Michael Punke: Zmrtvýchvstání

1. září 1823

Opouštěli ho. Raněný to vyrozuměl z výrazu hocha, který nejdřív sklopil oči a pak se odvrátil. Odmítal se na něj podívat.

Mládenec se celé dny hádal s mužem v klobouku z vlčí kožešiny. Vážně to byly dny? Raněný čelil horečce a úpěl v bolestech. Už ani nerozlišoval, jestli ještě vnímá skutečné hlasy, anebo jsou to pouze výplody jeho blouznícího mozku.

Zadíval se na skalnatý útvar tyčící se nad pasekou. Z holého kamene se nějak podařilo vyrůst pokroucené borovici. Zíral na ni už tolikrát, ale ještě nikdy se mu do duše nezaryla jako teď, kdy její kolmé větve zdánlivě jasně vytvářely kříž. Poprvé si připustil, že na téhle mýtině poblíž pramene zemře.

Cítil se podivně odloučený od výjevu, v němž ve skutečnosti hrál hlavní roli. Krátce se zamyslel nad tím, jak by se asi na jejich místě zachoval on. Pokud by tu zůstali a proti proudu potoka se objevili indiáni na válečné stezce, znamenalo by to pro jejich trojici smrt. Zemřel bych pro ně – kdyby měli zemřít tak jako tak?

„Víš určitě, že se vydají podél potoka?“ Chlapci při té otázce přeskočil hlas do fistule. Většinou už mluvil sebejistým tenorem, avšak ve chvílích, kdy se nedokázal ovládat, jeho věk ještě čas od času prozradilo vypísknutí.

Muž ve vlčí čapce se chvatně sklonil k větvi se zavěšeným masem vedle ohniště a nacpal si do brašny proužky částečně vysušené zvěřiny. „Hele, ty utřinose, hodláš se tady snad uvelebit a prozkoumat to?“

Raněný se pokusil promluvit. Hrdlem mu znovu projela palčivá bolest. Zvuk se z něj nakonec vydral, jenom ne v podobě slova, které se pokoušel vyjádřit.

Neurvalec ve vlčí kožešině si ho nevšímal a dál si balil skromnou výbavu, zato hoch se otočil. „Snaží se nám něco říct.“

Poklekl k raněnému. Nebožák už nedokázal promluvit, ale zvedl pravačku.

„Chce pušku,“ hlásil mládenec. „Chce od nás podat pušku!“

Muž s vlčí čapkou přešel rozvážnými kroky k hochovi a nakopl ho do zad. „Hejbni prdelí, sakra!“

Pak se otočil k tělu vedle ubohé hromádky, která tvořila majetek nemocného. Lovecká brašna, nůž v pochvě s korálky, sekyrka, ručnice a pouzdro na střelný prach. Raněný bezmocně přihlížel, jak se ten muž shýbá pro loveckou brašnu. Vylovil z ní škrtadlo a strčil si je do kapsy v předním díle kožené haleny. Pak popadl pouzdro na střelný prach a přehodil si ho přes rameno. Sekyrku si zastrčil za široký opasek.

„Co to děláš?“ vytřeštil oči hoch.

Neurvalec se znovu sklonil, zmocnil se nože v pochvě a hodil ho po chlapci. „Vem si tohle.“

Mladičký společník chytil zbraň v letu a s hrůzou se na ni zadíval. Z věcí raněného zbyla na zemi už jen ručnice. I tu muž ve vlčí kožešině nakonec zvedl a pohotově si ověřil, jestli je nabitá. „Promiň, kámo, ale ty už si ji nejspíš moc neužiješ.“

Chlapec vypadal ohromeně. „Nemůžeme ho tady nechat jen tak! Bez ničeho…“

Muž ve vlčí čapce na okamžik vzhlédl a pak se zanořil do lesa.

Raněný zíral na hocha, který tam postával s nožem – s jeho nožem. Konečně se na něj zkoprnělý mládenec odvážil pohlédnout. Chvíli to budilo dojem, že se snad chystá něco říct. Vtom se prudce otočil a rozběhl se mezi borovice.
Nebožák hleděl do mezery mezi stromy, kde jeho společníci zmizeli. Veškeré jeho zoufalství opanoval hněv, hněv stravující ho jako požár, když zachvátí suché jehličí. Kdyby jim tak mohl sevřít prsty kolem krku a oba je uškrtit! Po ničem na světě netoužil víc.

Pud sebezáchovy ho přiměl křičet: neuvědomil si, že už mu z hrdla nevycházejí slova, jedině bolest. Opřel se o levý loket. Pravačku sice už dokázal trochu pokrčit, jenže žádnou váhu by neudržela. Šíje i páteř se mu rozechvěly hrůzou.

Cítil, jak se mu kůže kolem hrubých stehů napíná. Zadíval se na nohu, pevně omotanou do krvavých cárů košile. Nedokázal napnout stehenní svaly, nedokázal s tou končetinou vůbec pohnout.

Posbíral v sobě veškeré zbytky sil a ztěžka se překulil na břicho. Ucítil, jak stehy praskají. Na zádech ho vlhce zahřála čerstvá krev. Bolest se v přílivu zuřivosti naštěstí téměř rozplynula.

A pak se Hugh Glass začal plazit.