Mo Jen: Země alkoholu

Ting Skobice, inspektor nejvyššího oblastního zastupitelství, usazen v kabině náklaďáku značky Osvobození, mířil na předměstí, do dolů v Luo-šanu, kde na něj čekalo vpravdě neobvyklé vyšetřování. Po celou cestu byl tak zamyšlený, že zbytněla i jeho mozková kůra, takže mu i ona kávově hnědá, poměrně široká kšiltovka velikosti 58 začala být malá. Už to dál nevydržel, strhl si ji z hlavy, kouká na její propocené lemování. Spolu s teplým puchem mastnoty z ní stoupala ještě jiná, syrovější vůně. Z té nečekané události se mu zdvihl žaludek takovým způsobem, že se rukou chytil za krk.

Poblíž dolu byl černý koberec vozovky najednou samý výmol, kamion musel zpomalit. Pérování strašně skřípělo, hlavy osazenstva bez ustání narážely do střechy kabiny. Tu uslyšel šoférčino nadávání na silnici, na lidi. Že něco tak sprostého může vyjít z úst poměrně hezké mladé ženy, neslo všechny známky černého humoru. Pokradmu se na ni podíval. Měla na sobě modrou pracovní kombinézu, z níž vysoko vyčníval límeček růžové blůzky upnuté u krku.

V černých očích se jí zeleně lesklo, její nakrátko střižené vlasy byly velmi husté, velmi černé a velmi lesklé. Bílými rukavicemi svírala volant a s přehnaně širokými gesty s ním točila, aby se vyhnula dírám. Když ho strhla doleva, protáhla levý koutek úst, když doprava, tak pravý. Huba jí tancovala všemi směry, krčila nos i s perličkami potu na něm.

Podle nižšího čela, pevné brady a masitých rtů usoudil, že to bude žena s bohatými sexuálními zkušenostmi. Jak se tak neustále kymáceli, mimoděk se k sobě přiblížili, jeho touhou žíznivá kůže i přes oblečení zcela jasně pocítila teplo a hebkost jejího těla. Za každou cenu se chtěl k té ženě přiblížit, co možná nejvíc, dlaně ho svrběly, jen se jí dotknout. Na osmačtyřicetiletého chlapa, starou inspektorskou páku, to byly pocity pravda poněkud výstřední, ale na druhou stranu nic nenormálního. Pohodil párkrát hlavou, jeho oči konečně sklouzly z její tváře.

Se silnicí to bylo čím dál horší, sotva vyjeli z jedné díry, zapadli do další, hopsalo to, drncalo, až se v posledním vypětí jako vysílená zvěř doplahočili na chvost dlouhatánské kolony jiných náklaďáků. Zvedla nohu z pedálu, vypnula motor, svlékla rukavice, pleskla jimi do volantu, nehezky se na něj podívala a utrousila:

„Kurva práce, ještě štěstí, že nejsem v jiným stavu!“

Ta slova ho mírně rozhodila, chtěl si ji nějak naklonit: „Na takové silnici by to bylo už dávno venku!“

„To já bych to ven samozřejmě nepustila,“ ona na to nevrle, „za takový děcko jsou i dva tisíce.“

S těmi slovy si ho změřila pohledem, z očí jí čišelo cosi vyzývavého, přestože jinak, z celkového chování to vypadalo, že čeká na jeho reakci. Skobice byl mile překvapen a zároveň plný zvědavosti, po několika triviálních větách dostal pocit, že se jeho mysl proměnila v bramboru zježenou namodralými výhonky, jež se s naprostou přirozeností kutálí do ženina košíku.

Tajemství a vážnost, kterými bývá sex často opředen, se kvapně rozplývaly, vzdálenost mezi nimi se zničehonic ztenčila. Potíž byla v tom, že z jejích slov na něj dýchla i určitá spojitost s jeho případem. Přepadly ho pochyby a strach. Prohlížel si ji, stále ve střehu. V koutcích úst jí opět zacukalo. Tentokrát z toho vůbec neměl dobrý pocit. Zpočátku si myslel, že je to prostě ženská od rány, která si na nic nehraje, jenže její naprosto mistrná hra se rty v něm vzbudila značnou nevoli: další nudná slepice, napadlo ho okamžitě, s tou nemá cenu ztrácet čas.

„Ty už jsi byla těhotná?“ zeptal se.

Tím ovšem konverzace přišla o všechny možné milostné mezičlánky, jako by ťal rovnou do živého. Ona se s tím bez potíží vyrovnala a téměř jakoby nic odpověděla:

„Mám s tím problémy. Kvůli soli a draslíku tady v zemi.“

Každý správný inspektor ví, že i přes zodpovědnost, již nosí na bedrech, tato zdaleka není neslučitelná s něžným pohlavím. Skobicemu se vybavil další vtípek, který obíhal mezi kolegy na zastupitelství: Náš Skobice si do případu vždycky najde správnou díru. Myšlenka trochu si vyhodit z kopýtka se mu jako červ prokusovala myslí. Z kapsy vytáhl malou placatici, odšpuntoval gumový uzávěr, přihnul si a pak ji podal šoférce.

„Jako agronom,“ zašpičkoval, „jsem na meliorace expert.“

Ona praštila dlaní do klaksonu: zazněl hluboký, docela příjemný zvuk. Z kabiny kamionu Žlutá řeka před nimi vyskočil řidič, postavil se na krajnici, naštvaně si ji změřil a utrousil:

„Počkej, na co zatroubím já tobě...“

Vzala Skobiceho placatici, přičichla si, jako by posuzovala jakost moku, a pak to do sebe kopla, čelo hezky k nebi, chvíli to klokotalo, než vše do poslední kapky vypila. Skobice by jí rád vystřihl poklonu, jako že má skvělý splávek, ale pak mu došlo, že před obyvateli města s názvem Kořalnice by taková slova vyšla na prázdno. Radši spolkl slinu a nechal si to pro sebe.

Hřbetem ruky si utřel rty a nespouštěl oči z jejích. Byly masité, kořalkou zvlhčené, lesklé, nachově rudé.

„Chci ti dát pusu,“ pronesl poněkud neurvale.

Šoférka rázem zbrunátněla a hašteřivě vypískla:

„Tak pusu, jo?! Víš, co ty mi můžeš?!“

Inspektor se lekl a raději uhnul pohledem, vykoukl ven, řidič Žluté řeky už zalezl zpátky do kabiny, jejich rozhovor zůstal beze svědků. Pozoroval dlouhatánskou kolonu před nimi. Za nimi se už zastavil povoz tažený oslem a nějaký kamion s návěsem k tomu.

Na oslově plochém čele visel zcela nový červený střapeček, ohnivý plamen uprostřed temné noci. Vedle silnice trčelo několik zakrnělých, pokroucených stromků, škarpa přetékala hustým porostem plevele, listí i trávu pokrývala lepkavá vrstva černého popílku. O něco dál se po obou stranách prostíralo strniště uschlé na troud, žlutá a šedá sláma po sklizni se vznášela z rozmaru podzimního větru, bez radosti ni žalu. Bylo už dopoledne. Uprostřed revíru se zvedaly ohromné haldy, nad jejichž vrcholky stoupal jakýsi nahnědlý kouř či pára. Výtahová kola nad šachtami se otáčela ladně, bez jediného hlesu, bylo v tom cosi tajemného a podivného zároveň. Inspektor viděl jen polovinu jednoho kola, v širším výhledu mu překážel náklaďák Žlutá řeka.

Ještě několikrát zopakovala slova, jež ho tak vystrašila, její tělo však jako kdyby celé zcepenělo. Skobice samým leknutím ztratil elán, zanedlouho se už ale zase něčemu pochechtával. Ukazovákem ji lehounce píchl do prsu, jenže to jako by stiskl spínač nějakého stroje: okamžitě se k němu natáhla, do svých drobných ledových rukou uchopila jeho hlavu a přilepila se mu na rty. Byly příliš studené, rozměklé, bez jediné známky pružnosti, něco naprosto neobvyklého, jako z vaty. Nechutnaly mu, nepřitahovaly ho, tak ji odstrčil. Jenže ona už tou dobou nabrala podobu malé, rozzuřené lvice, neustále se na něj sápala a cedila mezi zuby:

„Ahá, tak takhle je to, a co tvůj brácha, co fotr, ty by si říct nedali?“

Skobice ztratil hlavu, už nebyl čas na hádky, nakonec ji musel zneškodnit speciálním chvatem určeným k znehybnění zločince. Konečně přišla k rozumu.

Tak tam oba seděli a popadali dech. Skobice stále svíral její zápěstí, snažil se potlačit její vzdor. Zpupně sebou šila, celá se kroutila jak nějaká pružina či ocelová lamela, přitom bučela jak tur, čelem útočící tele. Skobice se neubránil smíchu.

„Čemu se směješ?“ ptala se ho zhurta.

Inspektor ji pustil, vytáhl z kapsy vizitku.

„Takže já už půjdu, holka. Až mě budeš potřebovat, najdeš mě na téhle adrese, ale nikomu ani muk!“

Změřila si ho, sklonila hlavu k vizitce, pak si ho změřila znovu, zevrubně, jako když hraniční kontrola zkoumá pas žadatele o vstup na území.

Skobice ji cvrknul prstem do nosu, strčil si aktovku do podpaždí, otočil klikou ve dveřích.

„Takže na shledanou, maličká,“ řekl ještě. „A ještě něco, měla bys vědět, že mám přístup k hnojivům nejvyšší kvality, zvláště vhodným pro draselnaté půdy.“

Když už byl skoro venku, šoférčina ruka ho ještě zachytila za šos kabátu.

Z jejích očí na něj čišelo něco tak strašně žalostného, že ho najednou napadlo, jestli není mnohem mladší, jestli je vůbec vdaná, jestli vůbec někdy byla s mužem. Působila náhle tak křehce a dojemně. Pohladil ji po ruce a vážným hlasem povídá: „Ale slečno, vždyť bych mohl být tvůj táta.“

„Jste lhář,“ zlobila se, „když jsem vás nabírala, tvrdil jste, že patříte k našemu dispečinku.“

„Není to skoro totéž?“ usmál se.

„Ale vy jste špión!“

„I tak se to dá říct.“

„Kdybych to věděla, tak vás nikdy nevezmu!“

„Dobrá, tak už se nezlob.“ Skobice vytáhl krabičku cigaret a hodil jí je, dopadly jí přímo na hruď.

Zato ona popadla placatici a mrštila ji do škarpy. „Mužskej, co pije z takovýhle aštičky, u mě není žádnej chlap.“

Skobice seskočil z auta, práskl dveřmi a zamířil po krajnici vpřed. Ještě ji slyšel, jak volá: „Héj, špióne, a víš ty vůbec, proč je ta cesta k dolům takhle roz ákaná?“

Skobice se otočil a spatřil její hlavu vystrčenou z okna. Jen se pousmál, odpověď si nechal pro sebe.