Bárta, Foltýn, Kovář: Povaha změny

Chlebové jaro, mýty o revoluci a co je vlastně tzv. spouštěč

Konec roku 2010 byl pozoruhodný z mnoha důvodů. Jedním z nich byl i nenápadný počátek tzv. arabského jara. Dne 17. prosince se v tuniském městě Sidi Bú Saíd upálil mladík Muhammad Buazízí, protože policejní hlídka mu opakovaně zkonfiskovala ovoce a zeleninu, které prodával bez povolení na místním tržišti. Přitom se jednalo o skromný zdroj obživy pro celou jeho rodinu.

Následovaly pouliční nepokoje, které se bleskově rozšířily do dalších měst po celé zemi. Režim se zhroutil jako domek z karet a autokratický prezident uprchl 14. ledna do Džiddy v Saúdské Arábii.

K tomuto zoufalému činu Buazízího vedla bezvýchodná sociální situace. Jen v Tunisku samotném totiž bylo 70 procent mladé populace mezi 15. a 29. rokem věku bez možnosti najít si zaměstnání. Nepokoje se tak staly jakýmsi odrazem toho, co se odehrávalo v mnoha rodinách napříč arabským světem severní Afriky, Předního a Středního Východu.

Ten rok byl totiž neobyčejně nepříznivý pro zemědělce a nestabilita cen a nedostatek obilí (resp. jeho vysoká cena) spustily řetěz událostí, které skokově, prakticky přes noc (reálně v rámci několika týdnů), proměnily podstatnou část světa a vedly ke svržení autokratických režimů v Tunisku, Libyi, Egyptě nebo Sýrii.

Jen pro názornost toho, že rychlost těchto procesů byla prakticky neuvěřitelná, může posloužit Egypt. Zde protesty začaly 25. ledna 2011 na proslulém Tahrírském náměstí. Jedna z největších demonstrací se odehrála tři dny nato a v jejím důsledku vládnoucí režim vypojil internet, k výjimečnému stavu panujícímu od roku 1981 vyhlásil zákaz vycházení a omezil mobilní spojení. Přesto všechno již 11. února prezident Husní Mubarak rezignoval, armáda převzala kontrolu nad státem a dovedla ho k prvním svobodným volbám (toto je mj. také klasická ukázka toho, že silná armáda může v nouzi plnit výrazně stabilizační roli).

Jak k tomu všemu ale vlastně došlo? V případě tzv. arabského jara se opět velmi jasně ukazuje, že je třeba dobře rozlišovat mezi tím, co je soubor dlouhodobých příčin a co tzv. spouštěč (angl. trigger), což je obvykle skutečně náhodná událost, která vede k dalekosáhlým změnám celého systému. Podívejme se nyní na celý tento mechanismus blíže.

Možná si čtenář ještě vybaví vlnu veder, která postihla mimo jiné i Moskvu v červenci 2010. Ta byla tak úporná, že vedla k sérii požárů na rozlehlých územích Ruska. Smog a kouř dusil obyvatele Moskvy, kteří byli zachycováni i televizními kamerami, jak prchají z hlavního města Ruské federace. Jen v okolí hlavního města hořelo 26 lesních a 34 požárů rašelinišť na celkové ploše zhruba 60 hektarů. Byl překonán teplotní rekord z roku 1981 – teploty často dosahovaly 35 stupňů Celsia. V oblasti středního Ruska dlouhodobé sucho zničilo úrodu na polích o rozloze přes 92 000 km2. Jednalo se o zkázu na ploše větší než například stát Portugalsko.

Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Již na počátku srpna uvalila Ruská federace embargo na vývoz obilí. Toho roku se produkce obilí dostala na úroveň 61 mil. tun, což představovalo propad o 37 procent oproti předchozímu roku. Jen pro představu, v roce 2014 činila produkce obilí v Ruské federaci kolem 90 mil. tun. V přibližně stejném období, za roky 2009 a 2011, došlo v africké Keni k poklesu produkce pšenice o 46 procent.

V Austrálii trvá doba sucha prakticky od roku 2002, takže například v roce 2006 představovala úroda pšenice pouze 46 procent dlouhodobého průměru let 1960–2010. V USA trvá dlouhodobé období extrémního sucha od roku 2012 a zahrnuje státy Texas, Oklahoma, Nové Mexiko, Arizona, Arkansas, Kansas, Georgia, Florida, Mississippi, Alabama a Severní a Jižní Karolína. Rovněž jihozápadní provincie Číny jsou v posledních letech vystaveny extrémnímu suchu a desertifikaci půdy. Tyto dlouhodobější trendy jen umocňují specifičnost roku 2010.

Prakticky bezprostředním dopadem vlny sucha v létě 2010 a následného ruského embarga na vývoz obilovin se zabývá zpráva amerického think-tanku Center for American Progress (Werrell, Femia a kol. 2013). Zatímco v Rusku vládlo sucho vedoucí k propadu v produkci obilovin v dlouhodobém průměru o 33 procent, v Austrálii v důsledku intenzivních dešťů klesla produkce o skoro 9 procent a v Kanadě o téměř 14 procent.

Velký pokles v produkci obilovin nastal také v Číně, zejména v provinciích Šandong, Henan a Anhui. Podle všeho měl celosvětový výpadek v produkci obilovin v polovině roku 2010 velký a de facto okamžitý vliv na vývoj v arabských zemích, které musí subvencovat dovoz základních potravin ze zahraničí. Například Spojené arabské emiráty musí každoročně dovážet 370 milionů tun pšenice, Libye 242, Tunisko 89 nebo Egypt 82 (údaje z roku 2010).

Egypt vydává každoročně tři procenta svého státního rozpočtu na dovoz pšenice. Výkyvy v cenách a produkci/ dovozu obilí měly před rokem 2010 v Egyptě za sebou již dvě vlny „chlebových“ krizí. V roce 1977 zemřelo při rabování 77 lidí a v roce 2008 došlo k dalším velkým demonstracím.

V důsledku klimatických výkyvů tak došlo k tomu, že v únoru 2011 stoupla cena jednoho bushelu pšenice (36,369 l) z původních 4 na 8,5–9 USD. Ceny obilí však byly pouze částí, byť podstatnou, environmentální mozaiky prvních týdnů roku 2011. Vedle obilí totiž v důsledku efektu silné La Niña na jižní polokouli výrazně narostly i ceny sójových bobů a cena cukru dosáhla třicetiletého maxima (nárůst ze 17 na 33 centů za libru).

Velké výkyvy v dostupnosti potravin se tak staly ne jedinou příčinou, ale významnou součástí kritických faktorů, které přispěly k proměně arabských totalitních režimů a k tzv. arabskému jaru v mnoha státech, kde dlouhodobě narůstala vnitřní tenze ve společnosti podobně jako v zemích východní Evropy před rokem 1989. Zatímco tedy dlouhodobými faktory vedoucími k nestabilitě v arabských zemích byl sociální stres, represe, vyprázdněnost vládnoucí ideologie, ztráta legitimity vládnoucích elit, pokles životní úrovně, zaostávající vzdělávací systém, nestabilní pracovní trh a nerovnost příležitostí, dlouhodobý trend k vysychání všech oblastí postižených arabským jarem vrcholící neúrodou roku 2010 byl vnějším faktorem, který působil jako enzym a průběh procesů jen urychlil. Rozsáhlé oblasti Předního východu a severní Afriky postupně vysychají zhruba od r. 3000 př. Kr.

V posledních letech je tento trend umocněn. Oblast Gilf Kebíru na hranici Libye, Egypta a Súdánu, kde kdysi žily četné populace lovců, sběračů a pastevců. Dnes zde spadne méně než 100 mm vláhy za rok a nelze tu žít. Spouštěčem procesů, které de facto během několika málo týdnů navodily pád systému, bylo však rozhodnutí zoufalého mladíka v prosinci 2010 upálit se.

Faktem zůstává, že tzv. arabské jaro je součástí mnohem delšího procesu na Předním a Středním východě a v severní Africe, který má společného jmenovatele: dlouhodobé sucho. A jeho další pokračování lze vyhlížet jen s krajními obavami. Pozorování v Sýrii například ukazují, že v letech 2006–2011 zde došlo k vlně sucha, která nemá v záznamech období. Během ní bylo postiženo 74 procent zemědělské půdy téměř totálním kolapsem produkce a pastevci v severovýchodní Sýrii přišli o 85 procent svých stád.

Podle některých odhadů stoupnou ve vybraných oblastech Libye, kde zatím existují srážky, dny sucha ze současných zhruba 110 za rok na dvojnásobek. V Sýrii stoupl počet používaných studen z 135 000 v roce 1999 na více než 213 000 v roce 2007. Celé oblasti Předního a Středního východu totiž závisí zejména na podzemní staroholocénní vodě, jejíž stav se nestačí obnovovat a jíž v důsledku přečerpávání neustále ubývá.

Tato fakta naznačují, že v následujících dekádách, pokud se tento trend nezmění, můžeme počítat s masivní vlnou migrací z těchto regionů do oblastí světa, kde jsou zásoby vody. Se vší pravděpodobností může jít o přesuny až milionových populací na velmi dlouhé vzdálenosti, a co je ještě nepříznivější, ve velmi krátkém čase, prakticky v řádu měsíců.

S jistotou se ale nedá v tuto chvíli říci, zda zhruba dvě dekády evidentního oteplování jsou součástí dlouhodobého trendu k teplejšímu období. A to zejména proto, že krátkodobé výkyvy směrem k oteplování v minulosti často doprovázely změnu systému k dlouhodobě studenější fázi. Dnešek tak nemusí být výjimkou.

Co je podstatně jistější, je bohužel skutečnost, že pokaždé, když bylo možné zaznamenat v historii trend k prudké změně teplot, docházelo ke zvýšené frekvenci válek. Tento trend přirozeně může souviset zejména se zmenšujícími se zdroji (výnosy úrody) v důsledku nepřízně klimatu a poklesu teplot. To dokazují zejména studie z posledních let pod vedením hongkongského geografa Davida Zhanga a jeho kolektivu. Jeho studie totiž ukazuje, že krátkodobé výkyvy klimatu – doby chladu, měly za následek enormní nárůst válek a pokles populací.

Zhang a jeho tým tak demonstrují velmi těsnou spojitost lidských dějin a změn klimatu. Stejně tak ukazují, že jakákoliv sociální opatření nebyla sto zamezit negativním důsledkům změny klimatu. Velmi zjednodušeně řečeno, čím bylo v minulosti chladněji, tím větší byl sociální stres, neúroda, četnost válek a to vše vedlo k značnému úbytku populace (Zhang a kol. 1997).