Korsický sbor A Filetta doprovodí zpěvačka, která přeložila Bachovy Matoušovy pašije do arabštiny

Od roku 2007, kdy Struny podzimu začaly do své dramaturgie zařazovat výlety za vokálními tradicemi z celého světa, už se vypravily za staroruskými zpěvy, alpským jódlováním, sardinským vícehlasem, hrdelními témbry z Tuvy či za syrovou gruzínskou polyfonií. Na letošní dvacátý ročník festivalu se vrací korsická skupina A Filetta, jejíž vystoupení na Strunách podzimu 2011 patřilo k nejsilnějším zážitkům v této koncertní sérii.

Letos ale renomovaný sbor vystoupí v dialogu s jedním z nejkrásnějších hlasů Blízkého východu – libanonskou zpěvačkou Fadiou Tomb El-Hage, která půvabně a profesionálně dokonale spojuje hudební estetiku Orientu a Evropy.

Střetávání kultur Východu a Západu přináší fascinující kontrasty i paralely. Na první pohled toto prolínání působí jako ryze současný trend, navíc urychlený fenoménem world music, který v posledních dvaceti letech silně obohatil evropský kulturní život. Hlubší pohled do historie ale člověka usvědčí z omylu.

Existuje například teorie, že éru středověkých trubadúrů a minnesängerů inspirovali básníci z maurské Andalusie či súfijci z Blízkého východu. Šest století po trubadúrech titíž súfijští básníci okouzlili Johanna Wolfganga Goetheho, jak dokumentuje jeho sbírka nazvaná Západovýchodní divan. A z rozhraní obou světů čerpala i evropská klasická hudba, viz Verdiho opera Aida zkomponovaná na objednávku egyptského vládce.

Inspirace také cestují opačným směrem – fúze se západní hudbou byla slyšet i od nejslavnější žijící zpěvačky arabského světa je slyšet například od nejslavnější žijící zpěvačky arabského světa, letos devětasedmdesátileté Fairouz. Její autorský tým s lékárnickou přesností přidával západní přísady do repertoáru, který se v arabském světě stal absolutním měřítkem kvality.

Zcela současným pokračováním této cesty, která je víc dialogem než rutinní syntézou, jsou společné koncerty, na nichž se podílí korsický sbor A Filetta a libanonská zpěvačka Fadia Tomb El-Hage.

Mužský sbor A Filetta čerpá z tradic středomořské polyfonie, tedy vícehlasého zpěvu, v němž každý z pěvců sleduje vlastní, na ostatních nezávislou melodii.

To, v čem se jednotlivé party liší a v čem se částečně shodují, bývá zdrojem až šokujícího napětí. Například hudebníka a bývalého člena Velvet Underground Johna Calea vedlo k výroku: „Kdybych takhle uměl zpívat, prodal bych svoji duši ďáblovi.“

Před půl stoletím představovala korsická polyfonie – podobně jako spřízněný žánr ze sousední Sardinie – mizející tradici, či dokonce až hudební fosilii, okénko do života předešlých generací, které se uchovalo jen v nejodlehlejších regionech, jakými jsou právě středomořské ostrovy.

Hudební žánr vytlačovaný na okraj se podařilo zachránit díky hrstce nadšenců, kteří si včas uvědomili, jak je hudba účinným zdrojem kulturní totožnosti. Paradoxní je, že bariéry v té době pomohla prolomit dominantní anglosaská pop music. Beatles, americké blues i Bob Dylan dali celému světu lekci, že populární hudba není pomíjivý brak, nýbrž mezinárodní jazyk úzce propojený s příslušnou generací či regionem.

Šestičlennou sestavu A Filetta vede Jean-Claude Acquaviva, který zpíval v její zárodečné podobě roku 1978 jako třináctiletý školák, už tehdy ale zároveň studoval klasickou kytaru. V období poválečné prosperity odcházeli lidé z korsických vesnic do měst či na francouzskou pevninu a korsický jazyk – který má blízko k italštině – na školách nahradila francouzština.

„Zánik naší kultury i jazyka se zdál být zpečetěn,“ vzpomíná Acquaviva. „Ale v 70. letech se trend obrátil. Naše zpěvy získaly novou společenskou roli a ožily. Už to nebyly venkovské písně o pluhu, sklizni, stříhání ovcí. Slyšeli jste je v kostelích, školách, na rodinných oslavách a samozřejmě na pódiu.“

Během téměř čtyřicetileté existence pronikl soubor na festivaly staré hudby i soudobé tvorby, na představení moderního tance či do filmových nahrávek. Od roku 1998 natočila A Filetta více než deset soundtracků s filmovým skladatelem Bruno Coulaisem, tím nejznámějším je hudba k filmu Himaláj – Karavana (režíroval ho Eric Valli). Ta svádí k domněnce, že ke korsické polyfonii nemají ani buddhistické mantry zase tak daleko.

V roce 1989 inicioval Acquaviva v jednom z korsických kulturních center Calvi festival zvaný Rencontres de Chants Polyphoniques, na kterém jsou k slyšení snad všechny vokální styly planety – včetně bulharských sborů či gruzínské polyfonie, která se stala důležitou inspirací právě pro A Filettu.

Základem korsické tradice je introvertní baladická forma zvaná paghjaela (čte se padiela), založená na třech téměř souběžně se pohybujících hlasech. Ty rozvíjejí melodii bez jakékoli stopy rytmického tepu.

Melodické úlohy jednotlivých hlasů jsou na Korsice přesně vymezeny. Nad basovým základem – v korsickém jazyce označovaným jako bassu – se vinou vedoucí melodické hlasy seconda a zvukové spektrum dotváří třetí hlas zvaný terza, jehož úlohou je zpěv sboru zdobit melismatickými ornamenty. „Naše skladby k těmto základům však přidávají další hlasy, další intervaly, jiné rytmy,“ podotýká Jean-Claude Acquaviva.

Libanonská zpěvačka Fadia Tomb el Hage, která A Filettu v Praze doprovodí, se narodila v Bejrútu. Ve čtrnácti letech začínala jako sboristka u zpěvačky Fairouz a v době libanonské války získala univerzitní diplom v oboru psychologii. Poté se s manželem vystěhovala do Německa, kde studovala evropský klasický zpěv.

Do Libanonu se Fadia Tomb el Hage triumfálně vrátila v 90. letech a roku 1998 vystoupila s mezinárodní skupinou staré hudby Sarband na open air festivalu v kouzelném prostředí římských ruin v Baalbeku. Její repertoár tvořily středověké křesťanské písně z Evropy i tradiční židovský a arabský repertoár z maurské Andalusie.

Zcela zásadním počinem v její dráze se pak stalo album Bachových Matoušových pašijí, The Arabian Passion According To J. S. Bach, opět nahrané s ansámblem Sarband. Překlad křesťanských zpěvů do arabštiny může být pro Evropana šokující – ale též inspirativní, jak potvrdila i kritika: „Bach by se obracel v hrobě. Ale potom by z něj vystoupil, oprášil se a soustředil se. Nejsilnější okamžiky přijdou, když zpěvačka Fadia Tomb el Hage přejde z němčiny do arabštiny. V těch chvílích by Bach možná uronil slzu.“

Se sborem A Filetta se zpěvačka poprvé střetla – což je kuriózní, nikoli však výjimečné – díky tvůrci z nehudební disciplíny: prestižnímu belgickému choreografovi s marockými kořeny. Sidi Larbi Cherkaoui si skupinu i zpěvačku vybral pro své představení nazvané Puz/zle, v němž figurovaly jaké japonské bubny taiko a evropská elektronická hudba.

Představení se původně konalo v lomu. Ti, kdo si jeho přenos z divadelního festivalu v Avignonu naladili na satelitním kanálu Arte, absolvovali kulturní zážitek roku. Sidi Larbi Cherkaoui o svých hudebních partnerech prohlásil: „A Filetta je polyfonní skupina, která zpívá jedním hlasem. Fadia zpívá sama a přitom zní jako celý sbor. Když je slyšíte dohromady, máte dojem, jako by zpívala celá planeta.“