Jaume Cabré: Přiznávám, že...

Přes svoji mrzutou povahu mě otec velmi dlouho uchvacoval a já jsem se snažil, aby byl se mnou spokojený. Hlavně jsem si přál, aby mě obdivoval. Vznětlivý, ano, náladový, také: a vůbec mě nemiloval. Ale já jsem ho obdivoval. Proto je pro mě jistě velice těžké o něm mluvit. Abych ho neospravedlňoval. Abych ho nezatracoval.

Ojediněle, ne-li jedinkrát, mi otec dal za pravdu, řekl mi, výborně, zdá se mi, že máš pravdu. Pamatuji si to, jako bych uchovával krabičku s pokladem. Protože většinou jsme to byli my ostatní, kteří se ve všem mýlí. Chápu, že matka pozorovala život s odstupem. Jenže já jsem byl malý a vždycky jsem chtěl být uprostřed šlamastyky. A když mi otec dával nemožné cíle, zpočátku mi to vyhovovalo. I když ty hlavní se nesplnily.

Nevystudoval jsem práva, pouze jeden předmět, zato však jsem strávil život studiem. Nenasbíral jsem deset nebo dvanáct jazyků za účelem, abych překonal hodnocení otce Levinského z Gregoriany: naučil jsem se je bez velkých překážek a protože mě to těšilo. Ačkoli nemám s otcem vyrovnané účty, nehledal jsem, aby na mě byl pyšný, ať je kde je, protože není nikde, jelikož jsem zdědil jeho nedostatek víry v život věčný. Matčiny úmysly, vždy druhořadé, se také nenaplnily. Nu, to není přesné. Teprve později jsem se dověděl, že matka měla se mnou plány, ale že je před otcem tajila.

Neboli byl jsem jedináček sledovaný rodiči dychtivými blýsknout se inteligentním dítětem. Moje dětství lze shrnout takto: vysoká laťka. Vysoká laťka ve všem, dokonce i v tom, že se jí při zavřených ústech, lokty se neopírají o stůl a neskáče se dospělým do řeči, kromě případů, kdy jsem pátral, proč některé dny už nemůžu dál, a ani Carson, ani Černý Orel mě nedokázali uklidnit. Proto jsem rád využíval příležitost, kdy Lola Děvče měla něco do činění v Gotické čtvrti, abych ji doprovodil a s očima navrch hlavy na ni čekal u krámu.

Jak jsem rostl, prodejna mě víc přitahovala, protože v ní na mě padal jakýsi strašidelný neklid. Doma jsme zjednodušeně říkali krám, ačkoli spíše než prodejna to byl svět sám pro sebe, kde se dalo zapomenout na život za jejími stěnami.

Dveře do prodejny vedly z ulice de la Palla naproti čemusi jako rozpadajímu se průčelí nějakého kostela, opomíjeného jak biskupstvím, tak radnicí. Když jsi je otevřel, zacinkal zvonek, dosud ho slyším, a upozornil Cecílii nebo pana Berenguera. Ostatní za dveřmi byla pastva pro oči a pro čich. Pro hmat ne, protože Adrià měl přísně zakázáno čehokoli se dotýkat, ty, jako bys měl věčně oči v prstech, nepřej si, jestli na něco sáhneš. A na něco znamená na nic z toho, rozumíš mi, chlapče, Adriàe?

Jelikož něco bylo nic, proplétal se úzkými uličkami, ruce v kapsách, a prohlížel si polychromovaného anděla prolezlého červotočem vedle zlatého umyvadla Marie Antoinetty. A gongu z dynastie Ming, který stál celé jmění a na nějž by si Adrià, než umře, chtěl zazvonit.

„K čemu to je?“

Pan Berenguer se podíval na japonskou dýku, pozoroval mě a usmál se.

„To je ženská dýka kaiken.“

Adrià se zarazil a otevřel ústa. Pan Berenguer pohlédl k místu, kde Cecília leštila bronzové poháry, naklonil se k chlapci, až ten ucítil jeho pochybný dech, a řekl tiše:

„Dýka, kterou používají ženy japonských samurajů k sebevraždě.“ Podíval se, jak bude chlapec reagovat. Jelikož se nijak neprojevoval, vysvětlování úsečněji ukončil: „Období Edo, sedmnácté století.“

Jistěže to na Adriàa zapůsobilo, ovšem v osmi letech, kolik mi tehdy asi bylo, jsem už dokázal potlačit pocity, jak to dělávala matka, když se otec zavřel v pracovně a lupou se díval na své rukopisy a doma nikdo nesměl křičet, protože otec v pracovně čte a kdoví v kolik hodin z ní vyjde večeřet.

„Ne. Dokud neprojeví známky života, nedávej zeleninu na plotnu.“

A Lola Děvče odcházela do kuchyně a brumlala, já bych teda tohohle chytráka srovnala, celá domácnost závislá na jeho lupě. Jelikož jsem stál vedle toho chytráka, slyšel jsem, jak čte:

A un vassalh aragones. / Be sabetz lo vassalh qui es, / El a nom. N’Amfos de Barbastre. / Ar aujatz, senher, cal desastre / Li avenc per sa gilozia.

„Co to je?“

„Pokárání žárlivců. Krátký román.“

„To je stará katalánština?“

„Ne. Okcitánština.“

„Jsou si podobné.“

„Hodně.“

„Co znamená žárlivec?“

„Napsal ho Ramon Vidal de Besalú. Třinácté století.“

„Safriš, to je pěkně staré. Co znamená žárlivec?“

„List 132 provensálského zpěvníku z Karlsruhe. Další je v pařížské Národní knihovně. Tenhle je můj. Je tvůj.“

Adrià to pochopil jako pozvání a natáhl ruku. Otec mě přes ni praštil a hodně to bolelo. Ani se neobtěžoval říct pozor na prsty. Znovu to zkoumal pod lupou a říkal, čím to, že mi život tyhle dny přináší tolik radostí.