Federico Díaz dává novou sílu Královskému letohrádku, výstavu pro Hrad připravil s roboty

Architektura Královského letohrádku na Pražském hradě se stala inspirací umělci Federicu Díazovi k jeho nové výstavě. Jmenuje se Eccentric Gravity a představuje důvod vzniku a historii Belvedéru s významnými počiny dosavadní tvůrčí dráhy česko-argentinského vizuálního umělce.

Záměrem autora a kurátora Jérôma Sanse prý také bylo dát výjimečnému prostoru, jímž Belvedér je, novou sílu. Výstava začíná ve středu 9. září, otevřená bude do 31. října.

Federico Díaz patří k nejznámějším postavám české výtvarné scény. Již při studiu na Akademii výtvarných umění v první polovině 90. let se začal zajímat o možnosti nových přístupů k umělecké tvorbě, zejména o zapojení softwaru, zvuku, světla, pohybu a elektronických technologií do umění a architektury. Jeho díla jsou známá i na mezinárodní scéně,

Už neexistuje dělení uměleckých prostředků na nová média a tradiční média, technologie už se využívají běžně, řekl v úterý Díaz při prohlídce výstavy novinářům.

Sám využívá pro vznik svých kreseb a dalších děl roboty. "Roboti jsou s námi už mnoho let, pomáhají mi zhmotňovat moje vize," řekl.

Federico Diáz dává novou sílu Královskému letohrádku, výstavu pro Hrad připravil s roboty

Dalších 5
fotografií

Výstavou v Belvedéru jako červená nit provázejí návštěvníka provazy – instalace z nich, jejich fotografie, kresby i reliéfní otisky odkazují k principu řetězovky. Křivka, kterou vytvoří řetěz, respektive pevné a ohebné vlákno zavěšené v gravitačním poli, byla nástrojem architektů k vytváření modelů staveb. Tvar této křivky mají samonosné klenby starých staveb i části některých moderních staveb.

V době počítačem generovaného plánování se Díaz k řetězovce vrací jako k nástroji nezávislému na technice a s její pomocí dává z umělého kamene geopolymeru vzniknout městu budoucnosti. Jeho model ukazuje v patře letohrádku, z něhož se v jeho pojetí stal utopický kabinet architekta.

Prostor je důmyslně propojen s přízemím, kde jedno z děl bude také prostřednictvím řetězovky a za přispění lidské síly vznikat postupně během trvání výstavy.

Druhá místnost v přízemí připomíná fragmenty ze známých Díazových děl z poslední doby. Je mezi nimi například zlatá slza LacrimAu ze Šanghaje nebo Geometrická smrt Frekvence 141 z Massachusetts, socha vzniklá z malých černých kuliček seskupených na základě monitorování lidského pohybu.