Ondřej Horák: Sametání pod koberec

Všechno jinak — konečně! To bylo heslo počátku devadesátých let. Nikdo už nechtěl jezdit ve škodovce, nikdo nechtěl jezdit na dovolenou k Balatonu, nikdo už nechtěl chodit v českých džínách, nikdo už nechtěl žmoulat besipky, antiperle či sójový suk, nikdo už nechtěl pít kofolu a nikdo už nechtěl jíst vlašák.

Byl čas na auto nějaké značky, kterou by člověk mohl vyslovit hrdě, byť třeba ojeté a dotažené z Německa. Na cestu na vysněný Západ. Na pořádné džíny a jiné oblečení, byť třeba ze second handu. Byl čas na mentosky, na všechna ta lízátka, která dřív mívali pouze na střelnici o pouti nebo v tuzexu, na sprite či fantu a na hamburger nebo aspoň hotdog.

A všeho bylo dost, protože někdo měl zájem toho prodat co nejvíc. A tak toho někdy taky bylo víc než zdrávo, protože lidi toho nakonec tolik nechtěli. Byla spousta časopisů, i těch dříve podpultových, byla spousta knih, i od autorů, na které se dříve vždycky ve čtvrtek stávaly fronty.

A všechno se mohlo najednou taky říct naplno, takže některým začalo vadit, že už nemůžou číst mezi řádky. A dávno pryč už taky byly časy, kdy několikavteřinový náznak nahoty ve filmu znamenal jediné narušení manželského ložnicového stereotypu. Všude bylo najednou plno pornočasopisů, které se lidé styděli kupovat, a tak zvyšovali prodej různých novin, do nichž si je balili. Všechno bylo najednou vyndané na pult. Roky skoupé na náznak.

Smažeme čtyřicet let pojídání blafů smaženým, jako by si řekli mnozí majitelé barů, bister a restaurací. A tak nakoupili fritézy a na jídelním lístku nabízeli smažený sýr, smažený kuřecí řízek, smažený vepřový řízek, smažený… a k tomu hranolky, případně krokety.

Nápad to byl dobrý, takový úsporný — nebylo třeba umět vařit a nebylo třeba opravdového kuchaře. Akorát se později ukázalo, že tento podnikatelský záměr kazí novodobým restauratérům zákazníci. Prostě nechtěli jíst smažené každý den. A tak tmavý olej v nadějně rozehřátých fritézách chladl a chladl, až kolikrát už ani nešel vylít.

Proč nevyužít slavného jména a peněz, které jsme vydělali? Tak asi uvažovali mnozí herci či hudebníci, když si v nových poměrech otevřeli restauraci. Kdo by přece odolal a nenavštívil restauraci, kterou vlastní kupříkladu…

Časem se ale ukázalo, že prkna, která znamenají svět, při pojídání večeří nic neznamenají. Lidem šlo spíš o to, kde se vaří dobře a levněji, kde dávali větší porce a zeleninovou oblohu.

A navíc všichni ti umělci role restauratérů příliš nezvládali, jelikož neuměli uhlídat jiné umělce… Protože především na umělcích, které všichni znali z obrazovek, se tehdy nakapsovali číšníci vyškolení ještě za socialismu. Hlavním termínem těch let se tak v restauratérství stal dokup. Jakmile majitel nebyl v restauraci, ihned číšníci — a často i kuchaři — kupovali své láhve tvrdého alkoholu či maso, a to vše pak prodávali namísto toho, co měl ve skladu šéf.

Tyto položky se samozřejmě nemarkovaly, nezaznamenávaly, takže celý výdělek šel do kapes číšníků a kuchařů — přičemž nájem a energie jim k tomu platil nepřítomný majitel, který se pak nestačil divit, jak to, že byl tak malý kšeft.

Jo, dokud bylo u koho praktikovat dokup, žilo se číšníkům a kuchařům skvěle. Tehdy ještě zaměstnanci restaurace mohli naplno naplňovat svůj podnikatelský záměr… Vykořisťovat vykořisťovatele.

Nejprve s Karlem Krylem zazpíval z balkonu Karel Gott. Potom se prvním polistopadovým premiérem stal funkcionář KSČ Marián Čalfa. A nakonec, o několik let později, bylo vše stvrzeno druhým sňatkem Václava Havla, kdy si bývalý disident vzal herečku z normalizačních filmů a seriálů.

Bylo tak jasné, že lidé budou vůči komunistům, tedy velmi často vůči sobě a své rodině, v důsledku tolerantní. A opravdu, KSČ zakázána nebyla, ale později se přejmenovala na KSČM. A tím se jakoby odstřihla od minulosti, ale zároveň zůstala stejná.

KSČ, tuto všemi najednou verbálně nenáviděnou stranu, bylo třeba porazit v demokratických volbách. Jenže aby byla poražena, musely vzniknout strany nové, především ty „pravicové“. I v nich samozřejmě byli bývalí komunisté, ale to se nemělo zdůrazňovat, protože to prý nahrávalo komunistům.

A i tyto strany, které o sobě tak dlouho říkaly, že jsou pravicové, až to po nich každý začal opakovat, potom udělaly během vládnutí spoustu chyb, ale nemělo se to zdůrazňovat, protože to by prý mohlo taky nahrávat komunistům.

Jiní ale zase měli za to, že fakt, že KSČ nebyla zakázána, pouze přejmenována, je vlastně záměr — aby všichni ti, kteří to s naší zemí mysleli dobře, museli zakládat strany a snažit se KSČ porazit v demokratických volbách.

Protože ti opravdu vysocí komunisté a estebáci se v prvních letech po sametové revoluci prý naopak o politiku jakoby přestali zajímat a zaměřili se na státní majetek, který se měl podle nové politické garnitury dostat do soukromých rukou. A taky se ti vysocí komunisté a estébáci údajně zaměřili na byznys.

A tak pak někteří říkali, že zatímco bývalí aparátčíci kradli či privatizovali, bývalí disidenti se pomalu znemožňovali v politice, případně prohrávali v demokratických volbách. Což evidentně hrálo do karet nejen komundírům v byznysu, ale i těm v KSČM.

Tady něco vzniká, naznačovala česká hudební scéna. Všechno to bujelo a kypělo. Praha podminovaná rockovými kluby, které byly i v každém větším městě — a každý tam chtěl chodit a nikdo se neodvažoval stěžovat na hluk, protože hluk, to je taky projev svobody.

Někteří chtěli konečně odstrčit na gymplu bezva Šárku, třída Klárku, Táňu jak sen, taky holky z gymplu, co mají ve všem trochu zmatek, případně celou školu, která už to ví, že ho ráda máš. A stejně tak potom ty, kteří už z páté třídy ví, co byl trojský kůň, a vůbec všechny ty děti ráje. A nebáli se při tom být pěkně odvážní.

A tak se zpívalo, že sex je náš, dělá dobře mně i tobě, nebo, že svět je jenom hodinový hotel. A zpívalo se taky dělej mi to jako stroj, má jí motorovou, kdyby Uhde na koze jezdil, případně malinkého ptáčka měl, když z lesa domů šel. A dokonce i: Když máš orál ozářen, huhňej dál.

Kdybysme zpívali anglicky, tak by to bylo prostě světový… Zahraniční kapely najednou jezdily do Prahy, tak proč by české kapely nemohly vyjet do světa. A tak začaly zpívat rovnou anglicky. A skutečně to vypadalo, že se to všechno podaří, že jsou na české rockery v Anglii, ba i v Americe zvědaví. Tu proskočila zpráva, že nějaká kapela nahrává v Londýně, tu zas, že se desky jiné české skupiny ujme producent, který už má na své kontě nahrávky kapel jako třeba…

Jenže pak už bylo najednou toho hluku a odvahy příliš, a i ty rockové kluby začaly valem mizet. A tomu, že by ještě někdy nějaká česká kapela mohla uspět v zahraničí, už taky nikdo nevěřil. A tak se najednou zas všichni začali otáčet, kdepak ty fajn holky jsou.

Začalo se znovu hrát hezky česky, protože lidi zkrátka chtějí ty staré pěkné české písničky, a je jedno, že víc než polovina z nich jsou jenom česky otextované hity světové popmusic. Mimořádná linka Praha—Tokio znovu vzlétla a knoflíky lásky do rukou zas tak známě pálily.

Tomu, že se nechalo leccos během rozličných privatizací a jejich vln rozkrást, se později začalo říkat Zhasnuto. A ti, co privatizace vymysleli, odhadovali, že to byla částka s mnoha nulami, která ale podle nich byla vzhledem k objemu státního majetku zanedbatelná.

Když se kácí les, občas nějaká tříska popíchá holt i ježka.

Souběžně se Zhasnutem probíhaly i lustrace. Po sametové revoluci to vypadalo, že jsme my a jsou oni — a že my nejsme jako oni. Jenže zatímco podle některých pak během Zhasnuta estébáci rozkrádali státní majetek, občas bylo taky třeba někomu, kdo měl funkci a zlobil, dát přes prsty.

A tak se začaly objevovat různé kauzy a zprávy o tom, kdo všechno měl spolupracovat s StB a jakého druhu ta spolupráce byla. Což tedy bylo pro obyčejné lidi těžko čitelné. A tak se zas mohli etablovat odborníci, kteří ty dokumenty sice moc neukázali, zato lidem vysvětlili, co to, co je na nich údajně napsáno, znamená.

Díky tomu se začala smývat ta hranice mezi my a oni. Protože najednou to vypadalo, že i my jsme jako oni. Jenže to bylo prý právě to, co se jim hodilo. A nikoho tehdy moc nenapadlo se důrazně ptát, kde jsou ty svazky, které by ukazovaly, co všechno dělali oni.

Jenže oni už dávno ty své svazky skartovali. Už předtím, než se se udělalo Zhasnuto, takže potom leckdo říkal, že v lustracích nakonec nešlo o označení estébáků, ale spíš o to, koho chtěli označit estébáci.

Málokdo z těch, kteří na konci roku 1989 cinkali na náměstích klíči, si tenkrát uvědomoval, že demokracie, to neznamená jen, že si každý může dělat, co chce — tedy téměř všechno, pochopitelně.

Mnozí lidé totiž v pozdějších letech velmi tvrdě v praxi poznávali, že demokracie, to znamená, že si každý může dělat, co chce, ale téměř nikoho to nezajímá. Společnost se výrazně roztříštila nejen politicky, ale i co se týkalo zájmů.

Rubem tohoto posunu bylo to, že někteří takový fakt těžce nesli, nemohli se smířit s novou atmosférou, a tak to, co je nejvíce znepokojovalo, byla skutečnost, že si někdo jiný myslí něco jiného. A snažili se ho v debatě či v hádce dostat na svou stranu, případně ho aspoň urazit.

Nedokázali zkrátka nechat jiné, aby si mysleli něco jiného. Bylo to pro ně nesnesitelné.