Chuck Palahniuk: Tvé překrásné já

I když došlo k útoku na Penny, soudce se jen díval. Porotci ucouvli. Novináři se na galerii přikrčili. Nikdo v celé soudní síni ji nešel zachraňovat. Soudní zapisovatel dál pečlivě kloval do klávesnice a zaznamenával, co Penny říká: „Pomozte mi někdo! Chce mi ublížit! Zastavte ho, prosím!“ Přičinlivé prsty vyťukaly slovo „Ne!“ Zapisovatel foneticky přepsal táhlé zasténání, zaskučení, výkřik. Nato přišel soupis Pennyiných proseb: jeho prsty vyťukávaly: „Pomoc!“

Vyťukávaly: „Dost!“

Bylo by to jiné, kdyby se v soudní síni nacházely nějaké další ženy, jenže ony se nenacházely. V posledních několika měsících se všechny ženy kamsi vypařily. Veřejný prostor byl prostý žen. Všichni, kdo přihlíželi, jak se Penny vzpírá – soudce, porotci, diváci – byli muži. Tenhle svět byl světem mužů. 

Soudní zapisovatel psal: „Prosím!“ 

Psal: „Prosím, ne! Tady ne!“

Jinak se hýbala jen Penny. Volné kalhoty měla surově zmuchlané u kotníků. Spodní prádlo servané, takže byla vystavena pohledu kohokoli, kdo se odvažoval dívat. Máchala lokty a koleny, snažila se osvobodit. Soudní kreslíři na svých místech v první brázdě rychle kreslili a zachycovali, jak zápolí s útočníkem, jak kolem ní popleskává potrhané oblečení, jak její zcuchané vlasy mrskají do prázdna. Mezi diváky se zkusmo zvedlo několik rukou, v každé byl jeden mobil a ten potají vyblýskl fotku nebo natočil pár vteřin videa. Její křik jako by zmrazil všechny přítomné, její zhrublý hlas se rozléhal jinak ztichlým prostorem. Už to nebyl jen zvuk vydávaný jedinou znásilňovanou ženou; ty odrážející se, tetelivé vlnky zvuku naznačovaly, že napadena byla desítka žen. Stovka. Celý svět křičel.

Zkroutila se ve svědecké lavici a zápasila. Vší silou se snažila stisknout nohy k sobě a zahnat bolest. Zvedla hlavu a snažila se navázat pohledem spojení s někým... s kýmkoli. Jeden muž si tiskl dlaně z obou stran k hlavě, přikrýval si uši, usilovně držel zavřené i oči a ve tváři byl rudý jako vyděšený chlapeček.

Penny se podívala na soudce, který si nad jejím trápením žalostně vzdychl, ale odmítl se kladívkem dožadovat pořádku. Jeden soudní zřízenec skláněl hlavu a něco drmolil do mikrofonu připnutého na prsou. Zbraň měl v pouzdře, neklidně přešlapoval z nohy na nohu a při jejích výkřicích sebou trhal.

Jiní uhlazeně pokukovali na hodinky nebo si četli textovky, jako by se za Penny styděli. Jako by měla mít dost rozumu, aby nekřičela a nekrvácela na veřejnosti. Jako kdyby si za tohle napadení a za svoje utrpení mohla sama.

Advokáti se v těch svých drahých oblecích s tenkým proužkem naoko scvrkli. Pilně se přehrabovali v papírech. Dokonce i její přítel zůstal sedět a jen naprosto nevěřícně poulil oči na to, jak byla surově napadena. Někdo patrně zavolal záchranku, protože vbrzku se už středovou uličkou hnali saniťáci.

Penny vzlykala a drápala kolem sebe a vší silou se snažila neztratit vědomí. Kdyby dokázala vstát, kdyby se dokázala odštrachat od svědecké lavice, třeba by utekla. Unikla. Soudní síň byla nabitá k prasknutí jako velkoměstský autobus ve špičce, ale nikdo nepopadl útočníka, ani se nepokusil ho odtáhnout od ní. Ti, kdo stáli, popocouvli o krok o dva. Všichni přihlížející se odšourali tak dozadu, jak jim to stěny dovolily, a zanechali Penny s násilníkem ve stále prázdnějším prostoru v přední části síně.

Dva saniťáci si proráželi cestu davem. Když se k ní dostali, Penny se po nich nejprve rozehnala a pořád sípala a zmítala se, ale oni ji uklidnili, řekli jí, ať se uvolní. Že jí nic nehrozí. To nejhorší je za ní, i když je po tom celá zděšená a zalitá potem a rozklepaná šokem. Kam jí zrak padl, tam stěna ze tváří hledala slepá místa, kde by se oči jedněch nemusely setkat s očima jiných, naplněnýma společnou hanbou.

Záchranáři ji zvedli na vozík, jeden jí přitáhl přikrývku k roztřesenému tělu, druhý upevňoval popruhy, aby zůstala na místě. Konečně začal soudce bušit kladívkem a dožadoval se pauzy.

Zdravotník, který přitahoval popruhy, se zeptal: „Můžete mi říct, který je rok?“

Penny od křiku pálilo v hrdle. Její hlas zněl chraplavě, ale uvedla správný rok.

„Můžete mi říct jméno prezidenta?“ zeptal se zdravotník.

Penny málem řekla Clarissa Hindová, ale pak se zarazila. Prezidentka Hindová je mrtvá. První a jediná prezidentka je mrtvá.

„Můžete nám říct, jak se jmenujete?“ Saniťáci byli oba muži, jak jinak.

„Penny,“ odpověděla. „Penny Harriganová.“

Ti dva, kteří se k ní skláněli, pochopili a zajíkli se. Profesionální výrazy jim na okamžik sklouzly z tváří a změnily se v radostné úsměvy. „Já jsem si říkal, že jste mi nějaká povědomá,“ povídá jeden zvesela.

Druhý luskl prsty, štvalo ho, že nějak neshledává ta pravá slova. Pak si přisadil: „Vy jste... vy jste tamta, ta z National Enquireru!“

Ten první na Penny, svázanou a bezmocnou, vystavenou všem mužským pohledům, namířil ukazovák. „Penny Harriganová,“ křikl jako obvinění. „Vy jste Penny Harriganová, Popelka pro nerdy.“

Spolu nastavili vozík do výše pasu. Lidé se rozestupovali, aby s ním mohli projet k východu.

Druhý saniťák si pokyvoval. „A ten chlápek, jak jste mu dala kopačky, nebyl to, tenhle, ten nejbohatší člověk na světě?“

„Maxwell,“ napověděl mu první. „Jmenuje se Linus Maxwell.“

Nevěřícně zavrtěl hlavou. Nejenže Penny znásilnili před federálním soudem, v síni plné lidí, z nichž jediný se nepokusil útočníka ani malíčkem zadržet, teď si o ní ještě ke všemu osádka sanitního vozu myslí, že je idiotka.

„Měla jste se za něj vdát,“ žasl ten první pořád dál, cestou k sanitce. „Jo, milá zlatá, kdybyste si toho chlápka vzala, byla byste bohatší než sám pámbu...“

Cornelius Linus Maxwell. C. Linus Maxwell. Díky pověsti playboye mu bulvár často říkal „Orgasmaxwell“. Nejbohatší megamiliardář světa.

Týž bulvár zase ji překřtil na „Popelku pro nerdy“.

Penny Harriganová a Corny Maxwell. Je to rok, co se seznámili.

Ale jako by to bylo před celými věky. A v úplně jiném světě. Lepším.

Nikdy v dějinách lidstva nebylo lepší být ženou. To Penny věděla.

Když vyrůstala, opakovala si ten fakt jako mantru: Nikdy v dějinách lidstva nebylo lepší být ženou.

Její svět byl bezchybný... víceméně. Nedávno absolvovala právnickou fakultu, skončila v nejlepší třetině z ročníku, ale dvakrát pak neudělala advokátské zkoušky. Dvakrát! Ne že by o sobě pochybovala, ale jedna myšlenka jí přece jen v hlavě vrtat začala. Penny trápilo, že vzhledem ke všem vydřeným vítězstvím hnutí za zrovnoprávnění žen už nešlo prožívat jako nějaký extra triumf, když se stanete agilní, ctižádostivou mladičkou advokátkou. Už ne. Už to nevypadalo o moc troufalejší, než být v padesátých letech ženou v domácnosti. Před pár generacemi by ji společnost povzbuzovala, ať zůstane doma s dětmi. Teď ji všechen tlak vedl k tomu, aby se stala právničkou. Nebo lékařkou. Nebo špičkovou vědkyní.

A každopádně měla hodnota těch společenských rolí víc společného s módou a s politikou než s Penny samotnou. Na Nebraské univerzitě se ze všech sil snažila získat si uznání profesorů a profesorek na katedře genderových studií. Sny svých rodičů nahradila dogmatem svých učitelů, ale ani jeden z těch postojů nebyl její vlastní, jí vrozený.

Pravda byla taková, že Penelope Anne Harriganová byla pořád hodná dcera – poslušná, bystrá, svědomitá –, která dělala, co se jí nakázalo. Odjakživa se podrobovala tomu, co jí radili jiní, starší lidé. Přesto prahla po něčem víc, než jen získat uznání rodičů a náhradních rodičů. Simone de Beauvoir promine, ale Penny prostě nechtěla být třetí vlnou čehokoli. A bez urážky vůči Belle Abzugové, ale nechtěla být ani post-cokoli. Netoužila kopírovat vítězství Susan B. Anthonyové a Helen Gurley Brownové. Chtěla mít jinou možnost volby, než jen mezi ženou v domácnosti a advokátkou. Mezi madonou a kurvou. Toužila po nějaké alternativě, která by nebyla po uši zapasovaná v přetrvávajícím odpadu z nějakého snu z viktoriánské éry. Penny toužila po něčem, co nespoutaně přesahuje hranice samotného feminismu!

A neustále jí hlavou vrtala myšlenka, že právě nějaká hluboce zakořeněná pohnutka jí zabránila složit advokátskou zkoušku. Že nějaká vnořená část její mysli nechce vykonávat právnické povolání, takže ona stále doufá, že se stane cosi, co ji zachrání před vlastními nicotnými a předvídatelnými sny. Její mety, to jsou životní mety radikálek z doby před stoletím: stát se advokátkou... soupeřit s muži jako rovná s rovnými. Jenže stejně jako každý životní cíl z druhé ruky jí i tohle připadalo spíš jako břemeno. Vždyť jiné ženy téhož dosáhly už desetmiliónkrát. Penny toužila po vlastním snu, ale neměla ani ponětí, jak by takový sen vypadal.