Recenze: Jazz Dock a jeho velký objev. Zpěvačku Beccu Stevensovou čeká sláva

Pražský klub Jazz Dock je napřed. V době, kdy svět teprve objevuje americkou hudebnici a zpěvačku Beccu Stevensovou, jí v pátek uspořádal už třetí koncert. A že má právě teď Stevensová našlápnuto: za poslední rok účinkovala na deskách zpěváka Josého Jamese i skupiny Snarky Puppy, získala skladatelskou cenu za enigmatickou kompozici pro trumpetistu Ambrose Akinmusira a její vlastní písně nedávno přearanžovalo smyčcové kvarteto – jako by teprve devětadvacetiletá Američanka už byla „žijící klasičkou“.

Teprve letos přitom vydala album Perfect Animal, své první na věhlasné značce Universal Classics, a pokřtila ho nikoliv v jazzklubu, nýbrž v newyorské pobočce obchodu Apple Store. Večer před pátečním pražským koncertem zase vyprodala prestižní pařížský klub New Morning. Zkrátka a dobře: Stevensová letos začala velkou kariéru.

Přitom je to sotva tři a půl roku, co na její první koncert v Jazz Docku dorazilo jen pár desítek posluchačů – především proto, že se částečně překrýval s vystoupením Stinga v Kongresovém centru. Už tehdy ale udělala dojem suverénní hrou na ukulele i akustickou kytaru a sladkým sopránem, jímž dodnes zpívá sofistikované původní písně.

Stevensová stále cestuje „nalehko“ – bez zvukaře, zato s kytarou, ukulele a nově i andskou strunnou loutnou zvanou charango –, ale hlavně její písně jsou rok od roku „lehčí“. Zvlášť ty z alba Perfect Animal, které v Jazz Docku hrála v pátek, kladou větší důraz na melodii, jako skoro „hitparádový hit“ Thinkin’ Bout You.

Jenže Stevensová má zkušenost z hudebního divadla, deset let v New Yorku studovala klasickou kytaru i jazzovou skladbu a dlouho byla hlasem osmnáctičlenného Björkestru, specializujícího se na náročnou hudbu islandské zpěvačky Björk.

Způsob, jakým dnes Stevensová vymýšlí své písně, v sobě „kus Björk“ nepopiratelně má – nepředvídatelným melodickým vývojem, harmonicky jazzovou stavbou i tím, jak často na malé ploše mění rytmus. A nejde o nahodilé, nýbrž po měsíce pracně pilované nápady, které obsahem hudebních informací dalece převyšují „tradiční písničku“. Však také Stevensová letos na univerzitě v New Yorku začala vyučovat na katedře kompozice.

Ještě důležitější jsou pak pro její hudbu vícehlasy klávesisty a hráče na akordeon Liama Robinsona a basisty Chrise Tordiniho, kteří i během koncertu v Jazz Docku co chvíli zpívali doprovodné vokály – někdy tvořili kontrapunkt, podruhé Stevensové vytvářeli zpožděnou ozvěnu a třeba v písni Tillery vokálně chytli „africkou slinu“.

Při vymýšlení vícehlasů Stevensová využívá zkušenosti z tria, které paralelně vede se zpěvačkami Gretchen Parlatovou a Rebeccou Martinovou. Její aranžmá jsou ale i po instrumentální stránce typická tím, že písně nezahlcují – velmi často si vystačí s minimem bicích, někdy bubeník Jordan Perlson pouze vytleskává rytmus, a také basista Tordini, nebere-li právě do ruky baskytaru, tu a tam rukou jen pleská na korpus kontrabasu.

Vývoj u Beccy Stevensové spočívá v tom, že písňovou formu piluje a nově do ní zasazuje také písně převzaté. Oproti svému druhému koncertu, který se v Jazz Docku konal před dvěma roky, tento pátek hrála i coververze skladeb od mladého rapera Franka Oceana, hudebníka Stevea Winwooda nebo Morrisseyho bývalé kapely The Smiths.

Ještě nedávno Stevensová, rodačka z „countryového“ kraje Severní Karolíny, hrála na ukulele dlouhé, skoro bluegrassové pasáže, případně sólovala na akustickou kytaru. Dnes se výhradně doprovází. Ale i ve vybrnkávané baladě nazvané 105 na pátečním koncertě byla její klasická průprava zjevná. A v Jazz Docku teď také kytaru poprvé prohnala krabičkou vytvářející drobnou ozvěnu, která kresbu zvuku ozvláštnila.

Při své první pražské návštěvě Stevensová hovořila o tom, že jazz pro ni dlouho představoval jen rebélii proti světu klasické hudby, k němuž měla namířeno. Dnes je v její hudbě jazzový základ patrný také duchem. Pěvecky i skladatelsky jí „rozvázal jazyk“ a otevřel cestu pro všechny ty originální hudební myšlenky. Ty teď Stevensová vkládá do své krásné, chytré hudby.