Můj první mrtvý byl důchodce.

Dlouho předtím, než v naší rodině začali mizet moji milovaní bližní v důsledku nehod, nemocí a sešlosti věkem, dlouho předtím, než jsem musel přijmout, že ani můj vlastní bratr, ani příliš mladý otec, ani dědeček s babičkou, ano, dokonce ani pes, jehož jsem měl v dětství, nejsou nesmrtelní, a dlouho předtím, než jsem začal vést se svými mrtvými neustálý nutkavý rozhovor – ach, tak veselý, tak zoufalý –, jsem jednou ráno našel mrtvého důchodce.

Týden předtím mi bylo sedm, na ty narozeniny jsem se toužebně čekal, protože jsem konečně získal právo chodit do školy sám. Ze dne na den jsem se teď směl zastavit a pak jít zase dál, kdykoli se mi zachtělo. Areál psychiatrické kliniky, v němž jsem vyrůstal, a také zahrady, domy, cesty a křoví ležící za ústavními zdmi, byly jako proměněné, a já objevoval spoustu věcí, jichž jsem si nikdy nevšiml, když mě doprovázela maminka nebo bratři. Dělal jsem trochu větší kroky a připadal si k nevíře dospělý. Protože jsem byl sám, stávaly se i věci kolem mě jedinečnými. Konfrontace ve výši očí: křižovatka a já. Kiosek a já. Zeď obklopující skládku a já.

Překvapilo mě, kolik rozhodnutí mi najednou příslušelo. Když jsem se držel maminčiny ruky, většinou jsem snil nebo si s ní povídal, a nechal se dopravit do školy, aniž bych dával pozor na cestu, stejně jako dopis, který odnášejí do schránky.

KNIHA

Joachim Meyerhoff

Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo

2015, Plus, přeložila Michaela Škultéty, 336 stran, 299 korun

První týden jsem byl hodný, jak jsem svatosvatě slíbil, šel jsem dohodnutou cestou – cestou, na niž mě matka všemožnými pokyny o rozhlédnutí se doleva a doprava a pak zase doleva připravila, následující pondělí jsem se ale rozhodl, že půjdu malou oklikou přes zahrádkářskou kolonii. Rozrazil jsem zelenou mřížovou bránu a vykročil po pěšince mezi malinkými pozemky, stromečky a zeleninovými záhonky. Úplně dobře mi přitom nebylo, protože otec mi vstup do zahrádkářské kolonie dokonce výslovně zakázal. „V takových boudách se často ukrývají různí divní lidé!“ varoval mě. „Nechoď tamtudy, prosím. Jasné?“

„Jasně, tati, platí!“

Utrhl jsem si nezralé jablko, kousl do něj, obratně jsem kyselé sousto vyplivl mezi dvě plaňky od plotu a mrštil jsem jablkem přes střechy, jak nejdál jsem dokázal. Čekal jsem na zvuk nárazu, všude však bylo naprosté ticho, jako bych jablko hodil přímo do stavu beztíže. Několikrát jsem si odplivl a šel dál. Nečekal jsem, že zahrádkářská kolonie bude tak velká a nepřehledná. Na každé odbočce jsem se dal doprava a doufal jsem, že se dostanu k vratům, která jsem dobře znal a odkud to do naší školy bylo už jen pár set metrů.

Podíval jsem se na nové náramkové hodinky, které jsem dostal k narozeninám, aniž bych si je přál. Hodinky byly totiž podmínkou mojí nové samostatnosti. Už je za pět minut osm. Teď si budu muset vážně pospíšit. Došel jsem k plotu, který už jsem jednou minul, a přidal jsem do kroku. Cesty vypadaly jedna jako druhá a já se snažil ignorovat narůstající sklíčenost. Půvab zahrádkářské kolonie, která se právě probouzela z ranního klidu, byl rázem ten tam, stejně jako moje čerstvě probuzená touha projít si kolonii na vlastní pěst. Vtom jsem zaslechl vzdálené, avšak zcela zřetelné zvonění. Začínala první hodina. Dal jsem se do běhu. Aktovka mi bušila do zad takovou silou, jako by mě popoháněl jakýsi nevrlý kočí.

Konečně jsem dorazil na dlouhou rovnou cestu, na jejímž konci jsem uviděl bránu, kterou jsem hledal. Když jsem k ní doběhl, byla zamčená, ale za ní jsem rozeznal cestu ke škole. Vyskočil jsem do výšky a chytil se horní hrany brány. Mřížoví bylo husté a špičky bot mi stále prokluzovaly. Až když jsem k nim chodidla přitiskl naplocho, podařilo se mi vyšplhat nahoru. Přehodil jsem nohu na druhou stranu a právě jsem se chystal udělat totéž i s druhou a seskočit, když jsem v zahradě vlevo pod sebou spatřil v květinovém záhonu ležet muže. Okamžitě jsem věděl, že je mrtvý.

Ještě dnes mě překvapuje, že jsem se ani trochu nevyděsil a neutekl jsem. Naopak: s obrovskou zvídavostí jsem balancoval zadkem na okraji brány a opatrně jsem se posunoval směrem k němu. Teď jsem na něj viděl ještě lépe. Byl zcela oblečený a připadalo mi, že dost vybraně. Celý v béžovém. Jedna světle hnědá letní polobotka mu sklouzla a odhalila ponožku ve stejném hnědém odstínu, košili měl úpravně zastrčenou v lehkých kalhotách a podobný splétaný opasek nosíval občas i můj otec. Chodidla a holeně mu spočívaly na louce, zbytek těla ležel v květinách. Nevěděl jsem, co je to za kytky, ale měly nádherné, veselé barvy.

Proč jsem si byl tak jistý, že je mrtvý? Proč jsem ani na zlomek sekundy neuvažoval o tom, že bych měl přivolat pomoc? Proč mi připadalo, že tahle mrtvola je určená mně, že mi patří?

Stonky kolem mužova trupu byly zohýbané a z části vytrhané, jako by kolem sebe tloukl, zmítal se v smrtelném boji, samou bolestí se chytal květin. Ležel obličejem dolů, šedivé vlasy měl rozcuchané. Nedokázal jsem odvrátit pohled, zůstal jsem sedět na své vyhlídce a prohlížel si ho. Byl jsem na vážkách. Mám slézt k němu dolů, sestoupit do květinové říše mrtvých, nebo seskočit na druhou stranu – na stranu živých, aut, chodců a nezadržitelně ubíhající vyučovací hodiny? Jedna noha mi visela nad zahradou, druhá nad chodníkem. Z myšlenky, zprvu ještě poněkud mlhavé, se postupně stalo senzační poznání, jež si nakonec probojovalo cestu přes jazyk až ke rtům: „Našel jsem mrtvolu,“ řekl jsem několikrát tiše, ale s rostoucím nadšením, „našel jsem mrtvolu.“

 

Seskočil jsem z brány do ulice a utíkal ke škole, rozrazil jsem vstupní dveře a uháněl po schodech nahoru, vtrhl do třídy a s hlasitým jásotem oznámil radostnou zprávu: „NAŠEL JSEM MRTVOLU!!!“ Učitelka a všichni žáci se na mě podívali, jako by dovnitř vletěl stropem sám Spasitel. No co je? Copak jsou hluší? pomyslel jsem si, zvedl paže do výšky, zaťal pěsti na znamení vítězství a zařval jsem ještě hlasitěji než předtím: „NAAAAAŠEL JSEM MRTVOOOLU!!!!!“

„Prosím tě, co je to s tebou?“ obořila se na mě učitelka, podle mě zcela nepochopitelně podrážděná. „Jsi vůbec normální? Takhle sem vrazit? Přeskočilo ti?“ V té chvíli jsem pocítil jsem hlubokou shovívavost vůči svým zabedněným spolužákům, kteří na mě nevěřícně zírali, i vůči učitelce, jejíž tvář se stáhla do velmi nepedagogické grimasy. Nesmím klást na tyhle lidi příliš vysoké nároky. Sebejistě a důrazně jsem je pomalu zasvětil do svého senzačního objevu. „V zahrádkářské kolonii leží takový – je tam mrtvý. Našel jsem ho já. On – je – mrtvý!“ slabikoval jsem s přehnanou zřetelností do všech těch otevřených úst. „Leží tam mezi květinami. Nějaký muž. Mrtvý. Já jsem ho našel. Ano, já. Našel jsem mrtvolu!“ „Posaď se na místo.“

Shodil jsem aktovku ze zad a sedl si do lavice. Bože, jak nízkou má desku. Kolena se mi skoro nevešla pod šuplík. Mě to ale nepřekvapilo. Když někdo vlastní mrtvého, udělá skok dopředu, vyletí do výšky, začne se rozpínat a získá rozhodující náskok. Učitelka se zvedla od katedry, která mi připadala tak nepatrná a ubohá jako nikdy předtím, přistoupila ke mně, sedla si na bobek a vážně se na mě zadívala. S tímhle pohledem jsem se měl setkat v životě ještě mnohokrát, s pohledem, který dává člověku jasně na srozuměnou: „Až sem a ani o krok dál. Už to přestává být vtipné.“ S pohledem, který člověka staví před volbu: Buď se jako mluvka a baron Prášil vydělí ze společnosti svých pravdymilovných a čestných spoluobčanů a nenávratně se stane hochštaplerem, nebo se přizná, bude se kát a s odporem se odvrátí od všech nepravděpodobných věcí.

Učitelka se na mě dlouho dívala: „Tak co se tedy děje? Pověz mi pravdu. Co že jsi to našel?“ Mlčel jsem. Jako by mi chtěl její hlas nabídnout zpáteční cestu z mého zbloudění, pokračovala chlácholivým způsobem snímajícím z mých beder veškerou tíhu: „No tak, už mi to řekni: Co se opravdu stalo?“ Byl jsem ještě celý udýchaný po rychlém běhu, nebo jsem lépe řečeno ztratil dech až teď, protože jsem měl odpovědět naprosto klidně.

„Něco jsem našel.“ „A co, prosím?“ Zalapal jsem po dechu: „Mrtvolu!“ „Mrtvolu?“ „Ano.“ „A kde?“ „U zahrádek.“ Ještě nikdy nevládlo ve třídě tak hrobové ticho, při žádné hodině, dokonce ani když u nás za nemocného učitele suploval ředitel, který za války utrpěl těžké poranění hlavy a měl sklon házet po nás svazkem klíčů.

Čím víc na mě naléhala, tím jsem byl nejistější. Bylo pro mě najednou mnohem těžší trvat na svém mrtvém, než se podvolit její nevěřícnosti a všechno jednoduše odvolat, říci „Máte naprostou pravdu. Promiňte, prosím“ nebo „Myslím, že jsem se zmýlil. Vlastně tam nic nebylo. Kalhoty, ano, možná kalhoty nebo povalený strašák. Ano, tak to bylo. Je mi moc líto, že jsem přišel pozdě. Byla to výmluva. Nic jsem nenašel, a rozhodně ne mrtvolu.“

Ale tak snadno jsem se nedal, i když teď tlak zvýšila: „Jestli je to tak, jak říkáš, musím zavolat policii. Zajdou tam, a když nic nenajdou, pak – a to ti slibuji – budeš mít velký průšvih.“ Ach ne, policie, pomyslel jsem si, co mám dělat? Možná jsem se opravdu spletl, byl třeba jen v bezvědomí nebo v tom záhoně něco hledal. Možná, pomyslel jsem si zoufale, už dávno vstal, obul si botu, upravil květiny, učesal se a posadil se do lehátka před svým úhledným domečkem. Představoval jsem si, jak policista přistoupí k jeho vrátkům a pozdraví ho: „Dobrý den, promiňte, že ruším, neviděl jste tu někde mrtvolu?“ „Mrtvolu? Ne, pane strážmistře, to tedy určitě ne.“ „Jeden chlapec tvrdí, že tu leží mrtvý.“ „Takový nesmysl jsem už dlouho neslyšel. V mojí zahradě? Mrtvý? O tom bych musel vědět. Co si ti špunti všechno nevymyslí, že?“ „Ovšem, máte pravdu. Hezký zbytek dne.“

Co mám jenom dělat? Všichni se na mě dívali. Připadalo mi, že dokonce i dinosauři z plastelíny na parapetech, které jsme zhotovili při pracovním vyučování, na mě pochybovačně poulí oči. Byla to ale přece pravda, pravda, pravda! „Ano,“ řekl jsem, „viděl jsem ho. V trávě. Byl mrtvý!“ „Dobrá.“ Učitelka přikývla. „Zůstaňte prosím všichni – a když říkám všichni, myslím všichni – na svých místech, hned jsem zpátky.“

Jakmile byla za dveřmi, všichni, ale opravdu všichni spolužáci se rozeběhli ke mně. „Fakticky?“ „A kde?“ „Jak vypadal?“ „Už se rozkládal?“ Opřel jsem se v židli a odpověděl: „Ne, ani trochu.“ „Jak jsi poznal, že je mrtvý?“ „Bylo to vidět.“ „Jů, a co když byl ještě naživu?“ „Třeba to byla vražda!“ „Viděl jsi krev?“ Už už jsem chtěl propadnout pokušení a tvrdit, že jsem na zátylku zahlédl trošku krve. Úplně jsem to před sebou viděl. „Jasně že to mohla být vražda,“ řekl jsem, „ na jeho... Ne, krev jsem neviděl.“

Učitelka se vrátila a děti se rychle rozutekly na svá místa. Stoupla si za katedru, zvedla ruce, požádala o ticho a křikla na mě: „Máš jít k řediteli.“ Vstal jsem a zamířil ke dveřím. Přistoupila ke mně, položila mi dlaň na záda, teplo mi okamžitě proniklo skrze svetr a vypálilo mi do kůže horkou upomínku, a nepříjemným tónem mě šeptem varovala, aby ji ostatní neslyšeli: „Ještě mi můžeš říct pravdu. Víš, že ředitel nesnáší, když mu někdo lže. Takže, jsi si naprosto jistý?“

Její důvěra ke mně stála na hliněných nohou také proto, že mě nedávno usvědčila ze lži. Podle mě nešlo o nic zásadního. Na školním dvoře se poprali dva kluci. Ještě nikdy jsem žádnou bitku neviděl, ale kolem soupeřů se vytvořil hustý hrozen dětí. Pokoušel jsem se mezi ně vecpat, ale prostě se mi to nepodařilo. Slyšel jsem supění a povzbuzování. Vtom jsem uviděl, jak přes dvůr běží naše učitelka. Brzy bude po představení. Křičel jsem: „Já chci taky něco vidět!“ Marně. „Lidi, pusťte mě! Chci taky něco vidět!“ Zase žádná reakce. A pak jsem zařval bez rozmýšlení, co nejhlasitěji: „Jsem lékař!“ Vnější okraj zvědavců povolil a já si probojovával cestu. „Nechte mě projít. Jsem lékař!“ Vytvořil se špalír, na jehož konci jsem konečně uviděl brutálně se mlátící kluky. Tak jsem vešel až do samotného epicentra: sedmiletý lékař na cestě ke svému prvnímu naléhavému případu.

Náhle mě učitelka popadla za zátylek a odstrčila mě stranou. „Promluvíme si později, rozumíš?“ a jako udatný rozhodčí se vrhla mezi zápasníky, kteří se do sebe zaklesli.

O příští přestávce jsem musel přijít do jejího úplně zakouřeného kabinetu, sednout si ke stolu a odpovídat na její otázky. „Cos to tam křičel?“ „Už nevím.“ „Víš to naprosto přesně. Nelži mi.“ Provinile jsem sklopil kudrnatou hlavu, spíše pro formu než z přesvědčení. „Okamžitě mi zopakuješ, co jsi to křičel! Nebo zavolám tvým rodičům.“ „Jsem lékař!“ „Zbláznil ses? Co to má znamenat?“ „Chtěl jsem říct, že můj táta je lékař.“ „Takový nesmysl! A proč?“ „Chtěl jsem něco vidět.“ „Co tam bylo k vidění?“ Učitelka se mnou mluvila jako se zabedněncem, pomalu, velice zřetelně: „Ty – nejsi – žádný – lékař!“ Přikývl jsem. „Kdo – je – lékař?“ „Můj táta!“ Mluvil jsem přímo do popelníku před sebou, a zatímco jsem se mu zpovídal, vznesly se vzhůru nepatrné částečky popela. „Dobře. Můžeš jít.“

Související