Michal Viewegh: Biomanžel

Navzdory tomu, že Mistrovi je černoška Andrea sympatická a že by vůbec nejraději docházel už jenom k ní, musí, jak se vyjádří, alespoň formálně dokončit i svou dosavadní léčbu u psychoterapeutky v Butovicích, neboť by prý bylo nezdvořilé terapii ukončit předčasně. A právě tradiční nedostatek asertivity se Mojmírovi tentokrát stane osudným.

Zpočátku nic nenapovídá tomu, že jeho poslední návštěva Butovic bude návštěvou takto fatální. Nejprve Mojmíra jako pokaždé čeká nekonečná cesta metrem až na samý okraj Prahy — a pak sushi v restauraci kousek od výstupní stanice. Syrové ryby, rýže, zázvor a wasabi.

„A klepání dřevěných hůlek o talíř,“ doplní mě Mojmír. „Zkrátka ona tradiční předehra styku s butovickou psychoterapií.“

Po jídle následuje jako vždy krátká procházka kolem zdejšího umělého jezírka, které zjevně vzniklo později než okolní sídliště, a pak už ten velký, zeleně natřený panelový dům, schody do třetího patra — a ordinace psychoterapeutky...

„Jste očividně pořád zablokovaný,“ říká dnes Mojmírovi psychoterapeutka, sotva se Mistr posadí a ztěžka vydechne. „Poznám to už z vašeho držení těla. Hrbíte se!“

„No jo, to je možný,“ připustí Mojmír. „Ta kniha o koncentráku, kterou jste mi minule doporučila, mi v odblokování moc nepomohla...“

„To mě mrzí... Dočetl jste to?“ 

„Ne! Úplně mi stačilo prvních třicet stránek... Milovat život víc než jeho smysl? Já jsem racionalista, proboha! Jak něco nemá smysl, tak to pro mě končí.“

Psycholožka s úsměvem pokrčí rameny.

„Nevadí, nejspíš jste k téhle úrovni ještě nedozrál.“

„To je možný — a dokonce doufám, že k ní ani nedozraju,“ neodpustí si Mojmír. „A hlavně doufám, že k případnýmu dozrávání nebudu mít stejně vhodný, to jest koncentráčnický podmínky...“

„Únik do vtipu,“ konstatuje psycholožka, „je pořád jenom únik.“

„Útočej na mě, tak unikám,“ pokrčí rameny Mojmír. „Zdrhnout, když na vás něco útočí, je prazákladní lidskej instinkt.“

Já tohle slyšela asi stokrát, ovšem psycholožka si nejspíš dělá poznámky.

„A kdo na vás útočí, pane magistře?“

„Život, paní doktorko. Život.“

Možná mu pohlédne přímo do očí.

„Tancujete?“

Mojmírovi ten přechod od existenciálních úvah o životě k tanci nejspíš přijde dost absurdní.

„Proboha. Kdysi snad,“ říká zvadle. „Teď leda tak nad vlastním hrobem.“

Lepší žádný vtip než špatný, pomyslí si Mojmír okamžitě. Jenže když se mu nedaří vůbec nic, proč by se mu probůh měly dařit vtipy?

„Vidíte?“ zvolá psycholožka triumfálně. „To je přesně ono! Já o tanci, vy o hrobech! Tohle je ten váš negativismus! Vy netancujete, nesmějete se, nezpíváte — a držíte tudíž všechny emoce uvnitř!“

Ale brečim, připomene si okamžitě Mojmír. Furt bulim jak želva. To se nepočítá?

„To je možný,“ přikývne nicméně. „Dokonce pravděpodobný.“

„To je jisté!“ zvýší znovu hlas ta žena. „Pojďte si zazpívat! Nebo zatancovat!“

Mojmír se vyděsí. Mám tu probůh zpívat? říká si bezpochyby šokovaně. Na tahle rizika psychoterapie ho nikdo předem neupozornil. A co má zpívat? Come on baby, light my fire? A co bude příště? Striptýz?

„Ne. To opravdu ne,“ hlesne.

„Nevíte snad jako vysokoškolák, pane magistře, co je psychosomatika? Chcete si zadělat na rakovinu?“ ptá se terapeutka vyčítavě.

Magistrovi rakovina po pravdě nepřipadá jako úplně špatné řešení jeho současné životní situace. Jednak znamená dosti brzký konec a za druhé je to neprůstřelné alibi pro stále ještě příjemně dlouhé nicnedělání, neplacení daní a tak dále, říká si Mojmír. Taky na úklid by se mohl úplně vysrat. Špinavý nádobí by — s rakem v těle — házel rovnou do koše... Nebo z okna... A za třetí: úmrtí na rakovinu rovná se vyplacená životní pojistka, a tudíž splacená hypotéka na dům v Sázavě... Rakovinu by rozhodně bral, uvažuje ponuře. Ovšem zatím žije, uvědomí si — a ta psycholožka netrpělivě čeká na jeho odpověď.

„Nechci,“ říká Mojmír povinně.

„Tak vidíte! Tak mi zatancujte! Vaše láhev s vínem života není poloprázdná — je pořád ještě z půlky plná!“

Moje láhev s vínem života je zasranej jabčák, myslí si Mojmír.

„To jako sám?“ protestuje chabě. „Mám tancovat sám?“

„Klidně sám! Nebo se mnou, jak chcete.“

„Před zrcadlem?“ zkouší Mojmír zdržovací taktiku.

„Před zrcadlem, nebo bez zrcadla... Záleží snad na zrcadle?“

Na všem záleží, ale na ničem zase tak moc, připomene si Mojmír. Můj život je suma neužitečných citátů, dodá ještě v duchu.

„Nezáleží,“ odpoví poslušně a nenápadně si odříhne dalších patnáct molekul wasabi.

Psychoterapeutka už k jeho zděšení sahá do police pro přenosný magnetofon, a aniž do něj založí kazetu, stiskne tlačítko PLAY. Musela to mít předem nachystané, pochopí Mojmír. Je to past. Past za pět set korun na hodinu. Místnost v příští vteřině zcela ovládne ABBA. Dancing Queen. Mojmír se nenápadně podívá k oknu. Kdyby se k němu rozběhl opravdu rychle, možná by to dvojité sklo svým obtloustlým tělem prorazil hned napoprvé, říká si. Ale co když na někoho spadne? Na kolemjdoucí těhotnou Vietnamku? Nebo na něčí kočárek? Nebo na nějakou mladou dvojici, která se těší na sushi?

„Sám, nebo se mnou?“

To byla otázka, pochopí Mojmír. Otázka té ženské. Té psychoterapeutky. Co chce bůhvíproč tancovat. Rychle přemýšlí, která z těch dvou variant bude horší.

„Takže?“ říká jeho duchovní léčitelka už poněkud netrpělivě. Vstane z křesla, sundá si sáčko od kostýmku a blíží se k Mojmírovi, který uhranutě hledí na její kanárkově žlutou halenku s takovými těmi volánky ve výstřihu — jak se tomu říká? Nemůže si vzpomenout. Svět se stal místem, na které si nemůže vzpomenout. Flakon? Ne, flakon ne. Foliant? Taky ne...

„No tak co?! Vymáčkněte se konečně!“

Není si jistý, jestli řekla vymáčkněte se nebo vmáčkněte se.

„Tak asi radši sám, promiňte. Nezlobíte se?“

„Ne. Nezlobím!“ říká terapeutka popuzeně. „A neomlouvejte se sakra pořád!“

Uraženě začíná tančit. Sama. Vlní se v bocích a zdvihá ruce nad hlavu. Netančí špatně, ale to na tragédii celé věci nic nemění, přemítá ponuře Mojmír.

A potom se začne v duchu modlit: Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá —

Náš vzdělanec si najednou nemůže vzpomenout, jak je to dál. Copak zapomněl i tohle? Copak vážně zapomněl úplně všechno? uvažuje nejspíš trpce. Ta ženská naštěstí při tanci zavírá oči, takže nevidí, že Mojmír stále ještě netančí — ale náhle je nečekaně otevře a pohlédne přímo na toporně stojícího Mistra, který má nepříjemně sugestivní pocit, že hledí do očí samotné sfingy. Sfingy, které za všechnu tuhle hrůzu dobrovolně platí pět set korun za hodinu — jenže ke své lítosti nezkamení.

Bohužel stále žije.

„Tak co je s váma?“ ptá se Sfinga. „Pusťte ty emoce konečně ze sebe! Zpívejte! Tancujte! Plačte!“

„Myslíte?“ říká nejistě Mojmír.

„Jste zablokovanej, ale já vás odblokuju!“ ujišťuje ho psychoterapeutka.

„Vážně nevim...“

„Tancujte, propánajána!“ zařve na něho.

Mojmír náhle ví, že prohrál.

Nejpozději do tří vteřin bude stát vedle ní a snaživě se vlnit ve svých zablokovaných bocích. Na ABBU. Bude se vlnit na ABBU. Vsaďte se o tisícovku. Vsaďte se o milion!

„Vy mi nevěříte?“

Mojmír znovu ucítí v nose pach syrové ryby.

„Ale jistěže vám věřím,“ říká. Za ty prachy? myslí si.

Ona ho podezíravě pozoruje.

„Samozřejmě!“ pokusí se ji ujistit.

„Tak tancujte! Pokud mi tedy skutečně věříte...“

„Já... nemůžu,“ hlesne po pravdě.

„Ale no tak! Dostaňte to ze sebe! Všechen ten hnus! Tu vaši strašnou nemoc! Ty vaše strašné děvky!“

Není sjetá? napadne Mojmíra. Kde sakra vzala ty děvky? přemítá. Asi jí to vykecal sám, uvědomí si. Minule. Nebo možná už předminule. Doprdele! Kdyby se ta sanitka prodrala na Staromák o pět minut pozdějc, už mohl mít dávno klid!

„Křičte! Plačte! Odblokujte se mi, sakra, chlape!!!“ ječí na něho psychoterapeutka.

Blbejch pět minut! myslí si Mojmír.

Jak lékařka divoce a stále zadýchaněji tančí, ta věc na její hrudi poletuje ze strany na stranu. Fiží! vzpomene si konečně Mojmír.

„Fiží!“ zařve.

„Cože?“

„To, co máte na krku — to je fiží!“ směje se Mojmír. Zavírá oči, jako kdyby chtěl opravdu skočit z protějšího okna — ale náhle k vlastnímu nezměrnému úžasu začíná tančit.

Půjde to, říká si šokovaně. Ono to nakonec přece jen půjde. Pokud neotevře oči, bude to dobré.

„No heleme se, jak vám to jde!“ chválí ho ta žena odkudsi ze tmy.

„Myslíte?“ říká Mojmír už lehce zadýchaně. Oči má pořád zavřené. Stále cítí wasabi — a nově i její pot.

„Já vás nakonec přece jen odblokuju, nebojte se!“

Proč by se měl bát? říká si v duchu automaticky Mojmír.

No, už brzy se to dozví.

Chi chi!

A nyní se, mé milé dámy, laskavě soustřeďte, přichází zásadní scéna Mojmírova manželství s Hedvikou (a možná je to dokonce jeden z nejdůležitějších momentů celého Mistrova života).

Připraveny? Tak jdeme na to.

Čerstvě odblokovaný Mojmír (chi chi!) navečer přijíždí od butovické psychoterapeutky-tanečnice domů do Nuslí. Odemyká dveře, ale byt je nezvykle ztichlý, neboť jsem tu jen já. Obě děti jsou na Sázavě u kamarádek a Hedvika (jak samozřejmě Mistrovi opakovaně říkala) šla s kamarádkou Martinou do kina — jenže Mojmír si na žádnou podobnou informaci jako obvykle nevzpomíná, což se záhy ukáže jako okolnost víceméně klíčová.

Ještě moment. Promiňte mi to přerušení, ale uvědomila jsem si, že na tomto místě vám nutně musím říct pár slov o Mistrově doslova chorobné žárlivosti. Právě teď nastal ten správný čas. Je už dokonce za pět minut dvanáct.

Musíte vědět, že na žárlivost je Mojmír největší expert v republice!

Četl o žárlivosti odborné knihy!

Četl a v divadle třikrát viděl Othella!

Sám o žárlivosti napsal celý román! Chápete: celou jednu knihu napsal jenom o žárlivosti! (Materiálu na tohle téma nasbíral dost, že?)

Není to víc než výmluvné?

Jestli o žárlivosti chcete něco vědět, zeptejte se našeho Mistra — jeho osobní zkušenost vydá za desítky respondentů psychosociologických průzkumů.

Cha cha!

Hedvika tedy není doma, ale Mistr se zatím nijak nezneklidňuje. Je teprve půl sedmé, takže předpokládá, že se jeho žena zdržela na nějakém tom školení o finančním poradenství (které mimochodem zcela mylně chápe jako další z Hedvičiných sice poněkud bizarních, leč v zásadě neškodných koníčků, jako je třeba korálkování nebo batikování). Jak je za poslední roky zvyklý, ihned po příchodu domů se převlékne do své uniformy pacienta: do černé a momentálně už ne úplně čisté teplákové soupravy značky Adidas, na jejíž levé nohavici má navíc ve výši stehna asi centimetrovou díru od žhavého uhlíku (musíte mi, dámy, věřit, že i takové domněle podružné detaily jsou pro pochopení následující shakespearovské scény velmi důležité), a stejně promptně si otevře konzervu pražské šunky a lahvinku červeného, ukrojí si dva chleby a v televizi si zapne to své HBO (aniž se mě zeptá, jestli mi zvolený program vyhovuje).

Že doma ještě stále nemá manželku, mu dojde až těsně před desátou, po skončení té stupidní kriminálky, kterou jsem chtě nechtě musela odkoukat s ním (dějová osnova je následující: jakýsi cynický kretén zavraždí svou ženu tak rafinovaně, že vina padne na jejího milence, zatímco ten žárlivej hajzl má zdánlivě neprůstřelné alibi — ale je to Made in Hollywood, takže vrah je nakonec spolehlivě odhalen...). Vzhledem k tématu Mojmír znervózní už během filmu — ale opravdu vyšilovat začne až po jedenácté, kdy si dokonce dovolí bez zaklepání vtrhnout do mého pokoje.

„Nevíte náhodou, kde je?“

„Co? Kdo? Nabíječka na váš mobil? Vaše ztracený mládí? Nebo Elvis Presley?“

Přijde mi to opravdu vtipné a pohotové, ale ten pokrytec to jako obvykle neocení.

„Hedvika, samozřejmě,“ říká bez úsměvu.

Když nevtipkuje a tváří se takhle, vždycky se ho bojím. Muži jsou koneckonců jenom civilizovaná zvířata, nicméně tentokrát si navzdory Mistrovu rozpoložení dovolím poněkud jízlivý výpad.

„Nežárlíte náhodou maličko? Netvrdil jste sám, že mít rád neznamená vlastnit?“

„Neserte laskavě,“ odsekne mi ten chorobný žárlivec a sprosťák a jde si otevřít druhou láhev.

Takže když přijde Hedvika o půlnoci domů, Mojmír už je pochopitelně jak slíva. Ona je hezky oblečená i nalíčená a na nohou má bílé lodičky — on je ožralý, zpocený, rozcuchaný, neoholený, a jak navíc vztekle podupává o zem, z podrážek jeho od psů rozkousaných pantoflí se i v téhle dramatické chvíli jemně drolí přeschlý korek.

„Kdes kurva byla?“ zařve na Hedviku ten elegán v teplákách (cha cha)!

Slyšíte? Kdes kurva byla?

Vsuvka: Tuhle větu by se měly učit holčičky už ve školce — podobně jako je třeba učíme, že si mají po čůrání otřít pipinku, že oheň pálí nebo že některé zelené či bílé houby jsou prudce jedovaté. Větu Kdes kurva byla? by se měly učit dívky a ženy na celém světě — tak jako se školáci na celém světě povinně učí třeba slova státní hymny. Věta Kdes kurva byla? by měla být na vývěsním štítu každého obchodu prodávajícího šaty pro nevěsty jakož i každé agentury organizující svatby a svatební hostiny... Tuhle větu byste si měly, sestry moje, nechat vyrýt do těch vašich drahých snubních prstenů! Žádné S láskou!, Navždy! nebo Teď už jsem jenom tvůj!, ani žádné podobně lživé romantické hovadiny, ale hezky natvrdo a po pravdě: Kdes kurva byla?

Teprve pak byste možná, milé sestry, konečně pochopily, do čeho to v těch vašich závojíčcích a bílých krajkách jdete.

„Kdes kurva byla?“ zařve na Hedviku znovu Mojmír. „Je půl jedný ráno!“

Je přesně dvanáct jedenáct a spíše hluboká noc než ráno, ale nebuďme detailisté že?

„Tys pil, viď?“ říká Hedvika mírně.

„Co má co kurva dělat moje pití s tvým pozdnim návratem?!“

„Zdánlivě nic,“ říká Hedvika naoko klidně. „Snad jen to, že když piješ, chováš se přesně tak nesnesitelně jako zrovna teď.“

Jsem z její pohotové odpovědi mile překvapená.

Jsem na Hedviku opravdu pyšná!

I Mojmír žasne — ten však z poněkud jiného důvodu.

„Nesnesitelně? Já se chovám nesnesitelně?!“

„Jo.“

„A co je kurva nesnesitelnýho na tom, když se tě slušně zeptám, kdes byla?“

To je dialektika, co? Co je kurva nesnesitelnýho na tom, když se jí slušně zeptá? Marx s Engelsem by zbledli závistí.

„Za prvý se rozhodně neptáš slušně, ale podrážděně a sprostě — a za druhý, jak oba dobře víme, se takhle chováš jenom proto, že zase žárlíš.“

„No,“ říká kysele ten idiot, „manžel obvykle žárlí, když mu manželka zavdá důvod, že?“

A v téhle chvíli se to stane.

„Jenomže já jsem ti žádnej důvod k žárlivosti dneska ani nikdy jindy nezavdala — žádnej!“ zničehonic se na něho rozkřikne Hedvika. „Nikdy! Já jsem totiž na rozdíl od tebe věrná!“

Hledí mu přímo do očí a Mojmír, jejím protiútokem evidentně zaskočený, se nezmůže na odpověď — takže ono na rozdíl od tebe se ihned změní v pár malých plamínků, na které by zatím stačilo třikrát šlápnout a rázem bylo by po požáru — jenže ochromený Mojmír není schopen ani tohoto jednoduchého hasičského zásahu. I tak lehký Hedvičin protiútok je na jeho nemocí oslabenou obranu příliš silný.

Mlčí — a mlčení se jak známo vždycky rovnalo doznání. Vítr Hedvičina hněvu vznikající požár rychle rozfouká a plameny naberou na síle.

A během několika vteřin už hoří celý les.

„Vidíš?! Ani to už nedokážeš popřít!“ říká Hedvika s hlubokým smutkem hrdinky antického dramatu. „Ale to nevadí, stejně jsem to vždycky tušila!“

A — jak náš kurevníček s oblibou říká — je vymalováno.

Chi chi!

Toto své fatální konspirační selhání se Mojmír později snaží Felixovi i dalším přátelům vysvětlit nikoli pomocí mého požárnického podobenství, nýbrž prostřednictvím metafory vlastní — a to řidičské (tvrdí totiž, že zatímco požár lesa viděl jen málokdo, nějakou tu řidičskou zkušenost s krizovou situací má v podstatě každý). Kdykoli jindy by se prý jako každý řidič snažil hrozící čelní srážce s tím rozjetým kamionem jménem Hedvika zabránit (personifikace manželky s mnohatunovým kamionem mi připadá vysloveně trapná), jenomže ke své nezměrné hrůze prý v téže vteřině zjistil, že navzdory mnohaleté řidičsko-donchuanské zkušenosti ten jednoduchý úhybný manévr prostě není schopen provést... Najednou prý viděl sám sebe, jak rukama křečovitě svírá volant, a aniž jím třeba jen o centimetr pohne, řítí se vstříc přední masce protijedoucího Hedvičina kamionu... Kdykoliv dříve by se prý v pudu sebezáchovy sebejistě zasmál a několika mnohokrát prověřenými větičkami typu Ale miláčku, jaký nesmysl ti to přelétl přes tvůj rozkošný čumáček?, nebo dokonce Já vážně nechápu, proč si tak krásná ženská jako ty myslí, že bych se dobrovolně spustil s nějakou cuchtou? Já?! No dovol! To mě urážíš!, by hrozící srážce určitě zabránil — jenomže tentokrát prý bůhvíproč jenom zavřel oči a čekal na ten strašlivý náraz...

Samozřejmě že jako každý chlap v republice, i on zná Plzákovo slavné Zatloukat, zatloukat, zatloukat! (za tohle celonárodní poselství měli pana kurevníka Plzáka pověsit, pověsit, pověsit!), jenomže to Mojmírovi prý nebylo nic platné, neboť žádnou potřebnou banální lež v dané chvíli jednoduše nedokázal vyslovit — jako kdyby mu někdo uřízl jazyk.

„No tak to sis, ty debile, nasral do bot!“ komentoval to Mojmírův přítel Felix, když se to dozvěděl — a já mu poprvé v životě radostně dávám za pravdu.