Jeanette Wintersonová: Trhlina v čase

Promáčená luna.

Dnes jsem zažil něco hrozně zvláštního.

Byl jsem na cestě domů, noc byla horká a dusná, jak to tady v tuhle roční dobu bývá – kůže se člověku pořád leskne a košile mu vlastně nikdy neuschne. Hrál jsem na klavír v tom baru, kde obvykle hraju, a nikomu se nechtělo domů, takže jsem se vracel později, než by se mi líbilo. Syn mi slíbil, že pro mě přijede autem, ale neobjevil se.

Byl jsem na cestě domů, mohly být tak dvě ráno, a v ruce jsem zahříval láhev studeného piva. Já vím, že na ulici se pít nemá, ale co – po devítihodinové šichtě má člověk nárok. Když je v baru klid, nalévám panáky, když je rušněji, hraju na piáno. Lidi pijí víc, když je v baru živá muzika – to je dokázaný fakt.

Byl jsem tedy na cestě domů, když počasí jako by se z rozlomilo v půli a spustil se ledový déšť – ne, on to opravdu byl led, kroupy velké jako golfové míčky a tvrdé jako koule z gumiček. Ulice v sobě zadržovala horko nastřádané za celý den, týden, měsíc, za celé roční období. Když taková kroupa dopadla na zem, bylo to, jako byste házeli ledové kostky do friťáku. Působilo to, jako by se povětří hnalo od země a ne z nebe. Kličkoval jsem jako mezi šrapnely, od jednoho vchodu k druhému, a v té vší syčící páře jsem si ani neviděl na nohy. Na schodech kostela jsem se z bublající pěny na minutku dvě dostal. Byl jsem úplně promáčený. Peníze v kapse se mi slepily dohromady, vlasy se připlácly k lebce. Otřel jsem si z očí déšť. Dešťové slzy. Moje manželka byla už rok mrtvá. Ne, schovávat se nemělo cenu. To už jsem mohl jít rovnou domů.

Vzal jsem to tedy zkratkou. Nechodím tamtudy rád, kvůli babyboxu.

Nemocnice ho tam zařídila před rokem. Den za dnem jsem sledoval, jak ho stavějí, když jsem tam chodil navštěvovat svou ženu. Viděl jsem, jak nalévali beton do bednění, jak do něj instalovali kovovou schránku, osadili dvířka, napojili vytápění, světlo a alarm. Jeden ze zedníků to nechtěl dělat, tvrdil, že to není správné; nemorální, myslel tím asi. Znamení doby. Jenže naše doba obsahuje tolik znamení, že kdybychom si je měli všechna vyložit, zemřeli bychom na zlomené srdce.

Schránka je teplá a bezpečná. Když je dítě uvnitř a dveře se zavřou, v nemocnici se rozezvoní zvonek a netrvá dlouho, než přijde sestra – jen tak dlouho, aby mohla matka odejít. Od schránky je to na roh kousek. A matka je tatam.

Jednou jsem viděl, jak se to stalo. Běžel jsem za tou ženou. Zavolal jsem: „Paní!“ Obrátila se. Podívala se na mě. Nastala vteřina – taková ta vteřina, která obsahuje celý svět – a pak se vteřinová ručička pohnula a ona byla pryč.

Vrátil jsem se zpátky. Schránka byla prázdná. Pár dní nato moje manželka umřela. Takže tamtudy nechodím.

Babyboxy mají svou historii. Ostatně, co ji nemá? Člověk si myslí, že žije v přítomnosti, jenže minulost má pořád těsně za zády jako stín.

Něco jsem si o tom zjistil. V Evropě měli babyboxy už ve středověku nebo kdy. Byla to zvláštní okénka ve fortně kláštera, kam jste mohli vložit dítě a doufat, že Bůh se o ně postará.

Nebo jste ho mohli nechat zabalené v lese, aby ho vychovali psi a vlci. Nedat mu jméno, ale aspoň šanci započít vlastní příběh.

Kolem mě se příliš rychle přežene auto. Voda ze škarpy mě zalije, jako bych nebyl už tak dost mokrý. Idiot. Auto zastaví – je to můj syn Casp. Nasednu. Podá mi ručník a já si otřu obličej. Jsem mu vděčný, že přijel, protože jsem najednou strašně unavený.

Kus jedeme a posloucháme rádio. Mluví se tam o tomhle šíleném počasí. Superúplněk. Obří vlny na moři, řeka se vylévá z břehů. Necestujte. Nevycházejte. Žádný hurikán Katrina, ale na velké procházky to taky není. Autům zaparkovaným po stranách ulice sahá voda do poloviny kol.

A pak to uvidíme.

Před sebou máme černé BMW X6, nabourané čelně do zdi. Po obou stranách jsou otevřená dvířka a do kufru napasovaná nějaká malá stará šunka. Na zemi leží chlap a dva ranaři v kapucích se ho pokoušejí zadupat do země. Můj syn se opře o klakson, zamíří přímo k nim a řve: „KURVA NECHTE HO KURVA!“ Jeden z těch dvou po nás střelí a trefí se do přední pneumatiky, takže dostaneme smyk. Casp strhne volant a auto narazí do obrubníku. Ti dva skočí do BMW, kupodivu nastartují a vyrazí. BMW se dře o zeď, šunku to odhodí přes ulici. Ten zmlácený chlap leží na zemi. Na sobě má pěkný oblek. Může mu být tak šedesát. Krvácí. Krev mu stéká po obličeji a smývá ji déšť. Něco řekne. Kleknu si k němu. Oči má otevřené. Ale je mrtvý.

Můj syn se na mě podívá – jsem přece jeho otec – co budeme dělat? Pak uslyšíme někde ječet sirény – v dálce, jako na jiné planetě.

„Nesahej na něj,“ varuju syna. „Zacouvej.“

„Měli bysme počkat na policajty.“

Zavrtím hlavou.

Poskakujeme pomalu na prázdné pneumatice za roh, směrem k nemocnici. Z garáže záchranky vyjíždí houkající sanitka.

„Musím vyměnit to kolo.“

„Zajeď na parkoviště k nemocnici.“

„Měli bysme poldům říct, co jsme viděli.“

„Je mrtvý.“

Syn zastaví a jde si pro nářadí, aby vyměnil kolo. Chvíli jen sedím, nehybný a mokrý, na promáčeném sedadle. Oknem sem dopadají světla z nemocnice. Jak já ten špitál nenávidím. Takhle jsem tu seděl v autě, když moje žena umřela. Uplynul celý den a pak byla noc a nic se nezměnilo, protože se změnilo všechno.

Vystoupím z auta. Syn ho zvedne na hever a společně sundáme kolo. Rezervu už vytáhl z kufru. Sáhnu do rozervané pneumatiky a vylovím kulku. Tohle vážně nemůžeme potřebovat. Odnesu ji ke kraji chodníku a hodím ji do kanálu.

A v té chvíli to uvidím. Světlo.

Babybox svítí.

Nevím proč, ale cítím, že to všechno spolu nějak souvisí – to BMW, ta rachotina, ten mrtvý, to miminko.

Protože tam leží miminko.

Jdu k babyboxu jako ve zpomaleném filmu. Dítě spí a cucá si palec. Nikdo ještě nepřišel. Proč nikdo nepřišel?

Uvědomím si, aniž si to uvědomím, že mám pořád ještě v ruce montpáku. Pohnu se, aniž se pohnu, a vypáčím dveře. Je to snadné. Vezmu holčičku do náruče a je lehká jako světlo luny.

Stůj při mně; černá noc je blíž a blíž;

temnota sílí, chraň mě, Pane můj;

když všechna útěcha a pomoc prchla již,

bezmocných spáso, Pane, při mně stůj.

Dnes ráno je v kostele spousta lidí, můžou nás být dobré dva tisíce. Záplavy nikomu nezabránily přijít. Farář řekne: „Lásku neuhasí ani velké vody, a řeky ji nezaplaví.“ 

Je to z Písně písní. Zpíváme o tom, co známe.

Církev Božího vykoupení začala v chatrči, rozrostla se v dům a nakonec v menší město. Většinou černé. Pár bělochů. Pro bělochy je těžší věřit, že se dá v něco věřit. Zaseknou se na konkrétnostech – třeba na sedmi dnech stvoření nebo na vzkříšení. Já si s ničím z toho hlavu nelámu. Jestli Bůh neexistuje, tak na tom po smrti hůř nebudu. Budu prostě jen mrtvý. A jestli Bůh je… ano, já vím, co chcete říct. Kde ten Bůh tedy je?

Nevím, kde je Bůh, ale soudím, že Bůh ví, kde jsem já. Má první globální appku na světě. Najdi Pase.

To jsem já. Pas.

Žiju si nenápadně se svým synem Caspem. Tomu je dvacet. Narodil se tady. Jeho matka pocházela z Kanady a její rodiče z Indie. Já jsem sem nejspíš přijel na otrokářské lodi – no dobře, já ne, ale moje DNA, která v sobě pořád ještě měla vepsanou Afriku. Místo, kde teď žijeme, se jmenuje New Bohemia a bývalo to francouzské území. Plantáže třtiny, velká koloniální sídla, krása a hrůza pěkně v jednom chumlu. Kovová sloupková zábradlí, která tak milují turisti. Malé domky z osmnáctého století, natřené na žluto, na růžovo nebo na modro. Dřevěné štíty obchodů, hledící do ulice velikými výlohami. Temné uličky, odkud vedou dveře k dámám pro potěšení.

A pak je tu řeka. Tak široká, jak široká bývala budoucnost. A hudba – vždycky tu někde zpívá nějaká žena, někde stařík hraje na bendžo. Nebo to jsou jen rumbakoule, kterými potřásá ta dívka u pokladny. Housle, které vám připomenou matku. Nebo melodie, která ve vás vyvolá touhu zapomenout. Co je ostatně vzpomínka jiného než bolestný spor s minulostí?

Někde jsem četl, že tělo se každých sedm let celé vymění. Do poslední buňky. Dokonce i kosti se přestavují jako korál. Proč si tedy pamatujeme něco, co by mělo být dávno totam? K čemu je dobré vědět o každé jizvě a každém ponížení? Miluju tě. Chybíš mi. Jsi mrtvá.

„Pasi? Pasi?“ Farář. Ne, díky, nic mi není. Ano, to tedy byla noc. Boží soud nad miliony lidských zločinů. Věří tomu farář? Ne, nevěří. Věří v globální oteplování. Bůh nás nepotřebuje trestat. To zvládneme sami. Proto potřebujeme odpuštění. Lidské bytosti neumějí odpouštět. Odpuštění je něco jako tygr – je zdokumentované a prokazatelně existuje, málokdo z nás ho ale viděl zblízka a volně nebo poznal, jaké je.

Nedokážu si odpustit, co jsem udělal…

Jednou v noci, v hluboké noci – ono se tomu tak neříká pro nic za nic – jsem svou manželku na nemocniční posteli zadusil. Byla křehká. Já jsem silný. Byla na kyslíku. Odstranil jsem jí z tváře náustek, položil jsem jí ruku na nos a ústa a modlil se k Ježíši, aby přišel a vzal si ji. Udělal to.

Monitor pípal a já viděl, že za chvilku někdo přiběhne. Bylo mi jedno, co se se mnou stane. Nikdo ale nepřišel. Musel jsem jít a někoho přivést – bylo tam příliš málo sester na příliš mnoho pacientů. Nemohli vědět jistě, čí to byla vina – i když v podstatě vím, že podezírali mě. Přikryli jsme mou ženu prostěradlem, a když konečně přišel doktor, zapsal Respirační selhání.

Nelituju toho, ale nedokážu si to odpustit. Udělal jsem správnou věc, ale bylo to špatně.

„Udělal jste špatnou věc z dobrého důvodu,“ tvrdil farář. Ale v tom se neshodneme. Možná se vám zdá, že to je všechno jenom slovíčkaření, ale je v tom velký rozdíl. On to myslí tak, že je sice špatné vzít někomu život, ale já jsem to udělal proto, abych jí ukrátil trápení. Já si myslím, že bylo správné vzít jí život. Byli jsme manželé. Byli jsme jedno tělo. Ale provedl jsem to z nesprávného důvodu a dost rychle mi to došlo. Nechtěl jsem ukrátit utrpení své manželce; chtěl jsem ho ukrátit sobě.

„Přestaňte na to myslet, Pasi,“ řekne farář.

Po bohoslužbě jsem šel domů. Můj syn koukal na televizi. Miminko bylo vzhůru, ale mlčelo a velikýma očima hledělo na strop, kam žaluziemi pronikaly proužky světla. Zvedl jsem ho, vyšel ze dveří a zamířil k nemocnici. Holčička byla teplá a snadno se nesla. Byla lehčí než můj syn, když se narodil. Moje žena a já jsme se tenkrát zrovna přestěhovali do New Bohemie a věřili jsme ve všechno – ve svět, v budoucnost, v Boha, mír a lásku, a především jeden ve druhého.

Když jsem šel po ulici s dítětem v náručí, propadl jsem se trhlinou v čase – minulý čas a ten současný se staly jedním. Narovnal jsem se, prodloužil krok. Byl jsem zase mladý muž ženatý s krásnou dívkou a najednou z nás byli rodiče. „Přidržuj miminku hlavičku,“ upozornila mě, když jsem ho bral do náruče a držel jsem jeho život v dlani.

Ten týden po tom, co se narodil, jsme skoro nevylezli z postele. Jedli jsme a spali a náš synáček ležel mezi námi na zádíčkách. Celý ten týden jsme něj nemohli spustit oči. Vytvořili jsme ho. Neměli jsme žádné zvláštní nadání, žádný výcvik, žádný univerzitní diplom a žádné výzkumné granty, a přesto jsme vytvořili lidskou bytost. Co je to za bláznivý, lehkomyslný svět, ve kterém můžeme vytvářet lidské bytosti?

Neodcházej.

Co jste říkal, pane?

Omlouvám se, na něco jsem myslel.

Hezké miminko.

Díky.

Žena jde dál. Uvědomím si, že stojím uprostřed rušné ulice se spícím dítětem v náručí a mluvím sám se sebou. Jenže já nemluvím se sebou. Mluvím s tebou. Vždycky. Ještě pořád. Neodcházej.

Tak už chápete, jak jsem to myslel s tou pamětí? Moje manželka neexistuje. Žádná taková osoba není. Její pas je zrušený. Její účet v bance uzavřený. Její šaty nosí někdo jiný. Ale v mysli jíi mám pořád. Kdyby nikdy nežila a já bych jí měl plnou hlavu, zavřeli by mě do blázince. Takhle jen truchlím.

Zjistil jsem, že truchlit znamená žít s někým, kdo tu není.

Kde jsi?

Řev motorky. Auta se staženými okénky a puštěným rádiem. Kluci na skateboardech. Psí štěkot. Dodávka vykládá zboží. Na chodníku se hádají dvě ženy. Kdekdo mluví do mobilu. Nějaký chlápek stojí na bedýnce a huláká: „TOTÁLNÍ VÝPRODEJ! VŠECHNO MUSÍ PRYČ!“

To mi vyhovuje. Jen ať všechno zmizí. Auta, lidi, zboží. Ať zůstane jen země pod nohama a nebe nad hlavou. Vypněte zvuk. Vymažte obraz. Teď už mezi námi nic nestojí. Až to všechno skončí, uvidím tě, jak míříš ke mně? Tak, jako jsi to dělávala, jak jsme to oba dělávali, když jsme se k smrti unavení vraceli z práce? Vzhlédneme a uvidíme jeden druhého, nejdřív z dálky, pak zblízka? Tvoje energie, znova v lidské podobě. Atomový tvar tvé lásky.

„To nic,“ řekla, když už věděla, že umírá.

„Nic? Ale to ani nebe není nic a země není nic a tvoje tělo není nic a naše milování není nic…“

Zavrtěla hlavou. „Smrt je nejméně důležitá věc v mém životě. Jaký v tom bude rozdíl? Už tady nebudu.“

„Ale já tu budu,“ namítl jsem.

„V tom je ta krutost,“ kývla. „Já bych svou smrt prožila za tebe, kdybych mohla.“

„ZAVÍRÁME! VŠECHNO MUSÍ PRYČ!“

Všechno už je pryč.

Došel jsem do ulice, kde stojí nemocnice. Támhle je babybox. Právě v té chvíli se miminko, které nesu, probudí a já cítím, jak se pohne. Díváme se na sebe, její nejisté modré oči najdou ty moje tmavé. Zvedne ručičku, drobnou jako květina, a dotkne se strniště na mé tváři.

Stojím u přechodu a kolem jezdí auta. Anonymní svět, věčně v pohybu. Holčička a já stojíme bez pohnutí, a je to, jako by věděla, že teď je třeba se rozhodnout?

Nebo není? Důležité věci se dějí náhodou. Jen ten zbytek se plánuje.

Obešel jsem blok, že si to rozmyslím, ale moje nohy samy zamířily domů, a člověk občas musí přijmout fakt, že jeho srdce samo ví, co dělat.

Když jsem se vrátil, syn koukal v televizi na zprávy. Novinky o následcích včerejší bouře a osobní výpovědi. Obvyklí vládní úředníci říkali obvyklé věci. Pak přišla policejní výzva, aby se přihlásili svědkové. Ten mrtvý byl Anthony Gonzales, Mexičan. Našel se u něj pas. Loupežné přepadení. Vražda. To není v tomhle místě nic neobvyklého, až na to počasí.

Ale v tomhle něco neobvyklého bylo: nechal tam to dítě.

„To nevíš, tati.“

„Já vím, co vím.“

„Měli bysme to říct policajtům.“

Jak se mohlo stát, že jsem vychoval syna, který věří policajtům? Můj syn věří každému. Mám o něj strach. Zavrtím hlavou. Ukáže na miminko

„Když nezavoláš policajty, tak co budeš dělat s ní?“

„Nechám si ji.“

Syn se na mě podívá nevěřícně a zděšeně. Nemůžu si přece jen tak nechat novorozeně. To je nezákonné! Ale mně je to jedno. Spása bezmocných. Nemohl bych jí jednou být já?

Nakrmil jsem ji a přebalil. Všechno, co bylo třeba, jsem koupil cestou domů. Kdyby moje žena žila, udělala by to, co dělám já. Udělali bychom to spolu.

Je to jako dostat život za ten, který jsem vzal. A to mi připadá jako odpuštění.

U holčičky ležela aktovka – jako by měla jednou dělat kariéru v byznysu. Aktovka je zamčená. Řeknu synovi, že jestli dokážeme najít její rodiče, uděláme to. A tak aktovku otevřeme

Casp se zatváří jako špatný herec v laciném sitcomu. Oči mu div nevypadnou z důlků. Otevře ústa.

„No to mě podrž,“ vydechne. „Jsou pravý?

Uvnitř jsou balíčky bankovek. Rovných. Nových. Vypadá to jako rekvizita z gangsterky. Celkem padesát balíčků. V každém deset tisíc dolarů

Pod bankovkami leží měkký sametový sáček. Diamanty. Náhrdelník. A ne žádné umrněné kamínky – krásné a veliké jako srdce ženy. Jejich brus je tak čistý, že dívat se do nich je jako hledět do křišťálové koule.

A pod diamanty jsou ještě noty. Ručně psané. Písnička. Nese titul „PERDITA“.

Tak se tedy jmenuje. Malá ztracená.

„Jseš do smrti za vodou,“ prohlásí Casp. „Jestli tě nezavřou.“

„Je naše, Caspe. Teď je to tvoje sestra. A já jsem její otec.“

„A co uděláš s těma prachama?“

Přestěhovali jsme se do jiné čtvrti, kde nás nikdo neznal. Prodal jsem byt a za peníze, které jsem za něj dostal, a za ty z aktovky jsem koupil pianobar zvaný Rouno. Patřil mafiánům a ti odtamtud potřebovali zmizet, takže hotovost jim vyhovovala. Na nic se neptali. Diamanty jsem uložil do schránky v bance na její jméno, dokud jí nebude osmnáct.

Hrál jsem tu písničku a Perditu jsem ji taky naučil. Zpívala dřív, než uměla mluvit.

Učím se být jí otcem i matkou. Ptá se na svou matku a my jí odpovídáme, že o ní nic nevíme. Vždycky jsem jí říkal pravdu – nebo aspoň část. A je bílá a my jsme černí, takže ví, že je adoptovaná.

Příběh přece musí nějak začít.