Magdalena Wagnerová: Rodinná anamnéza

Jednou ho ve školní jídelně donutili sníst vrchovatý talíř mléčné polévky, kterou bytostně nesnášel. Vzápětí se Vilém pozvracel. A když už zvracel, tak ve velkém. Jako by vydávil i příděl mléčné polévky ostatních spolužáků. Učitelky dostaly strach a od té doby nemusel dojídat. Přesto Vilém nedlouho poté vlídnou náruč školní jídelny opustil a zařadil se k početné řadě těch, kteří inkasovali od rodičů peníze na obědy v příslušné školní jídelně, ale na obědy do této jídelny nechodili, čímž navyšovali svoje skromné kapesné.

Tím byla záležitost mléčné polévky jednou provždy vyřešena. Nikoli tak polévky jako takové. Polévka je grunt, a kdo ji nejí, je špunt, říkávala babička.

Jeho rodina byla polévkami posedlá. Polévky se podávaly ve všední dny, ve sváteční dny, k večeři, k obědu a někdy dokonce také k snídani, když zbylo od večeře. Obsese z polévek postupem času narůstala do gigantických rozměrů, jako kdyby se polévky měly stát smyslem života, základem šťastné rodiny a blaha všech jejích členů. Polévky měly zajistit odolnost proti slabosti, chorobám vážným i zanedbatelným, nepřízni osudu, malomyslnosti, pesimismu, špatné náladě i virům.

Navzdory polévkám Vilém celé dětství uléhal s pravidelnou přesností jedenkrát na počátku podzimu a jedenkrát na přelomu zimy a jara s těžkými horečkami a nateklými mandlemi, ať už polévky jedl či nikoli. Když se situace opakovala šestý rok, babička usoudila, že je třeba přistoupit k radikálnímu řešení, a domluvila s ruským emigrantem, knížetem MUDr. Borščinským, termín operace.

Skutečnost, že jméno operatéra může asociovat právě polévku, rodina nepovažovala za špatné znamení. Vilém ano. Jeho předtucha se ukázala být správná. Jindy fádní odebrání krčních mandlí se proměnilo v několikahodinové martyrium, kdy bylo třeba obě mandle, vrostlé do krčních stěn, po malých částečkách vytrhat. Na závěr operace nechtěně prokousl ruskému knížeti prst a vysloužil si u nemocničního personálu nepřátelský až nenávistný postoj, který nepolevil ani po několika týdnech, kdy se vrátil do nemocnice na kontrolu.

První pokrm, který mu v nemocnici předložili, byla polévka. První pokrm, který ho čekal v hřejivém bezpečí domova, byla polévka. Ačkoli lékaři doporučovali zmrzlinu, on dostal zase polévku. Přesto mlčel. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, říkávala občas babička s patosem hodným spíše industriální učitelky anebo ochotnické herečky na přelomu devatenáctého a dvacátého století. A také odříkaného chleba největší krajíc. Chléb o dvou kůrkách, chléb nesený přes kořeny, chléb pečený jen po jedné straně. Být na cizím chlebě, žít o suchém chlebě, chodit žebraným chlebem, mít těžký chléb. Jednou rukou chléb podávat, v druhé držet kámen. Babička měla širokou slovní zásobu, ale zásoba úsloví, přísloví a poučných říkanek byla nezměrná.

Ani ostatní pokrmy a předměty s kuchyní spojené nepřišly v oblíbených úslovích či příslovích rodiny Weinbergerových zkrátka. Být na svatbě a koláč nevidět. Přinést z koláče díru. Nečekat, až pečení holubi sami vletí do pusy. Vyškrabat někomu pekáč. Mít hubu na pekáč. Cítit v troubě nekalou pečínku. Oplývat mlékem a strdím. Vejce bláznu svěřit. Vejce za volem házet. Být si podobní jako vejce vejci. Sednout si do vajec...

Někdy přišla na přetřes i konzumace jako taková. V očích babičky bylo záhodno být najedený, že by mu mohli na pupku kosu ohnout. Bylo dobré vědět, co má čert k večeři, říkávala babička. Vždyť někteří lidé žijí, aby jedli, a jiní jedí, aby mohli žít! volala babička. Sokrates se údajně považoval za jednoho z těch druhých, často zdůrazňovala a tvářila se, že má Sokrata v malíku.

Vilém vyrůstal v době, kdy společnost zachvátila vlna vášnivého sběratelství. Do konce čtvrté třídy neměl spolužáka, který by něco nesbíral. Známky, odznaky, pivní tácky, korkové špunty, podpisy známých zpěváků či zpěvaček, kovové uzávěry od limonád, obrázky ze žvýkaček, krabičky od sirek, etikety od alkoholických nápojů, etikety od nealkoholických nápojů, fotografie Vinnetoua, firemní tužky, mrtvé motýly nebo brouky. Spolužačky pak k seznamu přidaly s dívčí vášnivostí ještě ubrousky, lisované květiny v improvizovaných herbářích a nejrůznější bižuterní cetky, z pohledu chlapců naprosto bezcenné.

Vilém obdržel k Vánocům ve čtvrté třídě od babičky nevelkou sbírku nálepek, původně určených na krabičky od sirek vyrobených v továrně SOLO v Sušici. (Pozn.: Jeden z oddaných babiččiných žáků se oženil do Sušice a po určitou dobu ve zmíněné továrně pracoval. Nálepky nejprve sbíral, potom měnil a nakonec rozprodal – až na několik sérií, které přinesl své milované učitelce s pokorou hříšníka, jenž za všechno dobré ve svém životě vděčí jen a jen Haně Kaněrové, později provdané Weinbergerové. S vděčností člověka, který by bez své milované učitelky byl patrně dosud analfabetem a šumavská továrna na sirky by se musela obejít bez něj.)

A tak se Vilém ve čtvrté třídě rozhodl, že bude filumenistou. Do té doby dělil společnost na normální lidi, učitele a ty, co mají něco společného s jídlem. Od této chvíle musel společnost přerozdělit na sběratele, normální lidi, učitele a ty, co mají něco společného s jídlem.

Lidé, kteří se zabývali přípravou pokrmů, představovali ve Vilémově životě nepříliš oblíbenou skupinu. Až na několik málo výjimek se jednalo výhradně o ženy. Matky, babičky, tety, pratety, sestřenice, tchyně, švagrové, sousedky, domovnice, spřátelené prodavačky, babiččiny kolegyně z práce, matčiny kolegyně z práce, rodinné známé. Každá byla jiná, a přesto společně vytvářely jednolitý celek, který vysílal znepokojivé signály varující každého, kdo by je chtěl jakkoli vyrušovat anebo od jejich bohulibého záměru odrazovat.

Pokud vařily, příliš neškodily. Pokud o jídle vášnivě hovořily, dokázaly odpuzovat, aniž o tom věděly. Nikoli předmětem debaty, ale tou vášní, která nadřazovala konzumaci potravin nad všechno ostatní, vášní, která většinou inteligentní a často i vzdělané ženy degradovala na reprezentantky stáda. Vilémův otec je nesnášel a Vilém se intuitivně přidal na jeho stranu, aniž by zpočátku tušil proč. Podstatnou část jeho dětství tvořily nekonečné ženské debaty a telefonáty na téma majonéza, bujabéza, včerejší večeře, zítřejší večeře, spálená večeře, Malakoff, piškoty dětské versus piškoty cukrářské, houby na smetaně, jak nejlépe oloupat rajčata, jak stoprocentně uvařit vejce naměkko, vejce na hniličku, vejce natvrdo... Vaječné debaty zejména v období Velikonoc nabývaly na intenzitě, ačkoli nikdo z rodiny nebyl hlouběji věřící. Velikonoce se tak stávaly dny pracovního volna ku příležitosti obžerství, záminkou k nekonečným debatám o jídle, kterých přibývalo s každou hodinou, a tím úměrně přibývalo také vaření, protože při mnoha vášnivých diskusích účastnice hovorů zapomínaly, že mají na plotně kastrol anebo v troubě pekáč, chystané pokrmy se připékaly, pálily, připalovaly, spékaly až černaly na uhel, takže bylo třeba začít znovu chystat a vařit další jídla. Každoročně v rámci předvelikonočních příprav jednotliví členové rodiny podléhali falešným představám, že on, jejich milovaný Vilém, jejich jediné dítě, jejich milované dítě podvědomě touží po tradicích, a plánovali na Škaredou středu nějaké ošklivé jídlo jako například trhanec nebo nepovedené placky, na Zelený čtvrtek polévku z kopřiv, špenátu, pažitky, šťovíku, listů jitrocele a sedmikrásek, na Velký pátek rybu, na Bílou sobotu hlavičku a mazanec, na Boží hod velikonoční jehněčí a piškotového beránka a na Velikonoční pondělí všechno z vajec.

„Červené pondělí! Červené pondělí!“ volala zlostně babička, která si z dětství matně pamatovala, že Velikonočnímu pondělí kdysi v Horšovském Týnu říkali podle vajec barvených načerveno.

„Velikonoční pondělí! Velikonoční pondělí!“ volali ostatní členové rodiny, kteří vítali každou příležitost, aby se mohli hádat. Chtěli se s babičkou hádat jen proto, aby se mohli přít. Kromě toho nikdo z nich termín Červené pondělí z dětství neznal. Nikdo z nich nebarvil vejce načerveno. Nikdo z nich neměl babičku příliš rád. S výjimkou dědečka.

Dědeček mlčel. S vejci, údajně jednou ze světově nejrozšířenějších a nejvíce ceněných potravin, se jako věrný a každodenní čtenář novin zvláště v předvelikonočním období setkával často. Jak se uvádělo v příležitostných sloupcích, které si před blížícími se velikonočními svátky pečlivě vystřihoval, na vejce bylo možné narazit nejen ve všech národních kuchyních, ale i v lidové tvorbě většiny národů, kde byla vejce symbolem zosobněné plodnosti. Přesto jejich konzumace pro něj nekončila pokaždé šťastně. Někdy mu po vejcích bývalo těžko. Pamatoval případ, o kterém se kdysi v novinách hojně psalo. Podle jedné z pražských statistických agentur dokázala salmonela v jediném roce vážně ohrozit jen v období velikonočních svátků na šest desítek občanů, z čehož dobrá polovina byla nucena využít sváteční pohostinnosti některého z dostupných nemocničních zařízení. Oslavovat svátky jara z nemocničního lůžka byla pro jistého pětatřicetiletého J. P. z Vršovic natolik chmurná představa, že k následujícím velikonočním oslavám vyhotovil leták, jejž sepsal, na vlastní náklady nechal vytisknout a osobně roznesl po pražských domovních schránkách.

Kvalitní vejce musí mít čistou skořápku i blánu. Po rozklepnutí musí být žloutek pevný, žlutý a bez jakýchkoli cizích tělísek. Kvalitní bílek je rosolovitý a výška vzduchové bubliny na širším konci vejce nesmí přesáhnout 5,5 milimetru. Před konzumací by se mělo každé vejce ponořit do roztoku z 1 litru vody a 100 gramů soli. Pokud plave, je třeba vejce okamžitě vyhodit, případně uschovat jako důkazní předmět a prodejce neprodleně zažalovat.

POZNÁMKA: V případě nedostatku soli v domácnosti stačí umístit vejce do tepla a bedlivě je pozorovat. Pokud se vejce zpotí, je všechno v pořádku.

Dědeček, který se svého času jako nadšený amatér aktivně zabýval národopisem, zjistil, že české tradice nebyly v dřívějších dobách vůči vejcím tak upjaté a konzervativní. A tak s oblibou tvrdil, že ve starých kuchařských knihách lze nalézt neuvěřitelné velikonoční speciality, které využívají nejen vajec slepičích, ale i pštrosích, labutích, kachních, husích, pavích, racčích a čejčích. Na četné žádosti rodiny, aby svá slova doložil, se hájil tvrzením, že se jedná o doby dávno minulé, kdy se tato vejce ještě směla sbírat, bylo-li kde. Jednou přidal k dobrému i vyprávění o vejcích, která mají kouzelnou moc. Historka údajně pocházela z Chodska, stejně jako část dědečkova příbuzenstva.

„Za mého dětství se říkalo, že vejce pomůže mladým mužům v rozhodování, jak si vybrat správnou nevěstu. Stačilo vyprosit si od vytipované dívky jedno vejce a přehodit je na Velikonoční pondělí přes střechu její chalupy nebo domu. Pokud se vejce rozbilo napadrť, bylo nabíledni, že budoucí žena bude nestálá,“ trpělivě rok co rok vyprávěl Ferdinand Weinberger svému vnukovi.

Historka se ujala a rodina nabyla přesvědčení, že nejde o lidovou moudrost, ale osobní zkušenost dědečka, který si touto neotřelou formou namluvil babičku. Když se tato teorie dostala až k babičce, urazila se a několik dnů s nikým nemluvila. To však nic nezměnilo na skutečnosti, že byla celý život do větru.

Aféra se stárnoucím ředitelem hudební školy, který přinesl babičce do nemocnice pomeranče, květiny a prsten, chtěl se mermomocí na místě zasnoubit a dědečka považoval za babiččina obstarožního bratra, se odehrála několik týdnů poté, co babička oslavila pětašedesáté narozeniny. Když se vrátila z nemocnice, rodina očekávala – s výjimkou dědečka, který už od babičky nečekal vůbec nic – alespoň nějaké částečně přijatelné vysvětlení. Místo toho se všem dostalo ujištění, že pan ředitel je slušný, hudbymilovný člověk a navíc vynikající kuchař-amatér, což se u mužů hned tak nevidí. Prý dokázal připravit skvostné halászlé, ačkoli s Maďarskem neměl vůbec nic společného.

Babička neměla vůči mužům, stejně tak jako vůči polévkám, žádné předsudky.

Vilém, její jediný vnuk, je měl.