Soňa Červená slaví devadesátiny, po 110 operních rolích ji láká všechno nové

Život plný zvratů prožila operní pěvkyně a herečka Soňa Červená. Dcera známého prvorepublikového kabaretiéra hrála s Janem Werichem či Vlastou Burianem, po emigraci v roce 1962 zpívala v operách v západním Německu i USA pod taktovkou třeba Herberta von Karajana nebo Rafaela Kubelíka, přátelila se s Marií Callasovou či Lucianem Pavarottim.

A hraje i od svého návratu v roce 1989. "Nerada se dívám dozadu, raději dopředu a na projekty, které mě čekají. Láká mě všechno nové. Každý večer jsem někde. Jsem takový tažný pták," řekla před časem mezzosopranistka Soňa Červená, která 9. září oslaví devadesátiny.

Nepatetická operní diva Červená vytvořila na čtyřech kontinentech přes 110 operních rolí a spolupracovala s režiséry a dirigenty nejzvučnějších jmen. Celosvětovou slávu jí přinesla role Bizetovy Carmen, kterou zpívala po celém světě a nahrála na gramofonové desky. Uvádí se, že v této úloze ji přední světové scény viděly 156krát.

Červená proslula tmavým hebkým mezzosopránem až altem, kterým dokázala podle kritiků odstínit valéry rozpoložení svých postav, jejich tužby a strasti, které uměla procítit i promyslet. Výraz opírala o muzikalitu a suverénní hlasovou techniku. "Carmen, jaká má být, naplněná až po okraj temperamentem, pudová a svůdná, a přece milující žena, která pro svou pravou lásku dovede s hrdostí zemřít," psala dobová německá kritika.

Soňa Červená, dcera známého spisovatele a kabaretiéra Jiřího Červeného, jejímž pradědečkem byl proslulý královéhradecký výrobce a vynálezce žesťových hudebních nástrojů Václav František Červený, se narodila v roce 1925 v Praze.

Začínala v divadle. V Osvobozeném divadle byla po druhé světové válce první Káčou v muzikálu Divotvorný hrnec Voskovce a Wericha. "Jiří Voskovec byl režisér, a to výborný, on byl hlavou všeho, zatímco Jan Werich byl to srdce, klaun v tom nejvyšším slova smyslu," vzpomínala před časem.

Zahrála si také ve filmu, třeba v komedii Poslední mohykán s Jaroslavem Marvanem, hrála v karlínském divadle s Oldřichem Novým i Vlastou Burianem, natáčela gramodesky, koncertovala s orchestrem Karla Vlacha. A také soukromě studovala, v klasickém zpěvu se vzdělávala u profesora Roberta Rosnera, v herectví u Lydie Wegenerové.

Po únoru 1948 ale byla její rodina prohlášena za nepřátelskou komunistickému režimu, její manžel, majitel továrny na výrobu čokolády, utekl ilegálně přes hranice, protože byl takzvaný třídní nepřítel. "Nezbylo mu než utéct. Chtěl, abych odešla s ním, ale já už byla zamilovaná do divadla. Už jsme se nikdy neviděli," vzpomínala. Navíc její matka zemřela za nevyjasněných okolností po policejním výslechu.

V roce 1951 poněkud překvapivě odešla na sedm let do angažmá v brněnské opeře k šéfovi Zdeňku Chalabalovi. Z Brna pak v roce 1958 přešla do Berlína, do Berlínské státní opery, kde byla v angažmá až do emigrace v lednu 1962. Červená emigrovala po vybudování berlínské zdi posledním otevřeným přechodem z východního Berlína do tehdejšího západního Německa.

Domovskou scénou se pěvkyni stala opera ve Frankfurtu nad Mohanem, odkud vedla její kariéra na většinu významných evropských a zámořských operních scén a festivalů.

Účinkovala v milánské La Scale, v pařížské Velké opeře, v Barceloně, na festivalech v Glyndebournu, Wexfordu či Edinburghu i na řadě amerických pódií. Celkem 11 sezón zpívala v opeře v San Francisku, sedmkrát se objevila v Bayreuthu.

"Stýskat jsem si tehdy zakázala, ale touhu po své Vltavě a po své češtině jsem si dopřála," řekla k emigraci.

Vedle své životní role Carmen proslula mimo jiné jako hraběnka Geschwitzová v Bergově Lulu a Gluckův Orfeus, za něhož dostala v roce 1961 v Berlíně titul komorní pěvkyně. Tentýž titul jí udělil v roce 1987 za vynikající výkony a dlouholetou reprezentaci také Frankfurt nad Mohanem.

Etablovala se i jako vynikající pěvkyně händelovská, gluckovská i wagnerovská, ale tíhla k hudbě 20. století. Zvláště významné bylo spojení jejího hlasu s díly Leoše Janáčka, především v Její pastorkyni, Kátě Kabanové či cyklu písní Zápisník zmizelého. Učila sólisty Janáčka česky a Janáčkova díla také přeložila do němčiny a francouzštiny, aby pěvci, kteří je zpívají foneticky v češtině, věděli, o čem je řeč.

Po uzavření operní dráhy působila od roku 1989 v činoherním divadle Thalia v Hamburku.
"Myslela jsem si, že mě tady už nikdo nebude znát. Ale lidé mě přijali s otevřenou náručí. S překvapením jsem zjistila, že si mě pamatují lidé nejen z mé generace, ale znají mě i mladší." řekla po návratu v roce 1989. Spolupracovala i s hudebníky Tomem Waitsem či Lou Reedem a zejména se věnovala činohře i opeře v ČR.

Na prknech pražského Národního divadla poprvé stanula v roce 2002 v Janáčkově opeře Osud, hrála i v hradeckém Klicperově divadle hlavní roli v Durrenmattově hře Návrat staré dámy, pro Divadlo Kolowrat v roce 2008 nastudovala postavu Milady Horákové v hudebně dramatické fresce Zítra se bude... V roce 2010 účinkovala v inscenaci Čapkovy hry Věc Makropulos, kterou připravil americký režisér a výtvarník Robert Wilson, se kterým se loni účastnila také projektu 1914.

A v roce 2013 hrála v Divadle Kolowrat v operní inscenaci Toufar, kterou zkomponoval skladatel Aleš Březina o policejním vyšetřování takzvaného číhošťského zázraku a katolickém knězi Josefu Toufarovi, který se stal obětí komunistického režimu.

Pěvkyně, která se objevila kupříkladu i ve filmu Pupendo, je jednou z osobností, kterým justice v roce 2010 vyhověla ve věci vymazání ze seznamu spolupracovníků StB.

Ta na Červenou vedla osobní svazek od padesátých let, figurovala v něm pod krycím jménem Fialová. Podle některých pramenů se ji ke spolupráci bezvýsledně snažila získat i východoněmecká Stasi. To ale Červená popřela a opakovaně uvedla, že z bývalého Československa emigrovala právě kvůli nátlaku StB. "Nemohla jsem žít, ani zpívat, v nesvobodě. A nechtěla jsem se dát usmýkat Státní bezpečností. Proto jsem s těžkým srdcem emigrovala a žila - a zpívala - třicet let v zahraničí," řekla k tomu jednou.

Za mimořádný přínos divadelnímu umění převzala Červená v roce 2005 zvláštní cenu Thálie, v roce 2009 získala cenu Alfreda Radoka či v roce 2011 medaili Artis Bohemiae Amicis (Přátelé českého umění). V roce 2013 dostala medaili Za zásluhy o stát v oblasti umění.

Kromě činohry a opery Červená také překládá a napsala dvě knihy - vzpomínky Stýskání zakázáno a publikaci Můj Václav, v níž sleduje život svého pradědečka a jeho firmu v Hradci Králové.