Rodinný film režiséra Omerzua má evropskou bravuru, chválí jej i americké časopisy

Hned po premiérovém uvedení druhého celovečerního filmu nadějného slovinsko-českého režiséra Olma Omerzua na festivalu v San Sebastianu se v amerických filmových týdenících Variety a Hollywood Reporter objevily pochvalné recenze, předvídající režisérovi i snímku budoucnost na festivalovém okruhu, obzvlášť u dramaturgů s excentričtějším vkusem.

Pár dní po světové premiéře promítl o víkendu snímek poprvé v Česku festival Ostrava Kamera Oko, který jej zařadil do své hlavní soutěže mezi pět zahraničních filmů zvučných jmen.

Drama nazvané – zdánlivě neinvenčně – Rodinný film se v mezinárodní konkurenci rozhodně neztratí a ve všech ohledech dokáže překvapit mnohem víc než jeho název.

Olmo Omerzu byl jeden z prvních studentů FAMU, kteří se rozhodli netočit neustále dokola „dramata od stolu“ a ukázat na českém plátně atraktivní lokace i moderní filmový styl.

Už Omerzuův školní film Druhé dějství z roku 2008 se sebevědomě pohyboval mezi Prahou a Terstem a místo nekonečných konverzací přinesl trpělivé pozorování a světovými trendy poučenou kameru.

Absolventský debut Příliš mladá noc, který se při své hodinové stopáži do celovečerní kategorie dostal jen tak tak, naopak dokázal, že i v prostoru jednoho bytu během jediné silvestrovské noci se může odehrát výtečně odvyprávěné, koncentrované a přesné drama.

Ve Španělsku měl premiéru nový film Olma Omerzua, vypráví o vysněné plavbě oceánem

Novinka Rodinný film dostává svému názvu přinejmenším v tom, že je opravdu studií rodinných vztahů. Rodinný film jakožto označení filmového žánru je však v překvapivém stylovém dramatu plném zvratů hodně vzdálenou kategorií.

Omerzu pracuje s motivy, které by se v rukou méně šikovného scenáristy a režiséra mohly proměnit v klišé.

Už první záběr na naučný pořad ze života obojživelníků předjímá výtečnou tvůrčí metodu celého díla: takřka antropologické pozorování, v němž se objevují nové motivy jen proto, aby byly opuštěny a vedly k dalším situacím, ke změnám úhlu pohledu, ale například též způsobu snímání.

Irena s Igorem v podání Vandy Hybnerové a Karla Rodena se vydávají na dlouhodobou dovolenou na jachtě a v přepychovém pražském bytě nechávají své dvě děti, vysokoškolačku Annu a mladšího bratra Erika. Z příběhu o dospívání se však brzy stává drama ve všech ohledech mnohem radikálnější. Rodiče o sobě nedávají vědět a náhle se vynořivší obraz jejich border kolie ve vlnách oceánu divákům prozrazuje, že důvodem nebude nedostatek mobilního signálu.

Erik se se situací vyrovnává uprostřed mrazivé zimní noci s lahví vodky v ruce a tragédie dostává zcela nový rozměr.

Jednou z nejsilnějších věcí na Rodinném filmu je fakt, že nikdy nesklouzne do klasicky vyprávěného dramatu, v němž by sílily emoce a postavy by se propadaly do psychické bezmoci. Neustále se objevují nové perspektivy, nečekaným hrdinou se stává pes uvězněný na pustém ostrově a i motivy, které působí zprvu nevěrohodně, se v průběhu děje osvětlí.

Velký podíl na síle Rodinného filmu má Omerzuův stálý spolupracovník, kameraman Lukáš Milota. Statické záběry na podzimní a zimní Prahu, scény z chladně zařízeného bytu, taneční mejdany v klubu i bloudění mezi kořeny tropických stromů předestírají širokou paletu; film uniká z tónu do tónu nejen vypravěčsky, ale i vizuálně.

Zblízka snímaný svůdný pohyb za zvuků hlasité elektronické hudby tu vypadá stejně působivě, jako když v tichém nehybném záběru náhle spadne z kokosové palmy ořech.

Exotické lokace snad poprvé nepůsobí v českém filmu jako okázalá kulisa, jsou využity střídmě, ale neobyčejně promyšleně.

Především však snímek dokáže načrtnout velké množství témat – od problémů dospívání přes konflikt mezi bratry a nuance manželské krize až po přesné realistické vyobrazení života vyšší třídy – a nakonec složit všechny náhle a přitom neokázale se zjevující motivy do komplexního tvaru.

Tradiční témata, netradičně vystavěný scénář, zapamatovatelný vizuální styl, přesná práce obzvláště s mladými herci – to jsou jen některé z kladů Omerzuova snímku.

Na katedře režie pražské FAMU se poslední dobou rodí talenty. Omerzu je nejvýraznější z nich. Nejde o film s tak okázalým stylem, jako byl nedávný Schmitke, snad až příliš plný nápadů; na rozdíl od dalšího zdařilého rodinného dramatu Kobry a užovky etablovanějšího režiséra Jana Prušinovského není tak silně zakotven v českém prostředí.

Zaměřuje se na univerzálnější motivy a na vyšší sociální vrstvy, což vůbec není snadné téma. Odcizení bohatých lidí tu není vyobrazeno karikaturně a s typicky českým cynismem, ale naopak s empatií.

Chlad a odtažitost se prolíná s emocemi a vtahujícími situacemi – jak v rovině stylu, tak vyprávění. Rodinný film je lyrický i naléhavý, dramatický i chladný; přechází mezi různými polohami s bravurou sebevědomého evropského režiséra.