Katrina Kalda: Estonský román

Tohle není můj příběh. Patří Charlotte a Augustovi, chůvě a kuchařce Anně, Carlottě s rusými vlasy, Martovi, jemuž v den narození předpověděli, že se nikdy nenaučí chodit, Alici, která ani neměla čas se narodit, Maxovi, který odešel příliš brzy a jeho milá ho oplakávala, ohavnému špiclovi Helmutovi zamilovanému do své družky; trochu také, byť proti jejich vůli, Fritzovi, Eerikovi, a místy dokonce podomnímu obchodníku Karlovi, který si jednou natřel namodro starou kárku, v níž vozil knihy a svícny.

Tenhle příběh je můj jen nepřímo, protože tak to jednou August rozhodl. A to jen stylem, ale teď, když Charlotte Augusta zapudila, odsoudila ho a pak mu odpustila a August se navždy zřekl příběhů, připadlo jeho vyprávění mně. Na rozdíl od Augusta nejsem profesionální vypravěč. Nezlobte se na mě tedy, jestli si něco vybájím, protože mezitím se ten příběh setřel, zbloudil v dubinách času. Mé paměti se do cesty s rachotem staví studená válka, teplý samet revolucí, sovětské tanky i německé tanky. Pravděpodobně by se v tom příběhu nepoznali ani Charlotte a August, kdyby ho slyšeli.

Tomu se ale koneckonců nemůžeme divit. Těm, kdo ho prožili, se příběh vymkl, jeho postavy se od něj oddělily, jako se všichni odpoutáváme od toho, čím jsme byli kdysi; jako v nás minulost rychle nabývá patiny, až ji s námi po několika letech pojí jen tenká a nejistá souvislost, jakási rodinná podoba, melancholická příbuznost; jako se vrcholky bodláků, v zimě dohněda uschlé, ostré a pokryté jíním, stěží podobají vyzývavě fialovým květům, jimiž byly před třemi měsíci.

Ten příběh se odehrál před devíti lety, onoho pamětihodného léta, kdy bramborová nať velikými vedry zvadla už v červnu a Charlotte nosila v polích slavnostní černý klobouk s černým závojíčkem, černým pérem a krempou tak širokou, že Augustovi dělalo potíž zahlédnout její oči. Stejně jako vy ani já nemám rád příběhy, které se vlečou. Proto, ačkoli i Charlotte byla dítě, nosila ponožky a šaty s kulatým límečkem a i August zažil ponižující nudli u nosu, odřená kolena a dřevěná nákladní autíčka, seberu fakta z jediného období, od dubna do září 1996, toho léta, kdy se Charlotte seznámila s Augustem a August si toho o Charlotte domyslil tak málo, léta přeludných klobouků a zmijí, kdy August nejprve zažil slávu a potom pád, sešup ze schodů dolů.

Ale především: kdo jsem já, že vám povídám o Augustovi, že si přivlastňuji to uplynulé léto, kdy se to všechno zamotalo a rozuzlilo mezi černobílým tečkováním bříz a přezrálým rybízem v přímořském vzduchu? Ať ti, kdo sem přišli jen kvůli své vzpomínce na Charlotte a Eerika, přeskočí rovnou na další kapitolu, kde se popisují Augustovy začátky v novinách. Těm ostatním poodhrneme neprůhlednou záclonu a podíváme se oknem bytu.

Je tma; klouže to, chodci klopýtají a přidržují se značek zákazu stání. Silnice je posypaná pískem a solí. Přesto zdola slyšíte skřípot kola pokrývačského učně, který jede za svou milou. Slabě to křupe, jak kola mačkají sníh. Projel kolem jilmů bez listí, kolem nakupení dřevěných domů s laťkami vyřezávanými jako stužky, rohy nemají nikdy dokonale rovné a živelně dostavované přístavky tvoří změť nepravidelných tvarů. Na rohu ulice zhasnutá pouliční lampa ještě předstírá, že osvětluje chodník. Místo pekařova domu mezera. Rusové, Němci, zase Rusové, občas i Švédové hlídávali v uličkách starého města jako kočky číhající u myší díry. Když Rusové odcházeli, spálili ocelárnu.

Když přicházeli Němci, zbourali kasárna postavená Rusy. Když se Rusové vrátili, znovu je stavěli, jinými slovy bourali, aby postavili něco jiného, a někdy to něco jiného postaveno nikdy nebylo. V poslední době přišli kupovat, stavět a prodávat Finové a Italové s kufry plnými bankovek směnitelných za dolary. V hradbách města spolu neustále zápasí cibule pravoslavných zvonic, špičaté mrkve luteránských věží a bramborové hranolky měšťanských domů, snaží se jeden druhého převálcovat, cibulím dát chuť brambor a bramborám barvu mrkve, až vzniká nestravitelná šlichta, v níž si s nechutí smáčejí okraje obláčky západní šlehačky.

V tomhle městském vývaru se ctižádostí hlavního města, kde se centrum s věžičkami a zvonicemi podobá okrajovým čtvrtím a ty zase středu města, jsem přistál na předměstí v září roku 1984. Narodil jsem se na jihu Estonska (pěkně spláclé kopečky, roztroušené statky), protože tenkrát byla rodná hrouda v módě. Moje matka Magda a otec Alfred Alassar se díky Augustovi seznámili v prosinci 1952 – před Stalinovou smrtí, XX. sjezdem a Chruščovovým bušením botou do stolu v OSN –, takže se ocitli v zajetí minulosti, strnulí v želatině temných let, ještě než zestárli.

Moje pravé jméno samozřejmě nebylo Theodor, to by ty venkovské lidi ani nenapadlo. Bylo to spíš Sass nebo Jaan, ale August využil svého kmotrovského práva a bez obav, že to bude znít nepravděpodobně, ze mě udělal boží dárek, vyvedl mě z údělu, který mě předurčoval k pěstování brambor, a pod záminkou, že mám studovat němčinu, mě usadil u sebe v hlavním městě nedaleko továrny na sardinky v oleji, jejíž konzervy se jednou proslaví natolik, že pocestují do většiny evropských zemí a v podobě humanitárních balíčků i do Afriky nebo Asie.

August neměl velkou fantazii. Proto mě ubytoval tady, v ulici Kalasadama, ve druhém patře starého činžáku, v bytě, který tehdy obýval on sám. Dům páchl rybími šupinami a solí, chodníky se pozvolna bořily do vozovky, jabloně rostly skrze asfalt a rozhazovaly kolem sebe zimní jablka se slupkou bělavou jako sníh a jádry černými jako eben. V říjnu spadaná jablka začínala kvasit; v listopadu zmrzla a ztvrdla jako kameny, na nichž si toulaví psi lámali zuby.

Návštěvníci se systematicky ztráceli kvůli nedostatečnému městskému osvětlení a nečekaným zákrutům ulice sevřené mezi kolejemi tramvaje číslo 3 a dvěma napůl opuštěnými železničními mosty. Pravda, mohl jsem dopadnout hůř. Někdo, jako Kašpar Hauser, po léta žil ve sklepě; uvádějí se slavní, pozoruhodní lidé, kteří bydleli v kanceláři, v bance, v oficínách s celou řadou sekretářek, účetních, psacích strojů Underwood, uklízeček s ochablým zadkem, které večer roztržitě vytíraly podlahu a nepokrytě se hrabaly v koších na papír.

Tak tedy když jsem přijel, složil jsem svá zavazadla tady, v pachu jablečného moštu a ryb, mezi Venušinou bystou podobnou sněhové pusince a židlí s vysokým opěradlem v luterském stylu. August kouřil cigarety, které naplňovaly páchnoucí mlhou verandu, kde po mřížové podpěře šplhal klematis jako nekonečný provázek, v zimě holý, ale v létě obludně rozbujelý. August nechával poházené košile v obýváku, holicí pěnu ve výlevce a navzdory mé přítomnosti se choval jako jediný legitimní obyvatel bytu. 

Za všechno, co se stalo, může on.

Dosud mu mám za zlé, že pro mě vybral tuhle dobu a tohle místo. Já byl zrozený k životu v metropolích, v nepřestajném světle evropských velkoměst, v zavlhlé tlačenici obchodních domů. Omezil mě na sardinky. Mohl jsem se v Tallinnu objevit aspoň v době, kdy to město ještě mělo nějaký význam, kdy bývalo plné středověkých oblud nebo kdy z něj pocházeli velicí blonďatí Vikingové v nepotopitelných člunech a se železnou pěstí.

Místo toho mi poskytl sníh a bláto, slovenskou zubní pastu vonící po mátě, nedostatek masa, neforemné spodní prádlo, plno front a později přídělové lístky. Byl jsem zplozen včas na to, abych zažil pád berlínské zdi, jaro národů, první krůčky Estonska k nezávislosti (nebo chcete-li k zániku SSSR, který si nikdo z nás ani nepředstavoval a který stará Evropa, ta z druhé strany železné opony, pozorovala blahosklonně a dojatě). Nebudu opisovat učebnice dějepisu, ověřte si v nich data a jména sami, pokud se mezitím historie nezměnila nebo všechny ty události nepohltila.

Prozatím, protože v knihovně mají zavřeno, odstupme od okna a shrňme si to. Narodil jsem se ve věku devatenácti let a byl jsem ušetřen školní docházky, přestože jsem měl potřebné vzdělání, ba dokonce navíc i přebytečný kulturní rozhled; místo, kde jsem se narodil, jsem poznal jen krátce, stěží dokážu rozeznat kedlubnu od řepy, a dorazil jsem rovnou do hlavního města, toho maličkého výrůstku Evropy, té bradavice na nose starého kontinentu, kterou nikdo nezná ani znát nechce; rovnou jsem se ocitl Otci po pravici, bez varování jsem vzešel z Augustovy mysli a on se svými nevalnými spisovatelskými vlohami ze mě pro potřeby svého románu na pokračování hned učinil špiona-vlastence-hrdinu disentu, zkrátka d’Artagnana v nepatřičnou dobu. Koblihy se šalvějí a rezavými vlasy, které po hrstech padaly ze složitých Carlottiných účesů, jsme ochutnali až později.

Teď, když to podstatné bylo řečeno: ticho! Při pletení nesmím poplést uplynulé roky s těmi následujícími, Charlottinu prehistorii před Augustem, její skrytou, dávnou historii s jejím příběhem v plném světle, který poznal August, s Augustovým koncem a Charlottiným koncem, jejichž blízkost August nedokázal vidět. Musím vypárat trochu ze své přítomnosti a vplést do ní smyčky minulosti. Rozmotávám to; vlna se zamotává kolem jehlic. Počítám, pletu a pářu.