Theodore W. Adorno: Žargon autenticity

V raných dvacátých letech plánovala skupina lidí, kteří se zabývali filosofií, sociologií a také teologií, společné setkání. Většina z nich změnila své vyznání víry; spojoval je spíše důraz na nově získané náboženství než náboženství samo. Všichni byli nespokojeni s idealismem, jenž tehdy ještě vládl na univerzitách. Filosofie je pohnula k tomu, aby si svobodně a autonomně zvolili to, co už Kierkegaard označoval jako pozitivní teologii. Nešlo jim však ani tak o určité dogma, o pravdivost obsahu zjevení, jako spíše o smýšlení.

Jeden přítel, kterého tehdy tato sféra lákala, nebyl ke své tiché rozmrzelosti pozván. Není dost autentický, jak se mu naznačovalo. To proto, že váhal učinit kierkegaardovský skok; a měl podezření, že náboženství, které je zapřísaháno z pozice autonomního myšlení, se tomuto myšlení podřizuje, a neguje se tak jako absolutno, jímž chce přece být na základě svého vlastního pojmu.

Lidé, kteří se tenkrát sešli, byli anti-intelektuální intelektuálové. Aby si stvrdili své vyšší srozumění, vyloučili prostě toho, kdo se k jejich názoru nehlásil po jejich způsobu, který si navzájem dosvědčovali. Co duchovně zastávali, to si přivlastnili jako étos, který patří jen jim – jako kdyby se vnitřní hodnota člověka povyšovala tím, že je stoupencem něčeho vyššího; jako kdyby se v evangeliích nepsalo nic proti farizejům. – 

Ještě o čtyřicet let později opustil jistý penzionovaný biskup jednání Evangelické akademie proto, že jeden z pozvaných přednášejících vyslovil pochybnost, zda dnes ještě může existovat sakrální hudba. Také on se cítil být zproštěn povinnosti, anebo se varoval toho, aby si začínal něco s těmi, kdo nepodepisují: jako kdyby kritická myšlenka neměla žádný objektivní základ, nýbrž jako by byla subjektivním pochybením.

Lidé jeho typu spojují, řečeno Borchardtovými slovy, sklon zaujímat postoj na správné straně se strachem reflektovat vlastní reflexi, jako kdyby si sami tak úplně nevěřili. Dnes tak jako tehdy tuší riziko, že to, co označují jako konkrétní, zase propadne abstrakci, kterou, jakkoli je jim podezřelá, nelze z pojmů vymýtit. Domýšlejí se, že zaslíbené konkrétnosti dosáhnou obětí, a to především obětí intelektuální. Kacíři pokřtili tento kruh jménem autentici.

Do vydání Bytí a času bylo tehdy ještě daleko. Tak jako Heidegger zavedl ve svém díle autenticitu, existenciálně ontologicky, doslova jako odborné filosofické heslo, tak také přetavil energicky do filosofie to, oč autentici usilovali na méně teoretické úrovni, a tím získal všechny, které to vágně oslovilo. Díky Heideggerovi se staly přílišné konfesijní požadavky čímsi postradatelným.

Jeho kniha dosáhla své proslulosti proto, že to, k čemu před rokem 1933 hnalo inteligenci temné puzení, popsala jako solidní a předvedla jako patřičně zavazující. Teologický podtón ovšem v oslabené formě zaznívá dodnes jak u Heideggera, tak u všech, kteří následovali jeho jazyk. To proto, že do tohoto jazyka prosákly teologické vášně oněch let, dalece přesahující okruh těch, kteří se tehdy etablovali jako elita.

U autentiků posvátnost jazyka přísluší spíše kultu autenticity než tomu křesťanskému, a to i tam, kde se tomu druhému – z dočasného nedostatku jiné disponibilní autority – připodobňuje. Před jakýmkoli zvláštním obsahem už upravuje jejich jazyk myšlenku tak, aby se podvolovala cíli podřízenosti, dokonce i tam, kde mu chce odporovat. Autorita absolutního je svržena zabsolutizovanou autoritou. Fašismus nebyl pouze – i když byl také – spiknutím, nýbrž povstal z mocné tendence společenského vývoje. A tento jazyk mu poskytuje azyl, ve kterém se kypící zlo prezentuje jako spása. 

V Německu se žargonem autenticity mluví, a ještě více se jím píše. Je erbovním znakem zespolečenštěné „vyvolenosti“, vznešené a zároveň domovsky blízké; je to nízký jazyk, který je zároveň jazykem vysokým. Žargon rozprostírá svou vládu od filosofie a teologie – nejen té z Evangelických akademií – přes pedagogiku, lidové univerzity a mládežnické svazy až k povznesené rétorice poslanců hovořících o hospodářství a administrativní sféře. Překypuje nárokem zasahovat to bytostně lidské, a přitom je právě tak standardizovaný jako svět, jejž oficiálně neguje; zčásti proto, že má masový úspěch, zčásti také proto, že automaticky své poselství sděluje prostřednictvím svého čistého svérázu, a tím je uzavírá zkušenosti, která by mu měla dát duši. Disponuje jistým skrovným počtem slov, která se dotekem spouští jako signály.

Sama autenticita přitom není to nejnaléhavější; spíše to osvětluje éter, v němž se žargonu daří, a smýšlení, které ho latentně vyživuje. Modelově si prozatím vystačíme se slovy: existenciálně, „v rozhodnutí“, příkaz, výzva či povolání, setkání, opravdová rozmluva, výpověď, naléhavá žádost či prosba, závazek; k seznamu by se dalo připojit nemálo podobně laděných neterminologických termínů.

Některé z nich, například žádost – slovo doložené už v Grimmovi a používané neutrálně ještě Benjaminem –, se takto zbarvily až poté, co se ocitly v odpovídajícím „silovém poli“ – i tento výraz je příkladný. Není třeba sestavovat nějaký Index verborum prohibitorum, seznam dobře prodejných vznešených substantiv, nýbrž je třeba sledovat jejich jazykovou funkci v žargonu. Ostatně zdaleka ne všechna taková slova jsou vznešená substantiva; někdy se sahá i ke slovům banálním, povyšují se a dává se jim bronzová patina; to podle fašistického zvyku, jenž šalamounsky míchá plebiscitní prvky s elitními.

Vybraným vkusem prosáklí novoromantičtí básníci, jako George a Hofmannsthal, rozhodně nepsali svoji prózu žargonem; naproti tomu leckteří z jejich agentů, např. Gundolf, ano. Teprve díky určité konstelaci, kterou popírají, se tato slova stávají slovy žargonu, prostřednictvím gest jedinečnosti jednoho každého z nich. Co pozbude jednotlivé slovo ze své magie, to se mu stejnou měrou vynahradí direktivně prostřednictvím opatření.

Transcendence jednotlivého slova je druhotná, sériově distribuovaná: je to podvrženec ztracené transcendence. S prvky empirického jazyka v jejich strnulé podobě se manipuluje tak, jako by to byly prvky jazyka pravého a zjeveného; empirická přístupnost sakrálních slov vyvolává u mluvčího i posluchače klamnou představu o tělesné blízkosti. Éter je mechanicky rozstřikován; atomizovaná slova, aniž by byla změněna, jsou vyšňořena.

Prostřednictvím toho, co žargon nazývá skladbou, před ním získávají přednost. Žargon, objektivně určitý systém, používá jako organizační princip dezorganizaci, rozklad jazyka v slova o sobě. Mnohá z nich mohou být použita v jiné konstelaci, aniž by přitom dávala najevo svou spřízněnost se žargonem. „Výpověď“, tam, kde se v teorii poznání pregnantně označuje smysl predikativních soudů; „vlastní“ (označující autentičnost) – ovšem již obezřetně – i jako adjektivum, které odlišuje podstatné od nahodilého; „nevlastní“ (označující neautentičnost), tam, kde je řeč o nějakém porušení, výraz, jenž není přímo adekvátní vyjádřenému. „Rozhlasové přenosy tradiční hudby, koncipované v kategoriích živé produkce, nesou v sobě základní pocit ‚jako kdyby‘, pocit ‚nevlastního‘.“¹

„Nevlastní“ je přitom použito kriticky, k určité negaci čehosi zdánlivého. Žargon však autentičnost, nebo její protiklad, z každé takové rozumné souvislosti vyoperovává. –

Žádné firmě by se jistě nedalo vyčítat slovo „příkaz“, pokud se má vyřídit nějaká zakázka. Avšak takovéto možnosti zůstávají úzké a abstraktní. Kdo je přežene, směřuje k čistě nominalistické teorii jazyka, pro kterou jsou slova směnitelné žetony nedotčené dějinami. Dějiny ovšem vcházejí do každého slova a znemožňují znovuvytváření jeho domnělého původního smyslu, po němž se žargon pachtí.

To, co by žargon měl a neměl být, rozhoduje o tom, zda je slovo podáno v tom tónu, v němž se jako transcendentní staví proti vlastnímu významu; zda se do jednotlivých slov vkládá něco, co je na újmu věty, soudu, myšleného. Povaha žargonu by podle toho byla naprosto formální: stará se o to, aby to, co by chtěl, bylo do značné míry vycítěno bez ohledu na obsah slov a akceptováno jejich přednesením.

Žargon režíruje předpojmový, mimetický prvek jazyka, aby dosáhl kýžených účinků. Například „výpověď“ chce namlouvat, že existence toho, kdo promlouvá, je sdílena současně s věcí a propůjčuje jí její vážnost; dává najevo, že bez tohoto přebytku promlouvajícího by už promluva nebyla autentická, čistý ohled výrazu na věc by byl prvotním hříchem. Toto formální stanovisko přeje demagogickým účelům. Člověk znalý žargonu nemusí říkat, co si myslí, nemusí si to dokonce ani myslet: žargon ho toho zprošťuje a znehodnocuje myšlenku. Autentické: rozhodující budiž to, že promlouvá celý člověk. Přitom dochází k tomu, co žargon sám stylizuje jako „dějící se“. Komunikace se pachtí po pravdě a agituje pro pravdu, která by musela být na základě promptního kolektivního souhlasu pokládána spíše za podezřelou. Určující nálada žargonu má něco z augurské vážnosti, ať už je spojena s jakýmkoli zasvěcením. 

Slova žargonu vyznějí nezávisle na kontextu i na pojmovém obsahu, jako by říkala něco více, než co znamenají; lze to označit termínem aura. Asi nikoli náhodou ho Benjamin zavedl právě v onom momentu, kdy se to, co jím mínil, podle jeho vlastní teorie vytratilo ze zkušenosti.²

Sakrálno bez sakrální náplně, ztuhlé emanace – to jsou hesla žargonu autenticity, důsledky rozkladu aury. Aura se sdružuje s nezávazností, která ji ve světě zbaveného kouzla činí čímsi disponibilním, nebo řečeno paravojenskou novou němčinou, einsatzbereit. Permanentní výtka zvěcnění, jež reprezentuje žargon, je tak zvěcněna.

Definice efektu, kterou Richard Wagner pointoval vůči špatnému umění, se dobře hodí k žargonu autenticity: efekt jako účinek bez příčiny. Kde vyvanul duch svatý, tam se promlouvá mechanickým jazykem. Sugerované a neexistující tajemství se stává veřejným. Pokud je někdo nemá, stačí, aby mluvil, jako by je měl a jako by je neměli ti ostatní. Expresionistické rčení: „Každý člověk je vyvolený“ pochází z dramatu Paula Kornfelda, zavražděného národními socialisty. A jako pastiš Dostojevského se hodí k ideologickému sebeukájení maloburžoazie ohrožené a ponížené vývojem společnosti.

Z faktu, že se tohoto vývoje reálně ani duchovně nestihla zúčastnit, odvozuje své omilostnění pocházející z původnosti. Nietzsche nežil dost dlouho na to, aby se mu žargon autenticity zhnusil: ve dvacátém století je Nietzsche fenoménem německého resentimentu par excellence a jeho „dobře to nevoní“ by si přišlo na své teprve v souvislosti s oním svátečním koupáním vybraně slavícím zdravý život: „Neděle začíná vlastně už v sobotu večer. Když řemeslník uklidil svou dílnu, když hospodyně nablýskala celý dům, a když se dokonce zametá ještě i ulice před domem a zbavuje se smetí, které se tam za týden nahromadilo, když jsou nakonec ještě vykoupány děti, načež i dospělí ze sebe smývají při důkladné očistě prach týdne, a už tu leží přichystané nové oblečení – když je vše obstaráno, tak jak je v kraji zvykem, s důkladností a rozvážností, pak se lidí zmocňuje hluboce obšťastňující slavnostní nálada.“³ 

Neustále se tu nadýmají výrazy a situace všední, většinou už neexistující každodennosti, jako by se jim dostalo moci a záruk od absolutna, jež je z úcty zamlčováno. Zatímco se ti zmoudřelí ostýchají odvolávat se na zjevení, organizují ve své touze po autoritě nanebevzetí slova, které se vymaňuje z oblasti skutečného, podmíněného a napadnutelného tím, že je – i v tisku – vyslovují, jako kdyby v něm samém bezprostředně bylo zakomponováno požehnání shůry. To nejvyšší, co by se dalo myslet a co se myšlence vzpírá, žargon przní tím, že si počíná tak, jako by to – „už vždy“ jak by zajisté řekl – měl.

To, co by chtěla filosofie, co je jí vlastní a kvůli čemu je pro ni podstatné ztvárnění, působí, že všechna její slova říkají více, než říká každé z nich. Z toho těží technika žargonu. Transcendence pravdy přesahující význam jednotlivých slov a soudů je žargonem přiřčena slovům jako jejich neměnné vlastnictví, zatímco ono „více“ se utváří pouze v konstelaci, zprostředkovaně. Filosofický jazyk se v souladu se svým ideálem pozvedá nad to, co říká, díky tomu, co říká, v proudu myšlenky. Transcenduje dialekticky tím, že se v něm rozpor pravdy a myšlenky stává vědomým sebe sama, a tím i sebou vládnoucím. Žargon si takovouto transcendenci ničivě zabírá pro sebe a vydává ji svému tlachání.

To, že slova říkají více, než říkají, je jim jednou provždy podsunuto jako jejich výraz, dialektika je přervána; dialektika slova a věci právě tak jako dialektika uvnitř jazyka mezi jednotlivými slovy a jejich vztahem. Bez úsudku, nezamyšleně se má slovo povznést nad svůj význam. Tím má být stvrzena skutečnost onoho „více“, na posměch mystické jazykové spekulaci, kterou se žargon, bezdůvodně hrdý na svou prostotu, střeží připomenout. Mizí v něm rozdíl mezi oním „více“, po kterém jazyk sahá, a jeho bytím o sobě.

¹ Adorno, T. W. Der getreue Korrepetitor. Lehrschri en zur musikalischen Praxis. Frankfurt am Main 1963, s. 218.
² Srov. Benjamin, W. Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti. In: Dílo a jeho zdroj. Přel. V. Saudková. Praha 1979.
³ Bollnow, O. F. Neue Geborgenheit, Stuttgart 1956, s. 205. 14