Nobelovu cenu za literaturu získala Alexijevičová, psala o Černobylu i Sovětském svazu

Hodinu po poledni švédská akademie ve Stockholmu oznámila jméno letošní nositelky Nobelovy ceny za literaturu. Je jí na Ukrajině narozená, ale v Bělorusku působící spisovatelka a investigativní novinářka Světlana Alexijevičová. "Cenu získává za svůj polyfonický literární styl, který je památníkem utrpení a odvahy," uvedla akademie.

Laureáta ceny letos poprvé oznámila Sara Daniusová, která na postu tajemníka švédské akademie nahradila Petera Englunda.

Světlana Alexijevičová vloni navštívila tuzemský Festival spisovatelů Praha, kde hovořila v Senátu.

Na Ukrajině narozená prozaička a novinářka vyrůstala v Bělorusku, věnovala se žurnalistice. Popisovala pád Sovětského svazu či katastrofu v Černobylu, vyzpovídala také sovětské vojáky působící v Afghánistánu.

Do širšího povědomí se Alexijevičová dostala díky knize Válka nemá ženskou tvář, vydané v roce 1985. V ní sestavuje hrůznou mozaiku příběhů žen bojujících na frontě, v partyzánských oddílech nebo žijících na okupovaných územích.

V roce 1989 vydala knihu Zinkoví chlapci o ruské intervenci v Afghánistánu.

Za své postoje se z Alexijevičové stala persona non grata a totalitní režim prezidenta Lukašenka se postaral o její odchod. Bělorusko opustila v roce 2000 a v dalších letech našla útočiště v Paříži a Berlíně.

Do Běloruska se vrátila teprve nedávno.

Spisovatelka letos publikovala článek kritizující Rusko a Putina kvůli postupu během ukrajinské krize.

„Náš problém je, že v sovětských dobách jsme byli disidenty vůči vládě, nyní jsme disidenty vůči vlastnímu národu," řekla vloni v rozhovoru pro Hospodářské noviny.

V češtině Alexijevičové roku 2002 vyšla kniha Modlitba za Černobyl, kterou tvoří přepsané interview s pamětníky havárie atomové elektrárny v Černobylu.

Letos nakladatelství Pistorius & Olšanská vydalo knihu Doba z druhé ruky, ve které Alexijevičová postupovala podobně – text je mozaikou desítek hlasů, které vyprávějí, jak se svěřily sovětskému systému, jak zabíjely a jak umíraly pro jeho ideu.

"Ze shromážděných výpovědí vytvořila specifický publicistický žánr, jakousi mozaiku hlasů, v níž není nejdůležitější, kdo hovoří, ba ani to, co si o věci myslí. Zásadní je sovětský prostor. Autorka tak může nechat vedle sebe promluvit zaryté stalinisty, zklamané vdovy i liberální intelektuály," napsaly o knize letos HN.