celý svůj čtvrteční koncert, jejž na festivalu Colours of Ostrava vidělo třiatřicet tisíc lidí, zůstala Björk skrytá za tím, co mezi diváky záhy zlidovělo jako „pampeliška“, jako „mořský ježek“ – za střapatou, pichlavou bílou maskou, kterou nasadila při západu slunce a nesundala ji ani za tmy. Jako by si jejím prostřednictvím v programu vůbec nejosobnějších písní, jaké kdy složila, zpěvačka „chránila“ osobní prostor.

Byly to také písně značně komorní, vhodnější do uzavřených prostor typu newyorské Carnegie Hall, kde Björk s tímtéž programem v březnu debutovala. Skladby z jejího letošního alba zvaného Vulnicura, vyprávějící o různých fázích rozchodu a končící její velkou emancipací, jsou určené pro smyčce a elektronické beaty. A jejich interpretace je tak náročná, že vlastně předem vylučuje větší show.

V Ostravě se na pódiu dělo tak málo, že to zpěvačka až na pár minut ani nedovolila přenášet na velké obrazovky. Místo toho pouštěla videa – od „operace srdce“ přes klip k písni Hyperballad z roku 1995, kde ji režisér Michel Gondry jako rozpixelovanou hrdinku videohry nechal opakovaně padat z útesu, až po dokumentární záběry pářících se slimáků, stonožek a útočícího hmyzu. Ty pocházely z videotéky pořadů, které pro BBC namluvil David Attenborough, tedy kolega Björk z jejich předloňského filmu o spojitostech mezi přírodou, hudbou a technologií.

Recenze: Björk zpívala s pampeliškou na hlavě, na Colours přivezla i ohňostroj

Dalších 23
fotografií

Ta tři slova byla klíčová i pro ostravský koncert. Příroda – to je Björk, stylem zpěvu i pohyby chvílemi stále připomínající druidku. Hudba – to byl ve čtvrtek patnáctičlenný britský Heritage Orchestra, pět houslí, pět viol a pět violoncell, z toho devět v rukách žen, všichni v bílém.

Po tomto jedenáctým rokem prosperujícím tělesu, jež se v minulosti účastnilo symfonických projektů skladatele Vangelise či rockera Johna Calea, zpěvačka sáhla kvůli náročnosti aranžmá. Písně z alba Vulnicura vyžadují nikoliv běžné symfoniky, nýbrž osobitější interprety zvyklé vystupovat samostatně či ve smyčcových kvartetech, jak to dělají právě členové Heritage Orchestra.

V tomto ohledu Björk udělala stejnou volbu, jako když hráče pro svůj symfonický projekt před lety hledal hudebník Peter Gabriel. A udělala dobře – až na jediný okamžik, kdy se Björk ztratil a ta musela část sloky nahradit improvizovanými citoslovci, byl orchestr bezchybný. Zejména třetí skladbu Family vyhnala violoncella k působivému vrcholu.

Na celé desce Vulnicura se ale Björčina komorní vážná hudba neustále sráží s tanečními, elektronickými spodky. A to je „technologie“ – ve čtvrtek zosobněná bubeníkem a hráčem na nástroj hang Manuem Delagem v pravém horním rohu stage a především DJ řečeným The Haxan Cloak, jenž stál za Macbookem vlevo nahoře.

Postupem večera nabírali na významu, jak se Björk repertoáru nové desky vzdalovala.

Už když zařadila skladby z alba Homogenic z roku 1997, začaly se role orchestru a elektronické rytmiky vyvažovat. A když okolo půl desáté večer dohrály hity Wonderlust, či dokonce dávné Army of Me, stroje vyplivly salvu ohně a nad pódium vylétl ohňostroj, byla proměna dokonána – orchestr zůstal v pozadí, kreslící strukturu skladby a stále nepřeslechnutelný, ale už pevně podřízený technologii.

Jistě je škoda, že s Björk nepřijel momentálně populární venezuelský DJ Arca. Haxan Cloak ho ale nahradil obstojně a hned naživo zúročil, že pro Björk minulý měsíc remixoval letošní píseň Mouth Mantra.

Björk, která do Ostravy přijela již v pondělí a město si mezitím objela na kole, s publikem ve čtvrtek nijak příliš nekomunikovala. Lze to přičíst především náročnosti materiálu, v němž ale zpěvačka – dva roky po náročném chirurgickém odstranění polypu na hlasivkách, který ji málem připravil o hlas – intonovala špičkově a bez problémů vyzpívala i vysoko položené pasáže hitu Hunter.

Maska jí ve zpěvu nebránila. Bránila jenom tomu, aby publikum Björk vidělo do tváře. Kdo tak chtěl za všemi těmi písněmi o rozchodu, osamocení a osamostatnění vidět výraz, oči, ústa, spatřit závěrečnou „katarzi“, k níž album Vulnicura spěje, musel sledovat, jak horký dech z Björčiných úst při každé slabice rozechvěl jeden ze střapců pampelišky.