Pražský NoD uvedl divadelní představení o migraci, hlavní roli hrají světlo, zvuky a předměty

Člověk na útěku. Útěk jako poslední možnost, jako akt svědčící o obrovské síle jedince a jeho odhodlání přežít, provázený strachem, bolestí, paralyzující nejistotou a nekonečným čekáním. Inscenace režiséra Jiřího Adámka nazvaná Na útěku, kterou ve středu uvedl pražský Experimentální prostor NoD, se tématu chopila na rovině obecné, vztahuje ho ale i k současné migrační vlně.

Adámkova představení s experimentální skupinou Boca Loca Lab jsou spíše kompozicemi na pomezí divadla a koncertu, ve kterých hrají hlavní roli hlasy a zvuky, jejich prolínání a opakování, významotvorné intonace.

Tímto způsobem Adámkova laboratoř s úspěchem ohledává jak témata politická (trefné obnažování mediálních frází politiků v Evropanech), tak osobní (tragikomedie vztahové komunikace v představení Řekni něco).

Ve středeční inscenaci Na útěku se minimalismus skupiny dostává na hranici toho, co divadlo snese. Hlasy – většina příznačně s nečeským přízvukem – vyprávějí archetypální útržky z cest za svobodou a ozývají se reprodukovaně.

Inspirované skutečnými útěky jedinců z koncentračních táborů či z totality, popisují násilí a bezvýchodnost, které rozhodnutí předcházely, i samotnou cestu, během níž každý záblesk, stín, zvuk i předmět představují potenciální nebezpečí.

Pražský NoD uvedl divadelní představení o migraci, hlavní roli hrají světlo, zvuky a předměty

A světlo, zvuky a předměty jsou tu opravdu v hlavní roli. Scénografka Ivana Kanhäuserová po celou dobu prochází prostorem, do kterého napíná pružná lana, čímž vytváří jakýsi labyrint, a umisťuje a pracuje s předměty odkazujícími k vyprávěnému. Prkna, tyče, hadice, vrtačka, kovový mlýnek, zavěšený kbelík s vodou, ze kterého pomalu odkapává do sklenic, to vše má evokovat překážky, ploty, chlad, vlhko, nepohodlí a odcizenost všeho, co člověk na útěku potká.

Neustále něco rytmicky odkapává, vrže, skřípe, kovově zvoní a drnčí, ať už reprodukovaně nebo přímo na jevišti. V jednu chvíli například vbíhá na jeviště Jan Mikušek (stará se povětšinou o zvukové efekty) a hází do sklenic dva šleháčky na mléko, jejichž vibrování připomíná střelbu z pušek.

Šleháček dochází i běžného využití, když ho popadne luxusní mondéna v podání Petry Lustigové, jediné herečky inscenace. Od začátku se zakyslým, křečovitým výrazem v tváři se nejistě až vyděšeně snaží procházet zastavěným prostorem, přitom se ničeho nedotknout, nic nevidět. Přináší si kávu a jídlo a během dění je pomalu konzumuje.

Ke slovu se Lustigová dostává až v úplném závěru, paranoidně nesnášenlivým monologem ke všemu, co ji přímo obklopuje, co jí je jakkoliv cizí či nestandardní a co především nedodržuje pravidla, od Vietnamců až po nadpočetnou rodinu v přízemí.

Adámkově inscenaci rozhodně nelze upřít sympatické hledačství a pokus vztáhnout se k tématu, které hýbe Evropou, bohužel se ale tentokrát nedostává dál než za prvotní koncept. Kontrast upravené dámy s vyprávěním uprchlíků je od začátku evidentní, její až příliš prvoplánový monolog nemůže v závěru šokovat.

Divák ví, co by asi měly představovat zvuky i předměty, na pocitové rovině se ho ale nedotýkají a po prvotním rozklíčování principu už nemají co nabídnout. Téměř nesnesitelně pomalé tempo inscenace má jistě souvislost s útrpným čekáním, které lidé na útěku podstupují. Divák by se ale neměl cítit mučen.