Arnon Grunberg: Gstaad

Existují hříchy nutné a méně nutné. Můj život sestával převážně z toho prvního druhu, ačkoli při katalogizová­ní nezapomenu ani na ty méně nutné. Hříchy spáchané na ozdobu nebo prostě proto, že je člověk věrný tradi­ci: poslední a pak s tím přestanu. Hřích jako procházka podél Neckaru za nedělního dopoledne. Se psem. Když jsem ho míval. A pak šnaps, cigaretu, kousek parmské šunky, sázku, štráfek čokolády, a pak? Hřích, po němž budou všechny ostatní zbytečné. Bílé boty, plédy, pěna do koupele, hory, Wispilenstrasse, pořád dokola Wispi­lenstrasse, oči mého dítěte, poslední pohlazení. Co chut­ná lahodněji než poslední hřích?

Žil jsem, abych s tím pak přestal.

To, co můžu ještě ztratit, ztratit chci. Zbytky majet­ku člověku jen připomínají, oč všechno přišel.

Narodil jsem se v Heidelbergu a jmenuji se François Lepeltier. Říká se, že Heidelberg je hezké město. Co platí o ženách, platí i o městech. Ostatní města, kde se člo­věk nenarodil, kde nežil, kde strávil jen pár dní, po cestě, jsou vždycky hezčí.

Tatínek pocházel z Bretaně. Nikdy jsem ho nepoznal. Zemřel tři týdny před mým narozením. Nebyla to žádná tragická nehoda ani čin zoufalství, nýbrž plíživá choro­ba. Už také nebyl nejmladší. Říkali lidé. Tím naznačova­li, že i smrt je nutný hřích. Pro jedny je ale o něco nut­nější než pro jiné.

Do Heidelbergu hnala tatínka láska a tam jej také pohřbila. Počasí se přidalo: mrholení, které přecházelo ve sníh s deštěm. Přesně jednadvacet dní nato jsem při­šel na svět.

Své narození považuji za hřích, jenž umožnil všech­ny ostatní. Musím to říct jinak. Ještě před narozením jsem spáchal svůj první hřích, nutný hřích pochopitelně.

Nejprve přijde omyl, pak přemýšlení o něm. Přemýšle­ní můj omyl nenapravilo, jak se sluší, jen zesílilo reflex.

Pro mě je prohřešek reflexem. Jako když člověk ucuk­ne rukou, když se dotkne horkého hrnce, tak se pro­hřešuji.

To, čemu se lidově říká „sejít z cesty“, je pro mě jedi­nou možnou cestou.

Při porodu nastaly komplikace. Ukázalo se, že jsem zdra­vý jako řípa, i když jsem byl až moc hubený a měl jsem velké ruce. Jinak bylo všechno na svém místě. Lékař nemohl zkonstatovat nic jiného: „Máte zdravé miminko.“

Má drahá máti z toho ale nevyvázla jen tak. Něco jí museli vzít. O týden později jí lékař sdělil: „To je vaše první a také poslední dítě.“

Těma svýma velkýma rukama jsem jí něco roztrhl v břiše.

Snažili se mě přesvědčit o opaku. Že je to příroda, predispozice, náhoda, osud. Všechno jen slova pro to­též, pro to nevyhnutelné, s nímž je lepší se smířit, proto­že bránit se nevyhnutelnému je směšné. Možná heroic­ké v očích romantiků a horkých pubertálních hlav, ale ostatní, kteří vědí, že umírání je stejně praktická zále­žitost jako žití, budou na takové počínání hledět nanej­výš se soucitem.

Vím jistě, že jsem matčinu dělohu rozerval ze vzte­ku, z čiré žárlivosti. Nechtěl jsem, aby v ní přebýval ně­kdo jiný. Její dělohu jsem chtěl mít pro sebe a jenom pro sebe.

Nejde tu o vinu či nevinu. Jde tu o náhodu versus výpočet.

Náhoda může být omluvou, ale na omluvu mi přijde příliš chabá. Ostatně jak bych se mohl omluvit? Co by to bylo za urážku, co by to bylo za lež kvůli konvencím.

Pokud jsem byl nemocný, pak stonám doteď, a to víc než kdy jindy. Rozpaluje mě horečka. Přesto jsem zcela příčetný, nepotřebuji soucit.

Kde začíná soucit, tam končí láska. To, čemu říkáme láska, neboť nám chybí lepší, originálnější názvy. Soucit je postrach vášně, pořádně zvetšelý a ubohý postrach. Mrzký, samolibý chlápek. Nepřítel požitku bez úrovně.

Abyste mi rozuměli, nevyrážím do boje proti všemu tomu soucitu. Až mě budou čtvrtit zaživa, bude snad soucit na místě. Kdo ví. Ale teď? Ne, díky.

Nechci být zredukován na fotografii odsouzen­ce na smrt, na níž budou zastánci tohoto trestu roz­poznávat jen rysy člověka, jenž byl schopen něčeho nepředstavitelného, nos, ústa a rty úchyla. Ztělesněné zlo, které se musí před očima světa potřít a vymýtit.

Nepředstavitelné se nazývá nepředstavitelným jenom proto, aby si je člověk udržel od těla, aby o něm nemu­sel přemýšlet. Zajisté se to nenachází doma na dvorku, protože tam je všechno představitelné.

Je na čase, aby se nepředstavitelné stalo představi­ telným.

Nechci tu dělat propagandu tomu či onomu, ani sám sobě. Mám-­li dělat propagandu, a někdy se bojím, že tomu nelze uniknout, tak své chorobě, své horečce, kte­rá je větší než můj život, větší než moje historie, kterou sbírají pilní znalci a redukují ji na fakta, jež jsou vyvra­cena jinými fakty. Ano, moje historie je beznadějná, ří­kají znalci.

Moje horečka, která je možná horečkou ostatních, každopádně horečkou budoucnosti, dětí a vnoučat, po­tomstva nás všech, nechť jí dělá propagandu tenhle ka­talog nutných hříchů. Kdyby mi znalci položili ruku na rozpálenou a zpocenou hlavu, ucítili by budoucnost.

Budoucnost má dvě možnosti: ráj a peklo. Mně je to jedno. Prašť jako uhoď. Nejsem žádný umělec slova. Jen ať si nějaký znalec troufne položit mi dlaň na čelo.

Není nic hroznějšího než blízkost druhého. A zároveň není nic žádoucnějšího. Smrt nepovažuji za zrušení já, konec já, nebo zůstaneme-­li skromní, za zrušení mate­riálního, a tak nahraditelného těla. To jsou všechno plky. Smrt je nemožnost udržet blízkost toho druhého. Tu strašlivou, zločinnou blízkost, jíž začíná a končí každý požitek.

Jestliže jsem zhřešil, pak proto, že jsem hledal a na­lézal blízkost druhého.

Každý touží po bolesti. Jinak bych býval zůstal sám, jinak by se mi bývali vyhýbali, nebo bych byl býval hned vylou­čen ze společnosti.

Možná si to netroufají přiznat, koneckonců existují všeobecně akceptované teze a moudrosti, kolegové a ro­dinní příslušníci, na něž je třeba brát ohled, dogmata, která si nikdo neodvažuje zpochybnit, tabu, jež se, do­cela náhodou, jak se zdá, proměnila v tolikáté zlaté tele. Jenže největší a nejhlubší bolest je absence veškeré bo­lesti, definitivní bezbolestnost, absence jakéhokoli dra­matu, a tedy jakéhokoli příběhu.

Na smíření s náhodou mi nejvíce vadila ta její po­dělaná povaha. Vzdát se předem, dřív než padne první výstřel.

Až na mé zplození mi náhoda nehrála v životě žád­nou významnou roli. Náhodu jsem si ochočil, hrál jsem si s ní. I teď si ještě hraju.

Po otci jsem zdědil jméno: François Lepeltier. Vyslovova­né jako Lpeltjé, ale v Heidelbergu říkali všichni důsled­ně Lepeltír, proto jsem si sám také začal říkat Lepeltír. Dokonce i znalci mi teď říkají: „Pane Lepeltíre.“ Sem tam se některý zeptal: „Odkud to zvláštní příjmení pochází?“ Já pak odpovídal: „Vlastně je to Lpeltjé, z Bretaně, ale klid­ně mi říkejte Lepeltír.“

Rakovina střev z otce nezanechala nic víc než mimi­no, jímž jsem byl: vyžle, jméno zakuklené jako člověk. Nedbale zakuklené, ale zdravé.