Pavel Kosatík: Baronka v opeře

Paní učitelka

Na začátku příběhu každého talentu vždy stojí někdo, kdo postřehne, že se něco děje. První, kdo si toho všiml u Jarmily Novotné, byla její učitelka v obecné škole v Praze na Vinohradech, v ulici Na Smetance, Jarmila Faitová-Brojová.

Novotná později na svou třídní také vzpomínala jako na tu, která ji přivedla k hudbě. Vídaly se tehdy, když byla malá, každý všední den celkem pět let (1913–1918) a v jejich vztahu šlo skoro od začátku o mnohem víc než jenom o předávání znalostí, které předepisovaly školní osnovy. Brojová byla učitelkou tělem i duší, a mimo to českou vlastenkou a vášnivou sokolkou; jako mnoho Čechů před první světovou válkou i ona věřila, že budoucnost Čechů a jiných menších národů je ve spojení se slovanským Ruskem.

Češi se vždy hodně upínali k budoucnosti, což se za světové války ještě prohloubilo: v dívčí třídě, do které Jarmila chodila, se často mluvilo o tom, co bude; na procházkách po Praze, kam učitelka své dívky brávala, se probíraly také politické otázky. Z výletů do obory Hvězda, kde vzpomínaly na bitvu na Bílé hoře, to většinou braly zpátky přes Pražský hrad. Ve Svatováclavské kapli, pod sochou svatého Václava, se dívky ve svitu svíček pomodlily za šťastný návrat tatínků a starších bratrů z evropských front a za skončení války.

Válka vypukla, když bylo Jarmile sedm let. Také její otec brzy potom narukoval, také ona se ocitla v situaci, která svou závažností zdaleka neodpovídala jejímu věku. Měla štěstí, že učitelka přetvořila jejich třídu v azyl v nepřátelském světě. „Rozuměly jste dobře všem nátlakům starého Rakouska a dovedly jste pod nimi růst, jak jsem si přála, v duchu Husově i Komenského v pravdě a vědění,“ vzpomínala učitelka v roce 1946.¹

Psaly si občas až do její smrti v roce 1968, navzdory totalitám, učitelka na penzi a její nejlepší žačka, které se v cizině povedl život. Naopak učitelka za část svých ideálů či iluzí nakonec zaplatila: komunisté, jimž po únoru 1948 uvěřila, se k ní zachovali macešsky, takže stáří prožila v chudobě; vždycky když jí pak její bývalá žákyně poslala pár tuzexových bonů, odepisovala dojatě, jak si za ně koupila kafíčko a čokoládu. 

Ale tenkrát za veliké války, když byli ještě všichni plni strachu a touhy po míru, se s celou třídou snažila trávit co nejvíc společného času. Zdaleka nešlo jen o výlety. Třeba Vánoce slavily dívky obvykle společně.

Ve třídě nazdobily stromek, nastříhaly ozdobné papíry a zabalily do nich sladkosti, kterými potom ověsily smrkové větvičky, každá jednu, i s cukrovím, které s učitelkou napekly ve vypůjčené troubě – a potom to odnesly maminkám domů, aby nebyly smutné. O každých Vánocích taky dívky ve třídě secvičily vánoční hru, v níž Jarmile vždycky připadla hlavní role anděla. Toho, který všechno zahajoval, uváděl i končil, věděl o všem nejvíc, byl prostě ze všech nejlepší.

Jarmila byla chloubou učitelčiny třídy. Dostávala od ní vždycky samé jedničky, za celých pět let prý jen dvakrát dvojku – učitelka si to pamatovala až do smrti, jinou takovou žačku nikdy neměla. Složitou látku Jarmila vždycky pochopila jako první – ale to nejzajímavější s ní většinou zažívaly dívky při hodinách zpěvu.

Něco zazpívat dostaly za úkol i ony, ale jenom když zpívala Jarmila, všechny poslouchaly. Učitelka si v jejím podání nejvíc oblíbila píseň na slova Karla Václava Raise: „Když petrklíč se v trhu zjeví, když kytku z něho v ruce mám, jak zatoužím si, nikdo neví, tam za planiny domů, k nám.“

V páté třídě žačka přišla s árií o měsíčku z Dvořákovy Rusalky a na konci roku už uměla celý Mařenčin part z Prodané nevěsty.

To už bylo víc než jen výkony snaživého dítěte. Učitelka to pochopila a přes kolegyni zkontaktovala operní hvězdu Emu Destinnovou, která v té době náhodou zrovna pobývala v Praze, a požádala ji, aby si přišla žačku poslechnout. Tenkrát, za války, z toho ještě nic nebylo, primadona jen na dálku vzkázala několik rad, především ať si děvče svůj hlas od začátku šetří, protože přepínáním by mohl zhrubnout a z talentu by nebylo nic.

Život na Vinohradech

Kdosi kdysi napsal: Važte si lidí, kteří si zpívají, když jsou sami. Takoví byli i oba Jarmilini rodiče. Jako první asi Jarmila uslyšela zpívat matku, ta si prý zpěvem zpříjemňovala domácí práci od rána do večera. Ale talentovanější byl podle všeho otec, který to v pěveckém sboru Vinohradského Sokola, jehož byl členem, dotáhl až na sólistu a byl na to pyšný.

Dohromady ještě s Jarmilinou o rok a půl starší sestrou Pavlou tvořili typickou rodinu české Prahy přelomu století. Spisovatel Jan Wenig, který o Jarmile Novotné začal po druhé světové válce jako jeden z prvních psát zase do českých novin, nazval jejího otce s matkou „prostými typicky českými rodiči, takovou Filomenou a Baucidem“.²

Asi to byla pravda. Otec pocházel z Kolína a matka z Mníšku pod Brdy, ke kterému si udržela vztah i po svatbě. Původně, před válkou, když byly dcery ještě malé, tam rodina nějaký čas bydlela a otec pracoval v krámě, který si na náměstí najal – a také později, po přesídlení do Prahy, se do Mníšku jezdilo aspoň o letních prázdninách.

Jejich dcera Jarmila se 23. září 1907 narodila už v pražském bytě ve Slezské ulici. Brzy potom se ještě jednou přestěhovali, a to nad Muzeum do Rubešovy ulice číslo 15, kde už zůstali. Tento dům se stal domem Jarmilina dětství i dospívání. Vyrostla v centru Prahy, na Václavské náměstí to bylo pěšky jen pět minut, a když se člověk vydal od domu na druhou stranu, z centra pryč, ocitl se po půlhodině naopak na periférii – jakkoli byly Vinohrady před první světovou válkou čtvrtí, která dovnitř i navenek bohatla a vyjadřovala rostoucí sebevědomí. 

Blízko to měli i do Národního divadla. Rodiče tam s dcerami chodili často; ještě než bylo Jarmile čtrnáct, uměla díky tomu nazpaměť v podstatě všechny slavné ženské operní árie. Za hudbou ale nemuseli jenom do opery, ta se v její čtvrti živě provozovala i leckde jinde: třeba ve Vinohradském divadle, otevřeném v roce, kdy se Jarmila narodila. Obě sestry tam nastoupily do sboru, který účinkoval hlavně v operetách.

Potom jednou Pavla přišla s tím, že v kostele u svaté Ludmily, na dnešním náměstí Míru, mají dobrého varhaníka, který organizuje dětské zpívání při májových pobožnostech – a šlo se i tam. Z Pavliny iniciativy taky obě sestry začaly brát hodiny tance v tehdejším sále u Grůbrů v Koubkově ulici. Předtančení tam však už svěřili nikoli Pavle, ale o rok a půl mladší Jarmile. 

Sestry zůstaly v blízkých stycích až do konce života, ačkoliv po stránce temperamentu snad nemohlo jít o protikladnější povahy. 

Ve všech dívčích partách, do kterých ji Pavla uvedla, Jarmila brzy šéfovala. A skoro všechno, čím se zabývala, jako by jí šlo líp: zpěv, divadlo, dokonce i hra na klavír (se kterou Jarmila začala v sedmi letech) nebo francouzština (o rok později).

Pár kroků od Rubešovy ulice, v Anglické, v sousedství restaurace Demínka bydlel Pavel Ludikar, první skutečný operní pěvec, kterého Jarmila v životě poznala.

Její rodiče se s ním trochu znali; vždycky když Ludikar zavítal domů z angažmá v drážďanské Semperově opeře nebo v milánské La Scale, snažila se jejich dcera vymámit ze slavného pěvce tajemství jeho úspěchu. Až když v roce 1926 nastoupil jako sólista v newyorské Metropolitní opeře (o třináct let později ho Novotná následovala), napsal jí: „Všechna sláva je polní tráva. Držte se lásky. To je přece to nejkrásnější. Pravý ,kumšt‘ je ten, jejž si člověk dělá podle svého srdce a gusta.“³

Vyrostla jako česká patriotka, v její čtvrti to tehdy šlo skoro samo. Ještě v polovině 19. století byly Královské Vinohrady divočinou za hradbami Prahy: tvořily je usedlosti roztroušené v kopcích, dohromady tam nežilo ani dvě stě lidí. Samostatnou obec založili až v roce 1867, odkdy se zhruba datuje i prudký hospodářský rozvoj těchto končin. O pouhých dvanáct let později byly Královské Vinohrady povýšeny na město.

O generaci starší spisovatel František Langer, který tam také vyrostl, vylíčil v pamětech své dětství jako probíhající v atmosféře sporu, ve kterém až posléze vyhrál život, „středostavovsky snaživý, přičinlivý, vypočítavý, tedy vcelku přízemně nepůvabný, ale přece jen zatraceně živý život“.⁴

V době Jarmilina dětství už se tento život prosadil, Královské Vinohrady (teprve od roku 1920 oficiální součást Velké Prahy) se staly výkladní skříní tehdejšího českého národního úspěchu a sebevědomí.

Před první světovou válkou už zde žilo 85 tisíc lidí, v drtivé většině Čechů, a z nich hlavně ti majetnější, samostatně podnikající.

Továrny s činžáky pro dělnictvo na Vinohradech tehdy ani později skoro neexistovaly. Jedním z těchto drobných, ale samostatných podnikatelů byl vlastně také Pavlin a Jarmilin otec, byť jeho krejčovskému závodu se zřejmě nikdy nedařilo tak, aby v něm zvládl zaměstnávat i někoho jiného než sebe sama. Většinu času otec ani nefungoval jako výrobce oděvů pod vlastním jménem, spíš jako dodavatel pro jiné a úspěšnější módní závody. Titěrnost jeho podnikání se zdají naznačovat vzpomínky některých pamětníků, Jarmiliných generačních vrstevníků (například herců Jana Pivce, Járy Kohouta a dalších), kteří otcovu živnost nazývali prostě „niťařským krámkem“.⁵

V době, kdy malá Jarmila začala město kolem sebe poznávat, v něm skoro všechno zářilo novotou. Na nedělní výlety však stačilo zajít do některé z mnoha vinohradských zahrad, kterých v prolukách mezi bloky stále zbývalo dost a člověk si v nich mohl připadat jako někde daleko na venkově. I v centrálních Vinohradech, které tvořily Jarmilin dětský revír, přežívaly ostrovy divočiny: kus neobdělávaného pole se tenkrát pořád ještě táhnul třeba od Vinohradského divadla k Tržnici. Ulicemi občas projelo auto, z průjezdů mnoha domů však bylo mnohem častěji slyšet frkat ustájené koně. Byl to sice život ve městě, ale úplně jiný, než jak ho známe dnes.

Své dětství Jarmila později vždy líčila jako šťastné. Přinejmenším za první světové války to tak však bylo sotva. Otec narukoval na frontu hned po Sarajevu a matka v dalších čtyřech letech udržela rodinný rozpočet jen s největšími obtížemi. Dcery si i proto na celý život zapamatovaly den, kdy se otec z války vrátil: náhodou se to stalo přesně 28. října 1918, v den, kdy v Praze proběhl republikánský převrat.

Otec tehdy přišel domů, shodil rakouskou vojenskou uniformu, oblékl sokolský stejnokroj, nastrojil dcery do národního kroje a v doprovodu matky s nimi vyrazil na Václavské náměstí, kde davy provolávaly slávu republice. „Tehdy v pražských ulicích, které zpívaly štěstím, jsme my děti vlastně pochopily, co znamená jméno Masaryk pro národ,“ vzpomínala Jarmila.6 V pozdějším životě se jí to poznání hodilo, s prezidentem ji mělo později spojovat mnohé.

¹ J. Brojová-Faitová J. Novotné 1. 3. 1946, Archiv George Daubka – pozůstalost Jarmily Novotné (dále AGD), složka Korespondence s J. Faitovou

² ANM Jan Wenig: „... Zburcujte svědomí světa!“ Válečné osudy Jarmily Novotné, Svět práce b. d., s. 8

³ F. W.: Z návštěvy u Jarmily Novotné. Rozhovor s umělkyní, 1926, AGD, b. d.

⁴ František Langer: Byli a bylo, Praha 1991, s. 173

⁵ Thespidova kára Jana Pivce, Praha 1985, s. 39; Jára Kohout: Hop sem, hop tam, Praha 1991, s. 26