Mikolaj Łoziński: Kniha

1

Není snadné si s ní po třiadvaceti letech a devíti vyzváněcích tónech povídat. Pořád čekám, až řekne haló – tisíc tři sta kilometrů odsud. 

Abych jí řekl, že za ní chci přijet.

Proč nic neříká? Neztiší hudbu, nepřeruší rozhovor. Možná má hosty, před kterými polsky se švýcarským přízvukem nemluví? Dlouho volám haló – dokud se spojení nepřeruší.

Volám ještě mnohokrát, letím letadlem, jedu vlakem, tramvají a výtahem do třetího patra.

Abych se setkal s ženou, kvůli které dědeček před šedesáti lety opustil babičku.

2

Mohl bych jít po schodech, ale v tomhle domě se jezdí výtahem.

Na chodbě stojí bez hnutí stařenka, ústa nezavře ani ve chvíli, kdy k ní přistoupím, abych se přesvědčil, zda jsem nepřijel právě za ní.

Tiše klepu na dveře pokoje 37. Slyším hudbu a hlasy. Vcházím dovnitř.

Cloním si oči před silným sluncem. Vidím rovná záda ženy sedící u stolu. Nevypíná rádio, nezhasíná televizi. Čte noviny.

Zamířím k ní.

Zakopnu o židli, které jsem si předtím nevšiml, z opěradla spadne taška. Žena otočí hlavu. Říkám: omlouvám se. Nevstává, pozoruje mě, a když se skláním pro tašku, usměje se.

„Ztratil jste tady něco?“ poznávám její silný přízvuk.

„Třetí babičku,“ dívám se do očí, do kterých se nejhlouběji díval můj děda.

„Samozřejmě!“ slyším smích, který slýchával nejčastěji. „Teprve teď se mi otevřel ten správný šuplík!“

Skládá noviny s TV programem.

„To jsem ráda. Sedni si ke mně. Nebudu ti muset odezírat z úst.“ „Vypadáš dobře,“ políbím ji na jemnou kůži na tváři.

„Nevěřím ti, ale děkuji,“ upravuje si bílé vlasy. „Už jsem stará, víš. Je mi takových osmdesát čtyři nebo osmdesát šest let.“

Chtěl bych jí říct: vypadáš staře, a dobře taky.

„A ty! Jak jsi vysoký! Na ulici bych tě asi nepoznala,“ držím ruku, kterou držíval dědeček. „Ale znala jsem tě, že?“

„Ano.“

„Jako dítě. A teď tě poznávám podruhé, jako muže,“ hladí mě po vlasech. „Pověz mi, co děláš, chlapče.“

„Zkouším psát.“

„O čem?“

„O tobě, dědovi a babičce. A taky o mámině rodině.“

3

„Já teď jezdím na tomhle,“ ukazuje mi kolečkové křeslo. „Ale možná bychom si mohli procházku odpustit, co myslíš?“

Když se nám podaří vyjet z pokoje, naplní se chodba stařenkami a ženami v zelených pláštích. Žena mého dědečka si se všemi povídá. Ale proč na ně začíná mluvit polsky? A na mě německy? Jakživ jsem neviděl tolik starých žen pohromadě! Tisknu ruce, které se ke mně natahují.

Cítím se jako filmová hvězda.

Pouze stařenka s otevřenými ústy si nevšimla, že jsme projeli kolem, ale jí si taky nikdo nevšímá.

Napotřetí se trefím vozíkem do dveří výtahu. Další obtížný manévr následuje už na ulici – sjet z chodníku na přechod pro chodce.

Jedu s dědečkovou ženu jako s vozíkem v supermarketu.

„Jestli ti můžu do budoucna něco poradit,“ drží se vší silou křesla. „Nejlepší je jezdit zády napřed. Nejdřív ty, potom já.“

Lidé v autech zastavují a usmívají se – možná doufají, že jednou někdo taky bude tlačit jejich vozík.

Vjíždíme na chodník.

„Podívej se doleva. Kvůli téhle říčce jsem si ten dům vybrala. Na výběr bylo ještě deset dalších, ale od dětství jsem chtěla bydlet u...” ukazuje na ni prstem. „Jak se jmenuje? Ten šuplík se mi nějak zasekl!“

„Nezastavíme se chvilku na sluníčku?“

„Ráda, aspoň na tebe uvidím.“

Zaparkuji dědovu ženu u lavičky a posadím se.

„Dáš mi přivonět k tabáku?“ sleduje, jak si balím cigaretu. „Taky jsem kdysi kouřila. Můj první muž mě to naučil.“

4

Dědově ženě začíná být teplo, prohlížím si modrý svetr, který svlékla. A bílou košili s přišitým štítkem se jménem a příjmením.

„První muž mi po válce poslal do sanatoria dopis. Prosil v něm, abychom se setkali. Jela jsem vlakem,“ zasouvá diskrétně do kalhot svoje jméno a dědovo příjmení. „Na nádraží mi řekl, že miluje jinou ženu. Nedala jsem na sobě nic znát. Neukázala žádné hnutí mysli. Po sedmi letech společného života. Rozloučila jsem se a nasedla do vlaku. Až pozdě v noci jsem si dovolila plakat. Jen jednou. Jen jednu noc.“

„Mého dědečka jsi potkala v tom sanatoriu?“

„V jiném sanatoriu poblíž tohohle. První muž mi o něm už předtím říkal. Chtěl, abych poznala soudruha, který bojoval ve Španělsku. Jela jsem za ním autobusem. Mluvili jsme spolu půl hodiny.“

„O čem?“

„To si nevzpomínám,“ skládá na kolenou modrý svetr. „Bohužel, šuplík je zavřený.“

„Zkus ho otevřít. Můžeš to udělat už jen ty.“

„Vzpomínám si, že jsem se nikdy předtím necítila tak dobře. Snažila jsem se u něj být každý den. Často jsem chodila pěšky. Dlouho do kopce a pak dolů. Neměla jsem peníze na lístek.“

„On za tebou nejezdil?“

„Měl těžší formu tuberkulózy. Musel na operaci.“

Dědova žena rozkládá a znovu skládá modrý svetr. Nedívá se na mě, dívá se na svou milovanou říčku.

„Už máš mých otázek dost?“

„Hledám polská slova. Nemám klíč, omlouvám se.“

5

„Vezu tě dobře?“ ptám se, protože už zase sjíždíme z chodníku.

„Wonderful!“

Čelem vzad překonáváme přechod.

Na semaforu naskočí červená.

Pospíchám a nemůžu se na ni dívat, když říká, že můj děda byl neobyčejný člověk, že s ním byla nejšťastnější, že nikdy dřív ani potom takového muže nepotkala.

Musím se dívat přes rameno, na cestu, po které jedeme. 

„Zamilovala jsem se během půl hodiny. A přitom nebyl hezký ani vysoký. Měl velké brýle a velký nos.“ Obracím vozík o sto osmdesát stupňů. „Ne takový, jako na židovských karikaturách, ale hodně velký.“

Vjíždíme na zaplněnou zahrádku restaurace.

„Navíc měl ženu. A tvého otce.“

Číšníci hbitě připravují umělohmotný stolek s výhledem na křižovatku. Nový ubrus, příbory a místo pro kolečkové křeslo. „Poslyš!“ podává mi dědova žena jídelní lístek. „Máš rád koninu? To je jejich specialita!“

6

„Vstával brzy!“ křičí. Ale prý to zas nepřeháněl, nevstával před osmou, nebyli ranní ptáčata. „Pětatřicet let chodil pro housky! Jak se jen jmenovaly? Ne, kaiserky to nebyly. Mazal je džemem, prostíral
stůl. A pak mě vždycky probudil.“

Přisunuji se k ní.

„To byl náš rituál! Ohřívat šálky, napěnit mléko a vařit kávu v kávovaru, slyšíš mě?“

„Ano, ale ze všeho nejvíc slyším auta.“

„Cože?“ Auta na křižovatce se rozjíždějí. „To je vážně rozhovor dvou hluchých!“

Přisunuji se tak blízko, že se jí téměř dotýkám, když se ptám na dědu a babičku.

„Nevěděl, co má dělat. Nakonec jsem řekla: vrať se k ní. Otočil se ke zdi.“

„Děda plakal?“

Dívám se, jak jeho žena o šedesát let později čeká, až projedou auta.

„V noci vstal z postele, nasadil si brýle a sedl si ke stolu. Napsal jí, že miluje jinou ženu.“

„Nemiloval moji babičku?“

„Řekl mi, že je mezi nimi hluboké přátelství.“

„A mezi vámi byla láska?“

„Naprostá!“

Světla na semaforech přeskočí a tentokrát se rozjíždějí auta z druhé strany.

7

Dědečkova žena chce vidět fotky.

„Mám jich jen pár,“ na displeji mobilu není naši rodinu téměř vidět. Co je to za nové tváře? Sklání se nad nimi. Musím nahlas křičet jejich jména. Lidé u stolků se otáčejí. Křičím příběhy, které nikdy nikomu nevyprávím.

Vím, že je hned uschová do šuplíku.

„My jsme si taky dělali společné fotky,“ narovnává se na vozíku. „Ukážeš mi je?“

„Zůstaly ve třech zelených složkách!“ pokouší se přehodit nohu přes nohu. „Spolu s milostnými dopisy od tvého dědečka! Nechala jsem všechno ve svém bytě!“

„Nic sis nevzala?“

„Jen jednu malou fotku. Takhle malou,“ ukazuje na displej mého telefonu. „Svých rodičů.“

„Proč?“

„Nevzpomínám si. Víš,“ mrká na mě, když na semaforu naskočí červená: „Musela bych jít k psychologovi! Aby mi vysvětlil, proč jsem to udělala!“

8

Na žluté se mi podaří zeptat se na moji babičku.

„Přestěhovali jsme se do Polska! Pět let mě nechtěla vidět! A potom zavolala!“

„A?“

„Pozvala jsem ji k nám! Nevěděla jsem, co mám dělat! Vzpomněla jsem si na recept na kuře pečené na česneku s medem!“

„A?“

„A k tomu bramborovou kaši, salát se zálivkou vinaigrette a červené víno!“

„A babička?“

Najednou se zahledí na křižovatku – jako by ji zahlédla mezi brzdícími auty.

„Přišla v kalhotách a bílé košili, nenalíčená. Pochválila jídlo. Nepřiznala se, že nemá ráda česnek.“

„To je všechno, na co si vzpomínáš?“

„Bohužel jsem trochu připálila moučník. Tvůj děda vařil kávu. Pustil v salonu desku,“ odvrací se od rozjíždějících se aut. „Prokofjevovu Lásku ke třem pomerančům! Pro mě a tvoji babičku byla těžká. Zpočátku se nám nelíbila. Disharmonické, soupeřící zvuky. Novodobá disonance. Potřebovaly jsme nějaký čas.“

„A dědeček?“

Auta přehlušují její smích.

„Ten byl spokojený. Poslouchaly jsme přece jeho hudbu.“

„Často?“

„Třicet let v Polsku. Každou neděli.“

„A potom?“

„Vyprovodili jsme tvoji babičku na tramvaj.“

9

V restauraci se uvolňuje stůl.

Zamířím tam s vozíkem. Přejedu dědečkovou ženou po něčí botě. Hned vstává – je to vysoký muž – a oběma se nám omlouvá. „Co to bylo za trojúhelník?“ ptám se už uvnitř, tiše, je přece jeho posledním žijícím ramenem.

„Nerovnoramenný,“ překřikuje auta, která jsou teď už jenom vidět. „Ale tvoje babička věděla, že lepší muž na světě není. Ženy to věděly.“

„Jak?“

„Asi to cítily,“ rozhodí rukama tak, jak se to dělává u nás v rodině.

„A muži?“

„Nic proti němu neměli.“

„Člověk bez chyb?“

„Vzpomínám si jen na jednu.“

„Že neměl chyby?“

„Ne, v tom případě jsou dvě. Zaprvé jsem kvůli němu musela nechat sportu. Nesportoval.“

10

Připomínám jí, jak mě učila pískat.

Dědečkova žena zahvízdá na prsty, teď, cestou zpátky z restaurace.

„Asi jsem se ti chtěla zalíbit, víš,“ než si dá ruce do kapes, utře si je do kalhot.

Vozík teď jede nějak víc ztuha.

„V Polsku jsem s sebou pořád nosila bonbony,“ když jedeme podél říčky, nedívá se za sebe, nedívá se na mě. „Tvůj děda taky rád dával dětem bonbony.“

„A měl rád mého tátu?“ ptám se přímo jejích zad a vlasů. Ztěžka sjíždíme na dolní konec ulice.

„Jak ten miloval svého syna!“ vytáhne ruce z kapes, aby mi ve vzduchu ukázala tu jejich velkou lásku.

„Nehádali se?“

„Jednou řekl syn dědovi něco ošklivého,“ vozík téměř nejede dál. „Děda pak velmi trpěl. Ale nikdy to nedal najevo, nedal to synovi znát.“

„Co mu řekl?“

„To si nevzpomínám.“

„A nechtěli jste mít děti?“ musíme se zastavit. Modrý svetr se zamotal do kol vozíku.

„Chtěla jsem tvému dědečkovi dát děti, ale nemohla jsem.“

11

„A co jsi dělala po jeho smrti?“ vytahuji svetr a skládám ho. „Po odjezdu z Polska?“

„Cože?“ ptá se, zády stále ke mně.

„Po návratu do Basileje,“ vozík se uvolní a my se rozjedeme.

„Těch třiadvacet let potom.“

Obrací ke mně hlavu: „A my jsme teď v Basileji?“