Michel Houellebecq: Podvolení

Po celé mé smutné mládí mi byl Huysmans souputníkem, věrným přítelem; nikdy jsem o něm nezapochyboval, nebyl v pokušení se ho vzdát ani zaměřit se na jiné téma. Až jsem nakonec, jednoho červnového odpoledne roku 2007 po dlouhém, až trochu nepřijatelném protahování obhájil před komisí univerzity Paříž IV – Sorbonny dizertaci Joris-Karl Huysmans aneb spása po pádu. Už následující ráno (či možná hned večer po obhajobě, už nevím jistě, večer to byl osamělý a utápěný v alkoholu) jsem pochopil, že část mého života skončila, a pravděpodobně ta nejlepší. 

Tak to v našich stále ještě západních a sociálnědemokratických společnostech u těch, kdo ukončí studia, chodí, ale někteří si to neuvědomí nebo neuvědomí hned, natolik jsou hypnotizováni touhou po penězích nebo u těch nejprimitivnějších, kteří si vytvořili závislost na určitých výrobcích (těch je míň, většina, uvážlivější, propadne prosté fascinaci penězi, tím „neúnavným Próteem“), možná po konzumování. Hypnotizováni tím spíš, že touží dokázat, co v nich je, vybojovat si záviděníhodné společenské místo ve světě, jejž považují za konkurenční a o němž doufají, že takový i je, poháněni uctíváním proměnlivých idolů: sportovců, módních návrhářů, tvůrců webových stránek, herců či modelek.

Z různých psychologických důvodů, které nejsem schopen ani ochoten analyzovat, jsem se od takového schématu výrazně odchýlil. 1. dubna 1866, když mu bylo osmnáct let, Joris-Karl Huysmans zahájil svou kariéru na ministerstvu vnitra a kultu jakožto zaměstnanec zařazený v šesté třídě. Roku 1874 vydal autorským nákladem svou první sbírku básní v próze, Kořenku, které se dostalo jen málo recenzí vyjma jednoho velmi kolegiálního článku od Théodora de Banvilla. Jeho vstup do života, jak je vidět, nebyl nijak okázalý.

Jeho úřednický život a život obecně plynul dál. 3. září 1893 mu byla udělena Čestná legie za zásluhy ve veřejné správě. Poté, co si odsloužil předepsaných třicet let – a po započtení neplacené dovolené z osobních důvodů –, odešel v roce 1898 do důchodu. Mezitím dokázal napsat několik knih, které mě o více než století později přivedly k tomu, že jsem ho začal považovat za svého přítele. O literatuře byla napsána spousta věcí, možná až příliš mnoho (a jako akademik se specializací v tomto oboru si připadám nanejvýš povolaný o tom mluvit). Specifičnost literatury, vyššího umění toho Západu, který nám před očima končí, přitom není tak těžké definovat. Tak jako literatura může i hudba přivodit otřes, silné pohnutí, naprostý smutek nebo naopak extázi; tak jako literatura může i malba vyvolat okouzlení, nový pohled na svět.

Avšak jedině literatura vám může dát pocit, že jste dosáhli kontaktu s jiným lidským duchem, a to v jeho celistvosti, s jeho slabostmi i velikostí, s jeho hranicemi, malostmi, utkvělými myšlenkami, vírou i přesvědčením; se vším, co toho druhého dojímá, zajímá, vzrušuje nebo odpuzuje. Pouze literatura vám umožní navázat kontakt s duchem mrtvého, a to přímějším, úplnějším a hlubším způsobem než ledajaká konverzace s přítelem – jakkoli hluboké a trvalé může být přátelství, v rozhovoru se nikdy neotevřeme natolik jako prázdné stránce, když se obracíme k neznámému adresátovi.

Jistě, když jde o literaturu, krása stylu a melodičnost vět mají svůj význam; hloubka autorových úvah, originalita jeho myšlenek nejsou k zahození; ale autor je především lidská bytost, ve svých knihách přítomná, na tom, zda píše velmi dobře, nebo velmi špatně, koneckonců moc nezáleží, hlavní je, že píše a že je ve svých knihách skutečně přítomen (je s podivem, že tak prostá, zdánlivě tak málo omezující podmínka, je ve skutečnosti natolik omezující, a že tento evidentní, snadno pozorovatelný fakt byl tak málo zkoumán filozofy různých směrů: neboť lidské bytosti z principu nedisponují ani tak kvalitou, jako stejnou kvantitou bytí, jsou všechny v zásadě srovnatelně přítomné; nicméně z odstupu několika staletí tak už nepůsobí, a příliš často cítíme, že se v průběhu stránek, diktovaných spíše duchem doby než jasně vlastní individualitou, rozplývají v neurčitou, stále přízračnější a anonymnější bytost).

Podobně máme-li rádi nějakou knihu, pak máme především rádi jejího autora, kterého chceme poznat, s nímž chceme trávit čas. A během oněch sedmi let, co mi trvalo psaní dizertace, jsem žil v Huysmansově společnosti, v jeho takřka neustálé přítomnosti. Huysmans se narodil v Sugerově ulici, žil v ulici Sèvres a v ulici Monsieur a zemřel v ulici Saint-Placide, načež ho pohřbili na Montparnasském hřbitově. Skoro celý jeho život se zkrátka odehrál v šestém pařížském obvodu – tak jako se jeho pracovní dráha třicet let odvíjela v kancelářích ministerstva vnitra a kultu.

I já jsem tehdy bydlel v šestém pařížském obvodě, ve vlhkém a studeném, hlavně však přespříliš tmavém pokoji – okna vedla na maličký dvorek, jak do studny, bylo nutné rozsvěcet už ráno. Trpěl jsem chudobou, a kdybych byl měl odpovědět na jeden z těch průzkumů, které pravidelně zjišťují „tep mládí“, zřejmě bych své životní podmínky definoval jako „spíše obtížné“. Přesto jsem ráno po obhajobě (nebo ještě týž večer) nejdříve pomyslel na to, že jsem právě ztratil něco nedocenitelného, něco, co už nikdy nezískám: svobodu.

Řadu let mi poslední zbytky odumírající sociální demokracie umožnily (prostřednictvím stipendia, rozsáhlého systému slev a sociálních výhod, nevalných, ale levných obědů v menzách) věnovat se celé dny činnosti, již jsem si zvolil: neomezenému intelektuálnímu setkávání s přítelem. Jak správně uvádí André Breton, Huysmansův humor je jedinečným případem humoru velkorysého, který čtenáři nahrává, aby se předem posmíval autorovi a jeho přehnaně naříkavým, hanebným nebo směšným popisům. A z této velkorysosti jsem těžil více než kdo jiný, když jsem v přihrádkách kovových táců jako z nemocnice dostával porce celerové remulády nebo kaše z tresky, které menza Bullier vydávala svým nebohým uživatelům (těm, kdo očividně neměli, kam jít, jež zřejmě vypudili ze všech přijatelných menz, kteří však měli index, a ten jim vzít nemohli), a vybavoval si Huysmansovy přívlastky jako mrzutý sýr, hrozivý mořský jazyk, představoval si, co by Huysmans z oněch vězeňských kovových přihrádek vytěžil, kdyby je zažil, a hned jsem se v menze Bullier cítil o něco méně nešťastný, o trochu méně sám.

To všechno ale skončilo; mé mládí, obecně vzato, skončilo. Už brzy (a zřejmě dost rychle) jsem se měl zapojit do pracovního procesu. A to mě nijak netěšilo.

Univerzitní studia v oboru literatury nespějí, jak známo, zhruba k ničemu, nanejvýš u těch nejnadanějších studentů vedou k dráze vysokoškolského pedagoga v oboru literatury – nastává tak poměrně úsměvná situace, kdy jediným cílem systému je jeho vlastní reprodukce s více než 95% mírou odpadu. Nijak ale neškodí, a mohou dokonce skýtat okrajovou užitečnost. Dívka žádající o práci prodavačky u Céline nebo Hermèse si bude přirozeně muset dát záležet především na svém vystupování; její bakalářský nebo magisterský diplom z moderní literatury však může znamenat přidanou hodnotu zaručující zaměstnavateli když ne přímo použitelné schopnosti, tak aspoň jistou intelektuální pružnost, a tedy předpoklad kariérního postupu – literatura kromě toho vždycky měla v oblasti módního průmyslu pozitivní konotace.

Já sám jsem si uvědomoval, že jsem součástí drtivé menšiny „nejnadanějších studentů“. Věděl jsem, že jsem napsal dobrou dizertaci, a čekal slušné hodnocení; přesto mě příjemně překvapilo jednohlasné blahopřání komise, a hlavně posudek, který byl vynikající, skoro oslavný. Měl jsem tak, kdybych chtěl, značnou šanci na jmenování docentem. Můj život se nicméně svou předvídatelnou jednotvárností a plytkostí dál podobal tomu Huysmansovu před půldruhým stoletím. První roky dospělého života jsem strávil na univerzitě; pravděpodobně tam strávím i ty poslední, a možná i na téže škole (tak to ve skutečnosti úplně nedopadlo: diplomy jsem získal na univerzitě Paříž IV – Sorbonně a jmenován jsem byl na Paříži III – Nové Sorbonně, o něco méně prestižní, ale nacházející se rovněž v pátém obvodě, jen o několik stovek metrů dál).

Nikdy jsem ani v nejmenším necítil, že by mým posláním bylo učit – a o patnáct let později má kariéra tento základní nedostatek jen potvrzovala. Několik soukromých hodin, které jsem dával v naději, že si zlepším životní úroveň, mě velmi rychle přesvědčilo, že předávat vědění je většinou nemožné, různost inteligencí že je extrémní a tuto zásadní nesrovnalost nelze nijak odstranit ani zmírnit. Možná ještě závažnější bylo, že jsem neměl rád mladé lidi – a neměl jsem je rád nikdy, ani v době, kdy jsem mohl být považován za jednoho z nich. Idea mládí podle mě implikuje jistý životní entuziasmus nebo možná revoltu, doprovázené aspoň nejasným pocitem nadřazenosti nad generací, kterou se stávající mladí chystají nahradit; sám u sebe jsem nikdy nic takového necítil. Přátele jsem přitom v mládí měl – či spíše jisté spolužáky, s nimiž jsem byl schopný, aniž by mě to znechucovalo, zajít mezi přednáškami na kafe nebo na pivo.

Ale hlavně jsem měl milenky, nebo spíš, jak se tehdy říkalo (a možná stále říká), kámošky – zhruba jednu ročně. Tyto milostné vztahy se odvíjely podle relativně neměnného schématu. Rodily se na začátku školního roku při seminářích, výměně poznámek, zkrátka při jedné z těch četných příležitostí k socializaci, tak častých ve studentském životě, jejichž absence po vstupu do pracovního života ponoří většinu lidských bytostí do překvapivé a naprosto radikální samoty. Pokračovaly po celý školní rok, noci jsme trávili u jednoho nebo u druhého (tedy hlavně u nich, protože ponurá, až téměř nezdravá atmosféra mého pokoje se k romantickým dostaveníčkům přece jen nehodila), praktikovali jsme pohlavní styk (s uspokojením, které si rád představuji jako oboustranné).

Po letních prázdninách, tedy začátkem dalšího školního roku, vztah končil, skoro vždy z dívčiny iniciativy. Přes léto něco zažily, jak mi to vysvětlily, většinou bez bližších podrobností. Některé, jistě ty méně ohleduplné, upřesnily, že někoho potkaly. Hm, no a? I já jsem někdo. S odstupem mi tato faktická vysvětlení připadala nedostatečná: skutečně, to nepopírám, někoho potkaly, ale to, proč tomuto setkání přikládaly takovou váhu, že vedla k ukončení našeho vztahu a k navázání vztahu nového, pouze vycházelo z mocného, avšak implicitního modelu milostného chování, o to mocnějšího, že zůstával implicitní.

Podle milostného modelu převládajícího za mého mládí (a nic mě nepřimělo k tomu, abych uvěřil, že se věci podstatně změnily) se předpokládalo, že mladí lidé po krátkém období sexuální nestálosti v preadolescenci běžné naváží výlučné milostné vztahy, postavené na striktní monogamii, kde už vstupovaly do hry nejen sexuální, ale i společenské aktivity (večírky, víkendy, prázdniny).

Na těchto vztazích nicméně nebylo nic definitivního a musely být vnímány jako svého druhu trénink, taková stáž (jejichž absolvování se ostatně v pracovní sféře stávalo běžným předstupněm k prvnímu zaměstnání). Milostné vztahy proměnlivého trvání (dobu jednoho roku, již jsem poznal já, lze považovat za přijatelnou) a proměnlivého množství (průměr deset až dvacet se mi jeví jako rozumný odhad) měly přicházet jeden za druhým, dokud to nezavršil jako apoteóza poslední vztah, který měl tentokrát být manželský a definitivní a prostřednictvím plození dětí měl vést k založení rodiny.

Dokonalá vyprázdněnost tohoto schématu se mi měla vyjevit až mnohem později, vlastně dost nedávno, když jsem v intervalu několika týdnů náhodou potkal Aurélii a potom Sandru (ale jsem přesvědčen, že setkání s Chloé nebo Violaine by mé závěry nijak významně nezměnilo). Jakmile jsem dorazil do baskické restaurace, kam jsem pozval Aurélii na večeři, pochopil jsem, že strávím příšerný večer. Navzdory dvěma lahvím bílého Irouléguy, které jsem vypil téměř sám, jsem pociťoval rostoucí, brzy až nepřekonatelnou obtíž udržet rozumnou úroveň srdečného hovoru.

Nedokážu vysvětlit proč, ale od začátku mi přišlo netaktní a skoro nemyslitelné vzpomínat na společné zážitky. A pokud šlo o přítomnost, bylo zjevné, že Aurélii se nepodařilo zakotvit v manželském vztahu, že příležitostné avantýry v ní vyvolávají rostoucí znechucení, že její citový život zkrátka směřuje k nezvratnému a úplnému krachu.

Přitom se snažila, minimálně jednou to zkusila, jak jsem pochopil z různých náznaků, a dosud se z tohoto neúspěchu nevzpamatovala; hořkost a zatrpklost, s nimiž zmiňovala své kolegy, muže (když nebylo lepší téma, dostali jsme se k její kariéře – pracovala v oddělení komunikace oborového syndikátu vinařů z oblasti Bordeaux a z toho titulu hodně cestovala, zejména do Asie, a propagovala francouzská vína), s krutou očividností dokládaly, že si to pořádně vyžrala.

Překvapilo mě, když mě přesto pozvala, těsně než jsme vystoupili z taxíku, na „poslední skleničku“. Musí být vážně vyřízená, pomyslel jsem si, a už ve chvíli, kdy se za námi dveře výtahu zavřely, jsem věděl, že nic nebude, neměl jsem ani chuť ji vidět nahou, radši bych se tomu byl vyhnul, přesto k tomu došlo a jen se tím potvrdilo, co jsem už tušil: nevyžrala si to jenom v citové oblasti, i její tělo utrpělo nezvratné škody, její prsa i zadek byly už jen pohublé, smrsklé, ochablé, povislé kusy masa, už nemůže být a nikdy už se nestane předmětem touhy.

Večeře se Sandrou se odehrála podle zhruba stejného schématu s několika obměnami (restaurace nabízela plody moře, Sandra pracovala jako asistentka vedení v nadnárodní farmaceutické firmě) a i její zakončení bylo víceméně stejné s tím rozdílem, že Sandra, kypřejší a žoviálnější než Aurélie, ve mně zanechala dojem menší osamělosti. Byla velmi, nenapravitelně smutná, a věděl jsem, že její smutek ji nakonec pohltí; stejně jako Aurélie byla v podstatě jen pták uvízlý v mazutu, ale dokázala, mohu-li se tak vyjádřit, lépe mávat křídly.

Za rok či dva odloží veškeré manželské ambice, uchová si zbytky smyslnosti, což ji přiměje vyhledávat společnost mladých zajíčků, stane se tou, již jsme za mého mládí nazývali cougar, a tak prožije nejspíš několik let, v nejlepším případě deset, než jí tělo povadne natolik, že zůstane definitivně odsouzena k samotě.