Maxim Biller: Židovský blues

V letním semestru roku 1982 jsem chodil radši do Anglické zahrady než na seminář o Thomasi Mannovi. Vstával jsem pozdě, osprchoval se a jel na kole do kavárny Eisbach. Ostatní už tam byli. Z walkmanů jsme poslouchali Heaven 17, mluvili o prvním románu Breta Eastona Ellise a na rukách holek se kapičky potu na slunci rychle vypařovaly.

Odpoledne jsem si doma sedl k psacímu stolu, zavřel okna polepená novinovým papírem a napsal pár stránek. Za tři měsíce jsem byl hotový, dvě stě stran, můj první román. Vzal jsem ho s sebou do Izraele, aby si ho mohla přečíst sestra, a když na mnichovském letišti dvacet metrů ode mě explodovala kufříková bomba, chránil jsem rukopis tělem. Sestra si román přečetla až krátce před tím, než jsem odlétal. Řekla: „Myslela jsem, že Thomas Mann je už po smrti. A vůbec se mi nezdá, že je to dobrý vzor.“

Jedna z holek, co chodily do Eisbachu, byla dcera Joachima Kaisera, literárního kritika stejně významného jako Marcel Reich-Ranicki. Jiná holka byla dcera Georga Moorsa, židovského básníka a filmového režiséra z Brooklynu, který natočil v roce 1971 smutný a horečnatý film Lenz s dlouhou tichou sekvencí bez slz na závěr.

Do Eisbachu chodily i obě dcery galeristy Heinera Friedricha, který jednoho dne odjel do New Yorku, aby se tam jako tančící súfijský derviš zbavil všech vzpomínek na Německo. A nějakou dobu tam chodila i Laure, asymetricky krásná dcera švýcarského bankéře, na dlouhých bronzově hnědých zádech měla jizvy po autonehodě a já ji s nezdvořilým úsměškem oslovil v kafetérii germanistů v Schellingstraße – a ona ode mě k mému údivu neutekla.

Co na mně Laure viděla? Zřejmě to samé co ostatní. Friedrichovým dcerám jsem se zdál výjimečně roztomilý, jak říkaly, protože jsem byl jako Woody Allen. Nechápal jsem to. Byl jsem vysoký, štíhlý, hrál jsem fotbal a každý rozhovor jsem neproměnil v komický filmový dialog. A že by mě někdo mohl považovat za výjimečně roztomilého, to mě taky nikdy dřív nenapadlo. S Kiki, chladnou dcerou Georga Moorsa, jsem chodil tři krátké měsíce. Většinou jsme bývali u ní, bydlela s matkou a bratrem v Römerstraße ve Schwabingu a všichni tři byli v mé přítomnosti vždycky tak šťastní, ale i smutní, jako bych já nebyl já, ale jejich židovsko-americký otec a manžel, který už dlouho v Römerstraße nebydlel.

Když se se mnou Kiki rozešla a já se rozešel s Laure a Friedrichovy dcery se vystěhovaly za otcem do New Yorku, vídal jsem už jen Henriette. Byli jsme přátelé, nebo skoro přátelé a Henriette o mně brzo řekla svému slavnému otci. Co mu o mně řekla? „Tati, znám jednoho kluka, je z Prahy a jeho rodiče pocházejí z Ruska a on říká, že chce Nobelovu cenu za literaturu.“ Nebo možná: „Do Eisbachu chodí kluk s dlouhými černými vlasy, který mluví stejně rychle jako ty.“ Nebo: „Nechceš si přečíst něco od mýho přítele, tati? Já jeho věci neznám, ale je to Žid.“ Tak nějak to bylo. Proč by mi jinak Henriette jednou řekla, že si její táta chce přečíst můj román. Můj román? Joachim Kaiser? Proč ne něco od Bölla nebo Handka? Proč ne znovu objevený rukopis Jamese Joyce?

Počátkem osmdesátých let se v Německu vyskytovaly dva druhy Židů. Židé, kteří už nežili, a ti, co uprchli do Palestiny a Ameriky a byli uvedení v encyklopediích. A pak Židé, kteří tady ještě žili, neviditelní obchodníci, lékaři, jejichž děti se každý rok 9. listopadu na chvíli objevily v televizi jako malá tmavá skupinka před obrovskou menorou nebo dramaticky vysoko zavěšenou břidlicovou tabulí s téměř nečitelnými hebrejskými písmeny. Pršelo a foukal vítr a oni pevně svírali deštníky a pak je to odválo a zase se objevili příští rok 9. prosince na třicet vteřin ve zprávách.

S člověkem, jako jsem byl já, se v Německu nepočítalo.

Když se mě někdo zeptal, kdo jsem, odpovídal jsem: „Jsem Žid.“ Říkal jsem to, protože to tak bylo, a udivovalo mě, že to lidi mátlo. Poznal jsem to podle toho, že okamžitě změnili téma, dojatě se usmívali nebo tiše řekli: „Ach tak.“ Nevadilo jim to, některé to dokonce zajímalo. A nikdy to nebylo na překážku přátelství mezi nimi a mnou, návštěvníkem z časů, které v lednu 1933 na přání třiatřiceti procent Němců skončily.

Že jsem Žid a nic jiného než Žid, jsem se naučil doma od svého ruského táty, který v mládí věřil v Lenina jako v boha. Potom ho v roce 1949 Stalinovi lidé vyhodili ze strany – protože byl Žid – a židovství se stalo jeho náboženstvím, jakým předtím vůbec nebylo, ale bez modlitební šály a synagogy. Leccos z toho přešlo na mě. Jsem Žid a nic než Žid, protože jako všichni Židé věřím jen v sebe a nemám dokonce ani boha, na kterého bych se mohl naštvat.

Jsem Žid, protože skoro všichni předci v naší rodině byli Židé. Jsem Žid, protože nechci být Rus, Čech nebo Němec. Jsem Žid, protože jsem už ve dvaceti vykládal židovské anekdoty, protože se víc bojím nachlazení než války a sex považuju za důležitější než literaturu. Jsem Žid, protože jsem si jednoho dne uvědomil, jak moc se mi líbí mást druhé tím, že jsem Žid. Takže se Friedrichovy dcery vlastně vůbec nemýlily.