Miloš Urban: Urbo Kune

„Pan Jelen? Dobrý den. Kratochvíl.“

„Dobrý den.“

„Jste pan Jelen, že?“

„Mikuláš Jelen. Posílá vás Roman Rott? Nebo mě doporučil Untermesser? Co sháníte?“

Se smíchem zavrtěl hlavou. „Vy mě nepoznáváte.“

„Mám vás poznávat?“

„Kratochvíl.“

„Promiňte. Nevím, kdo jste, pane Kratochvíle. Jdete si pro nějakou knihu?“

„Nejdu. Chodili jsme spolu do školy, pamatuješ? ZŠ ve Schnirchově ulici pod Letnou.“

„Nepamatuju. Anebo počkejte... Boris? Jmenujete se celým jménem Boris Kratochvíl, že ano?“

„Opravdu bychom si měli tykat, Mikuláši, tak jako kdysi. Nechce se mi věřit, že bys nepoznal spolužáka. Anebo to jen tak děláš a nechceš mě poznat?“

Takto hovořil člověk, který vstoupil do mého krámu v nevídaně časnou hodinu: v devět sedmnáct, tedy sedmnáct minut po otevření. Normální lidé málokdy zavítají před polednem.

To, co řekl, byla drzost. Buď mě poznáváš, anebo se přetvařuješ. Nic mezi tím. Nechutné.

Ano, byl mi povědomý. Už jo. Široký obličej nazrzlého podsaditého kluka, co už jako dítě chodil oblečený jako úředníček. Pořád to v něm je. Spolužák Boris.

„Promiň. Je to dávno. Už tě poznávám.“

Koukal na mě, já na něj, bylo to trapné; před bývalými spolužáky, náhodnými a chvilkovými spolupoutníky životem, jsem se vždy schovával; šetřil si sebe sama jen pro sebe sama, nezávisle na nich. A tak jsem využil příležitosti a podíval se na sebe jeho očima: nenápadný už tehdy, až na tu ruku, nejistá existence, už tenkrát starý mládenec nebo rozvedený muž, tenhle to má vepsané v ruce i v ksichtu už v deseti letech. Dnes je mu nějakých šestatřicet. Nula až dvě děti, možná jedno děcko, na které platí, o tom se těma vyplašenýma očima nemíní bavit. Z lásky ke knihám si otevřel antikvariát, dřív dělal ledacos. Kariéra plus minus nula.

Anebo o mně ví víc?

„Ahoj Borisi.“ Podal jsem mu ruku. Jak dlouho jsem ho neviděl? Pětadvacet let? Po roce utrpení v jedné třídě, čtvrté či páté, se někam odstěhoval. Nesnášel jsem školu. Byli tam malí hluční lidé, všichni cizí. Byli tam i cizí dospělí, stejně nechápaví. Malí i velcí, všichni se dívali na moji ruku, když jsem šel k tabuli.

„Asi něco sháníš?“ nadhodil jsem. „Tipuju tě na erotiku z první republiky. Obrázky, nebo písmenka? Spíš obrázky, co? Na skladě moc zajímavých věcí nemám, ale udělám záznam a poptám se. Do měsíce ti seženu cokoliv. Taky záleží, na kolik si to ceníš. Ještě něco?“

Arogance ze mě padala a já ji nedovedl zastavit. „Nesháním knížku, Mikuláši. Sháním tebe.“

„Opravdu? Kdo ti o mně řekl?“

Udělal obličej. „Nikdo. Na internetu se dá dohledat všechno.“

„Já nemám internetové stránky,“ namítl jsem. Což byla pravda. Odmítal jsem za takovou propagaci platit penězi či přijímáním inzerátů nebo reklam.

Usmál se (na můj vkus trochu moc shovívavě; hraje to). „Pár lidí pochválilo tvůj shop.“

„Tohle není žádný shop,“ ohradil jsem se a Kratochvíl zvážněl.

„Jasně že ne, promiňte. Promiň. Tvůj antikvariát funguje už nějakou dobu, nepletu se? Zavedená adresa. Má skvělá hodnocení. Copak ty to na netu nečteš?“

„Tos uhodl.“ (Ale pravda je, že občas si o sobě něco pozitivního přečtu rád. Výtky ovšem rovnou ignoruju, jakmile narazím na pár kritických slov.) „Přece jsi mě nevyhledal, abys mi řekl, že vedu dobrý antikvariát?“

„Třeba i ano. Ty jsi dřív dělal v nakladatelství.“

„No,“ přikývl jsem.

„Taky jsi byl v městské knihovně. Asi tak tři roky?“

„Pět let,“ musel jsem připustit. „Obyčejná práce, málo placená, spousta čtení. Tohle někoho zajímá?“

„Vždycky knížky,“ zasmál se a rozhlédl se po regálech.

„To je dobré heslo,“ řekl jsem suše.

Přestal se usmívat. „Přišel jsem ti říct, Mikuláši, že pro tebe mám práci. Nabízím ti ji.“

„Mám antikvariát. To je moje nynější angažmá. Nepotřebuju práci. Pracoval jsem v životě až dost.“

„Tady jsi na odpočinku,“ ušklíbl se. „Je ti pětatřicet.“

„Do toho nikomu nic není,“ odsekl jsem.

Vytrpěl jsem si už dost. Tohle jsem však nahlas neřekl. Ani do toho nikomu nic není.

S pohledem upřeným do regálu označeného DOMÁCÍ BELETRIE zamumlal, že s tím nájmem, co tu po mně chtějí, se nemůžu udržet; kousek od centra Prahy se antikvariát nezaměřený na pragensie, drahé bibliofilie a vzácné staré tisky nemůže dlouho uživit. Pak vyřkl částku, kterou měsíčně platím majiteli domu.

Nejhorší bylo, že v tomhle měl pravdu. Mohl jsem obchod vést ještě čtvrt roku, pak by přišlo utrum. Se splácením jsem byl na štíru a na obchod měl zálusk Rus, který tu chtěl vařit v samovaru čaj a oblažovat spolukrajany největším výběrem použitých knih v azbuce.

Vybral jsem mezi omluvnými cedulkami tu s nápisem „přejímka knih“ a pověsil ji na prosklené dveře. Lidé na chodníku beztak míjeli výlohu bez povšimnutí.

Nad krámem jsem měl odpočinkovou místnůstku, stoupalo se tam po úzkém točitém schodišti. Pozval jsem Borise Kratochvíla nahoru a uvařil mu kávu. Čekal jsem, co mi tedy řekne. A on spustil a nepřestal mluvit celou hodinu.

Člověk, který kdysi byl náhodou mým spolužákem a poté mi vypadl ze života, se tu zničehonic objevil a nadšeně vykládal o jednom fenomenálním projektu, který mi nebyl zcela neznámý, ale doposud jsem neměl důvod se jím zabývat nebo se o něj zajímat. Týkal se kamenolomu nedaleko od Prahy, o němž se dříve mluvilo v televizi a psalo v novinách, byla to velká politická věc. „Lom naděje,“ říkali nadšenci. „Zlomení nadějí,“ říkali skeptici.

Lom to už dávno nebyl. Vzniklo tam hi-tech sídliště, městodům, a já už nevím, jak se to nazývalo. Společensko-urbanisticko-politické centrum bokem od pražského a českého centra, paradoxně spadající pod poněkud venkovskou pražskou čtvrť Zbraslav, ale žijící si zcela a nepochopitelněpodle svého, nebo spíše podle pravidel, která postuloval její zakladatel Zikmund Kůn. To, že mu to prošlo, stálo hlavu asi tak deset lokálních i státních politiků. Jestli to Kůna stálo i nemalé peníze, nikdo mu nic nedokázal. Nestihlo se to.

„Jméno Kůn ti něco říká, ne?“ prohodil Kratochvíl.

Připustil jsem, že něco ano. „Nějaký fantasta, bohatý pošuk, něco jako ten Američan, jak že se jmenuje? Maurice Danielsen? Danilesson. Jak koupil Silicon Valley. Někdo takový. Mně naprosto lhostejný.“

„Víš o něm aspoň něco?“ předklonil se Kratochvíl. Odrbané křesílko, jež jsem mu nabídl, nebylo pohodlné; buďto jste se v něm zakláněli, anebo seděli jako na záchodě. Vypadal zamyšleně. Měl propletené prsty a kávu dopitou. Sáhl jsem za řádku knih pro slivovici a nalil do kalíšku.

„Na Danielssona se neptáš, že ne?“

Napili jsme se, potřebovali jsme to oba. Spatřit dávného spolužáka je horší než potkat strašidlo.

„Takže co vím o Kůnovi. Je boháč, všichni ho znají jako mecenáše a taky má nějakou svoji charitu, že? Ten typ, co by rád změnil společnost k lepšímu, kdyby na to nemusel přes politiku. A tak to zase zkusí s nepolitickou politikou, jako mnozí před ním.“

„To už je dávno, co to zkoušel,“ zavrtěl Kratochvíl hlavou.

„Filantropické sklony má ale pořád?“

„Jistěže.“

„Všiml jsem si, že jsou tři druhy bohatých lidí: ti lakomí, co mlčí. Potom ti velkorysí, co dávají a hned to hlásí médiím. A pak jsou ti, kteří podporují kdeco a kdekoho, ale mlčí o tom. On je...?“

„Ten třetí případ. Jeho lidem se podaří nějakou zásluhu zveřejnit. Takže můžu otevřeně říct, že na charitu dává až dvě procenta ze svých ročních zisků.“

„To musí být asi slušná suma?“

„Obrovská suma.“

„Je tvůj chlebodárce, chválíš si ho, chápu.“

„To nepopírám.“

„Nemůžu se zbavit dojmu, že pokud má člověk sám tolik, že to za svůj život nemůže spotřebovat, a zabezpečí potomky na tři generace dopředu, aby nikdy nemuseli pracovat, tak potom je dobročinnost snadná.“

„S tím nemůžu souhlasit. A on nemá potomky.“

„A co ještě bych o něm mohl vědět...“ uvažoval jsem. „Své jmění asi nabyl spíš poctivě než naopak? Jinak by ho v těch majetkových čistkách, co probíhaly... Kdy? Před deseti lety?... Berňák by ho roztrhal na cucky.“

„Samozřejmě že majetek nabyl čistě.“

„Proč se tedy víc neukazuje na veřejnosti? Chci říct: proč se neukáže aspoň jednou? Neviděl jsem ani žádné fotografie z poslední doby.“

„Nemá rád pozornost,“ vysvětloval Kratochvíl. „Onehdy mi řekl, že už se nikdy nenechá fotografovat, protože až zemře, všude bude používaná jeho poslední fotka – podobizna starce.“

„A když ti to říkal, tak ještě nebyl starý?“

„Už docela ano, ale ještě ne tolik jako dnes.“

„Kolik mu je?“

„Nikdo to neví přesně.“

„Byl jsi u projektu od začátku?“

„Který začátek máš na mysli?“

„Bylo jich víc? Myslím ten, jak se to vymyslelo a vybudovalo. Urbo Kune, hlavní město USE. Politici nevěděli, z čeho to zaplatit, a nabídl se Kůn.“

„Spojené státy starokontinentální. Jejich hlavní město. Pořád ještě velkolepá myšlenka, nebo ne?“

„Nevím. Ten název s ním má něco společného?“

„Ne, ale v názvu je právě slovo společné. Společné město. Je to z esperanta.“

„Zní to, jako by to bylo jeho město. To si přece musel uvědomit.“

„Menší autorská licence. Investoval do toho tolik, že mu v tom ustoupili.“

„Pak mu ustupovat přestali.“

„Je to tak.“

„Proč mělo hlavní město Eurosvěta stát u nás?“

„Protože chtěli podpořit euroskeptický středovýchod, získat nás pro užší sjednocení a těsnější stmelení. A stávající hlavní města nepřicházela v úvahu. Muselo to být něco nového. Město postavené na zelené louce. Protože však tato myšlenka není zrovna zelená, měl se využít některý brownfield na okraji Prahy. A přišli na Zbraslav– na tamní velkolom.“

„Pak to šlo do kopru.“

„Neuměli si představit, jak silný tu mají eurobijcihlas. Když na Forestierovou – tehdy předsedkyni Rady Eurosvěta–házeli lidi v Praze ta vajíčka –“

„To si pamatuju. Strašný trapas. Paní Forestierová se rozplakala před kamerami a pro Francouze a Němce jsme se stali asi tak žádoucí zemí jako Izrael.“

„Östuda, jak to nazvali v Lidovkách. Typické provinciální chucpe. Provedli to extremisti. Normální lidi tohle nedělají.“

„Normálním lidem je politika lhostejná.“

„Ano, normálním lidem je jedno všechno, co je přesahuje. I proto to krachlo. Mlčící většina jako zabiják idejí. “

„Kde není víra, není ani láska?“

„Přesně.“

„Jak ses k tomu dostal ty?“

„Zikmund Kůn mě najal, když město skoro stálo, ovšem už bylo jasné, že metropolí Eurosvěta nebude. Tehdy to vypadalo špatně. A Kůn byl zdevastovaný z toho, že skvost, který buduje, má skončit hůř než stadion po právě skončené olympiádě. Urbo tu stálo skoro hotové, se všemi kancelářemi a byty, obchody a infrastukturou, ale úředníci nepřišli. Ani lidi, kteří by tu chtěli bydlet.“

„Psalo se tehdy o vysokých nájmech. Připomíná mi to případ hlavního města Brazílie. Niemeyerův chladný, málo životný sen.“

„Sny už jsou takové – podstupují riziko, že sny taky zůstanou. A tys byl snílek.“

„Já?“ protáhl jsem pochybovačně.

„Aspoň tenkrát.“

„To si nepamatuju. Teď jsem realista. Pan Kůn asi očekává, že po tom džobu skočím, když je tak dobře placený.“

„Ještě jsem neřekl, kolik máš dostávat.“

„Jenom si to tak maluju.“

„Maluješ?“ Kratochvíl pak vyřkl částku dvakrát převyšující tu, kterou jsem předpokládal.

„To si budu připadat jako manažer.“

„Projektový manažer na takovém platu začíná, to je pravda. Já na tom byl podobně, když jsem u Kůna nastoupil.“

„Páni. Tak projektový manažer...“