Günter Grass: Platejs

Ilsebilla přisolila. Než došlo na plození, měli jsme skopovou plec s fazolkami a hruškami, protože byl začátek října. Ještě při jídle řekla s plnou pusou: „Půjdeme teď hned do postele, nebo mi předtím budeš vyprávět, jak náš příběh začal, kde a kdy?“

Já, to jsem já ve všech dobách. A také Ilsebilla tu byla od počátku. Vzpomínám si na náš první spor ke konci mladší doby kamenné: přibližně dva tisíce let před Vtělením Páně, když se v mýtech rozlišilo syrové a vařené. A stejně jako jsme se dnes, ještě než došlo na skopové s fazolkami a hruškami, přeli stále kratšími slovy o její a moje děti, tak jsme se v bažinách u ústí Visly přeli v mezích neolitického slovníku o mém nároku na nejméně tři z jejích devíti děcek. Prohrál jsem však. Ať můj jazyk cvičil sebepilněji a řadil k sobě prahlásky, nepodařilo se mi utvořit to krásné slovo otec; jen matka mi šla. Tehdy se Ilsebilla jmenovala Aua. I já jsem se jmenoval jinak. Avšak Ilsebilla tvrdí, že nebyla Aua.

Prošpikoval jsem skopovou plec půlenými stroužky česneku a uložil hrušky podušené na másle mezi uvařené zelené fazolové lusky. Třebaže Ilsebilla ještě s plnou pusou řekla, že by se to mohlo ujmout či klapnout hned, protože na radu lékaře hodila pilulky do záchodu, přesto jsem slyšel, že nejprve má přijít na řadu postel, a neolitická kuchařka až pak.

Takže jsme ulehli tak, jak jsme se v každé době objímali rukama nohama. Jednou nahoře já, jednou ona. Rovnoprávně, i když si Ilsebilla myslí, že právo mužů vniknout není tak úplně vyváženo zakrnělým ženským právem nevpustit. Protože jsme však plodili v lásce, byly naše city tak všeobsáhlé, že se jim v rozšířeném prostoru, mimo čas a jeho tikání, tedy zbaveným vší pozemsky postelové tíže, zdařilo éterické vedlejší plození; jakoby na vyrovnání pronikal její cit v nárazech do mého citu: byli jsme dvojnásobně přičinliví.

Ilsebillina rybí polévka před skopovým s hruškami a fazolkami, připravená z tresčích hlav vyvařených, až se rozpadaly, patrně měla onu povzbuzující sílu, s níž mě ty kuchařky ve mně, ať pobývaly v kterékoli době, zvaly k porodnímu loži; neboť to klaplo, ujalo se, náhodou, s úmyslem a bez dalších přísad. Sotva jsem byl — jako vypuzen — venku, řekla Ilsebilla bez zásadních pochybností: „No, tentokrát to bude kluk.“

Nezapomenout na saturejku. S vařenými brambory nebo historicky s prosem. Jako vždy u skopového je radno jíst z předehřátých talířů. Přesto měl náš polibek, pokud mohu prozradit i to, lojový povlak. V rybí polévce, již Ilsebilla ozelenila kaparou a koprem, plavaly bílé tresčí oči a znamenaly štěstí.

Poté co to snad klaplo, jsme v posteli pod jednou přikrývkou kouřili každý svou představu o cigaretě. (Já jsem utíkal dolů po schodišti času.) Ilsebilla prohodila: „Ostatně potřebujeme konečně myčku nádobí.“

Než se mohla pustit do dalších spekulací o obráceném rozdělení rolí — „Ráda bych tě jednou zažila těhotného!“ —, vyprávěl jsem jí o Aue a jejích třech prsech.

Věř mi, Ilsebillo: Měla tři. Příroda to dokáže. Opravdu: tři exempláře. Ale neměla je jenom ona. Všechny měly tolik. A pokud si to dobře pamatuju, neoliticky se tak jmenovaly všechny: Aua Aua Aua. A my jsme se všichni jmenovali Edek. Bez rozlišení. A také Auy byly stejné. Jedna dvě tři. Dál jsme zpočátku neuměli počítat. Ne, ani níž, ani výš: uprostřed mezi oběma. A všechny tři byly stejně velké a čněly jako kopce v krajině. U tří začíná množné číslo. Začíná rozmanitost, řada, řetězec, mýtus. Přesto teď nemusíš mít komplexy. Později jsme nějaké měli. V našem sousedství, východně od řeky, měl prý Potrimp, jenž se vedle Pikolla a Perkuna stal staropruským bohem, tři varlata. Ano, máš pravdu: Tři prsy jsou víc nebo vypadají na víc a ještě víc, znamenají nadbytek, ohlašují marnotratnost, ujišťují o věčném sycení, jsou však, přísně vzato, úchylkou od normálu — avšak přesto myslitelné.

Jasně. Musíš namítnout: projekce mužských přání! Třeba to anatomicky není možné. Ale tenkrát, když mýty ještě vrhaly stíny, měla Aua tři exempláře. A je pravda, že dnes ten třetí často chybí. Chci říct, že cosi chybí. Nu, to třetí. Nebuď hned tak podrážděná. Ano, jistě. Nebudu z toho určitě dělat žádný kult. Dva jsou samozřejmě až dost. Můžeš, Ilsebillo, věřit, že mi to v podstatě stačí. Nejsem přece blázen, abych běhal za nějakým číslem. Teď, když to bez pilulky a díky tvé rybí polévce určitě klaplo, když jsi těhotná a tvoje dva budou brzy vážit víc než Auiny tři, jsem spokojený a jako bych neměl žádná přání.

Ten třetí byl vždycky zbytný. Vlastně jen rozmar rozmarné přírody. Nepotřebný jako slepé střevo. Vůbec se ptám, co tahle umanutost na prsa vlastně znamená? Tahle typicky mužská ceckománie? Tohle volání po pra–super–matce živitelce? Dobrá, Aua byla později bohyně a dala si své tři kozy potvrdit v podobě hliněných idolů, co se vejdou do dlaně. Ale jiné bohyně — například indická Kálí — měly čtyři i více paží. To mělo ještě praktický smysl. Řecké mateřské bohyně — Demeter, Héra — byly oproti tomu vybaveny normálně, a přesto udržely svůj krám v provozu po tisíciletí. Viděl jsem ovšem vyobrazené bohy, kteří měli třetí oko, a to na čele. To bych nechtěl ani zadarmo.

Jakož vůbec číslo tři slibuje víc, než může splnit. Aua se svými třemi exempláři přeháněla zrovna tak, jako Amazonky s jediným prsem skrblily. Proto dnes feministky vždycky upadají do druhého extrému. No tak se hned nerozčiluj. Jsem přece pro emancipaci. A věř mi, Ilsebillo, dva skutečně stačí. To ti potvrdí každý lékař. A naše děťátko, pokud to nebude kluk, určitě vystačí se dvěma. Co chceš říct tím: Aha! Muži jsou holt tak praštění a touží po stále větší porci prsou. Přitom všechny kuchařky, s nimiž jsem v různých dobách pobýval, to měly jako ty jen nalevo napravo: Mestwina dva, Agnes dva, Amanda Woykeová dva, Sofie Rotzollová měla dva dojemné plné šálky na mokka. A kuchařící abatyše Margarete Ruschová svými dvěma, ovšem enormními kozami udusila v posteli bohatého patricije Eberharda Ferbera. Takže zůstaňme nohama na zemi. To všechno je spíše sen. Žádný toužebný sen! Tak se vždycky hned nehádej. Snad je ještě dovoleno trošku snít. Nebo ne?

Prostě směšné, tahle žárlivost na všechno a na nic. Kam bychom přišli, jak bychom museli zchudnout bez plánů a utopie! Potom bych už nesměl olůvkem na bílém papíře třikrát vykroužit tu linii. Potom by muselo umění stále jen říkat ano a zajisté. Prosím tě, Ilsebillo, měj někdy aspoň trošku rozum. Označ to celé za ideu, z jejíhož rozporu má ženským prsům vyrůst chybějící dimenze, něco jako nadprsa. Musíš to chápat dialekticky. Pomysli na římskou vlčici. Na výrazy jako: prsa přírody. A pokud jde o počet, na trojjediného Boha. Nebo na tři přání v pohádkách. Jak to, přistižen? Že si přece jen přeju? Myslíš? Tak. Myslíš?

Tak dobrá. Přiznávám: Když sáhnu do prázdna, mám vždycky na mysli ten třetí prs. Určitě se to nestává jenom mně. Musejí přece být důvody, proč jsme my muži tak vysazení na prsa, jako bychom byli příliš brzy odstaveni. Příčina musí být ve vás. Mohla by být ve vás. Protože je pro vás důležité, příliš důležité, jestli visí, stále o trochu víc visí. Tak je nechte viset, krucinál! Ne, tvoje ne. Ale časem budou, určitě. Amandina visela. Lenina prsa visela už v mladém věku. A přesto jsem je miloval a miloval a miloval. Nemusí přece vždycky být o kousek víc nebo míň prsou. Mohl by mi například připadat stejně krásný tvůj zadek i s dolíčky. A v žádném případě roztrojený. Nebo něco jiného kulatého. Teď, když se ti brzy začne kulatit břicho a je pojmem pro všechno, v čem je dost místa. Možná jsme jen zapomněli, že je něčeho ještě víc. Že existuje něco třetího. I jinak, i politicky, jako možnost.

Aua v každém případě měla tři. Moje tříprsá Aua. A také ty jsi měla jeden navíc, tenkrát v neolitiku. Jen si vzpomeň, Ilsebillo: jak to s námi začínalo.