Ladislav Heryán a Petr Vaďura: Země bez obzoru

Kdo je skupina U2?

U2 je irská skupina, jejíž členové pocházejí z Dublinu a hrají spolu už více než třicet let. U2 jsou některými fanoušky považováni za křesťanskou kapelu, ale oni sami takové označení příliš v oblibě nemají, navzdory tomu, že až na jednoho jsou všichni křesťané. Hudba U2 je velice pozitivní a skrývá se v ní spousta témat nejen křesťanských a biblických, ale i obecně lidských. Ideálem vedoucího skupiny Bona je verš z modlitby Otčenáš: „Buď vůle tvá, jako je tomu v nebi, tak i na zemi.“ A o naplnění této prosby se Bono také zasazuje. U2 je jakýsi organismus, který společně tvoří hudbu. Texty písní většinou píše Bono, ale hudbu tvoří všichni společně. Oni sami říkají, že jim nejde ani tak o hudbu a tvorbu písniček, jako spíš o ztvárnění myšlenek. Hudba je tedy prostředkem k vyjádření myšlenek, na kterých jim záleží.

Před námi je album nazvané No Line on the Horizon. Jak by bylo možno tento název přeložit?

Já bych jej přeložil jako Země bez obzoru. Na přebalu desky je moře a nebe, přičemž linka obzoru je natolik vymazaná, že moře s nebem do jisté míry splývají. Je to obraz splynutí země a nebe, kdy se to Boží nějakým způsobem propojuje s tím lidským. Písnička, která se jmenuje stejně jako album No Line on the Horizon je velmi obrazná. Všechny texty z tohoto alba (a U2 vůbec) jsou vysloveně básnické, takže jsou otevřeny různým interpretacím. Nejlépe by bylo znát interpretaci tvůrců, ovšem pokud ji oni nezveřejní, žije si jejich text svým vlastním životem.

Podle Bona se za písněmi z tohoto alba skrývají charaktery. Zřejmě má na mysli nějaké osoby, které jsou symbolem určitých lidských procesů nebo hledání. Celá ta deska se obrací z Evropy směrem k Africe, odkud podle antropologů pochází celé lidstvo. Podle Bona byl právě někde v Africe onen ztracený ráj, ke kterému se člověk chce vrátit. Dotýkáme se zde tedy lidského návratu ke ztraceným tužbám. Tento symbol nese na albu několik postav a zpívá se o něm v několika písních. No Line on the Horizon vypráví o člověku, jemuž byl předobrazem jakýsi pařížský policista. V textu se říká:

Znám děvče, které je jak moře.
Vidím, jak se denně pro mě mění.
Jeden den klidná, druhý den se vzdouvá. V jejích lasturách slyšíš vesmír.

Země je bez obzoru, bez obzoru.

Znám děvče s dírou v srdci.
„Nekonečno je fajn místem, kde lze začít,“ řekla.
Čas je nepodstatný, není přímočarý.

Zážitek vesmíru v policistově pohledu na dívku vede člověka k rozhodnutí vydat se hledat nebe. A nebe je zde symbolem všech našich nenaplněných tužeb.

Druhá píseň alba se jmenuje Magnificent neboli Vznešený. O čem pojednává?

V jedné knize Bono říká, že ta písnička se dá interpretovat různým způsobem. V prvním plánu pojednává o vztahu mezi mužem a ženou, kteří se našli, milují se a vzdávají za to díky Bohu. Bono však říká, že slovo Magnificent souvisí s pojmem Magnificat, tedy s chvalozpěvem Marie. On sám má rád Bachovo zhudebnění tohoto hymnu, v němž Marie oslavuje Boha. No a v té jeho písni, která má poněkud mystickou atmosféru, jde o něco podobného. Zpívá se v ní:

Narodil jsem se, abych byl s tebou v tomto prostoru a čase.
Tehdy a nikdy potom jsem neměl jiný záchytný bod. Narodil jsem se, abych ti zpíval.
Nemohl jsem jinak, než tě vyzdvihnout,
zpívat jakoukoliv píseň jsi po mně chtěla. Vracím ti svůj hlas od prvního pláče po narození, radostný zvuk.
Jen láska, jen láska nechá takovou stopu
a jen láska, jen láska uzdraví takový šrám. Ospravedlněni až do smrti
ty i já budeme velebit Vznešeného.

Tady se říká, že životy dvou lidí se protnou na určitém místě v určitém čase. Je to moment, který ovlivní, že ti lidé spolu pak zůstanou třeba celý život. Myslím, že právě tento moment chce ta písnička zachytit a oslavit.

V Bonových textech se často objevují narážky na víru a vztah s Bo­hem. Zdálo by se, že to bude sekulárním posluchačům vadit, ale není tomu tak. Jak si to vysvětluješ?

K tomu mohu přidat jednu svou zkušenost. Jako kněz se pohybuji v prostředí českého undergroundu. A tam mi nedávno jeden člověk říkal, že oni vždycky milovali Svatopluka Karáska, protože mezi nimi mluvil, jako kdyby byl v kostele. Zpíval jim evangelizační písničky, které by za normálních okolností mohl zpívat někde v křesťanském sboru. Pro mě platí totéž: když mám promluvit před lidmi, mluvím o Bohu, jako kdybych byl v kostele. Používám možná jiný jazyk, ale rozhodně nechodím kolem horké kaše. Mluvím o svém životě s Bohem, o Bohu v našich životech, hraju křesťanské písničky a lidé to bez problémů přijímají. Já vlastně nevím, proč by to mělo být divné. Proto chápu, že ani U2 nemají problém zpívat ve svých písních o Bohu. Myslím si, že je to naprosto přirozené.

Další píseň alba se jmenuje Moment of Surrender. O čem pojed­nává?

Já jsem ji přeložil Když jsem se vzdal, ale doslovně by to mělo být Okamžik vzdávání se. Z jednoho rozhovoru s Bonem vím, že za písní se skrývá příběh: válečný veterán se vrací do normálního života a zjišťuje, že je to vlastně nemožné. Proto propadá alkoholu a drogám, přičemž do toho zatáhne i svou ženu. Píseň pojednává o jakémsi prozření, kdy se dívá sám na sebe a medituje nad tím, kam to dopracoval. Navíc si uvědomuje, že zničil i tu svou milovanou ženu. Klečí na zemi vedle bankomatu a neví, jak dál. A tak jen kouká na odraz své tváře ve skle toho přístroje na peníze.

Byl jsem v každé černé díře
u oltáře temné hvězdy.
Teď je moje tělo žebráckou miskou,
co prosí, aby se mohlo vrátit, vrátit zpět: do mého srdce,
do rytmu mé duše,
do rytmu mého nevědomí,
do rytmu, co prahne po svobodě.

/.../

Když jsem se vzdal
vizi před viditelností,
nevnímal jsem kolemjdoucí
a oni nevnímali mne.

Ten obraz se mi moc líbí: vzdát se vizi před viditelností, tedy před tím, co je vidět. Jako kdyby se ten člověk dostal do jakéhosi mystického vytržení, ve kterém prožívá tato slova:

Hnal jsem se podzemím
skrz zastavení křížové cesty,
každým okem hleděl na jinou cestu
a počítal čas, kdy ta bolest skončí.

S touto písní pravděpodobně souvisí i písnička následující, která se jmenuje Unknown Caller (Neznámý volající). V ní člověk řeší svou bezvýchodnou situaci tak, že se oběsí. Ocitne se pak v nějakém místě, a přestože zde není žádný signál, najednou mu zazvoní telefon. Neznámý hlas mu říká, aby se vzchopil, aby povstal a začal znovu.

Restartuj se a znovu nakopni.
Jsi svobodný, můžeš jít.
Křič radostí, dostaneš-li šanci.
Heslo a spusť to, tady a teď!

Celá ta písnička používá počítačový slovník, což vyzní v angličtině: „Password, you enter here, right now.“ To se dá přeložit: „Vyťukej heslo, stiskni enter a nechej se spustit znovu.“

Možná bychom se však ještě mohli vrátit k té předchozí písni. V ní je silný text: „Nejde o to, zda já věřím v lásku, / ale zda láska věří ve mne. / Och, věř ve mne.“

Mně ta slova připomínají jinou Bonovu písničku Bílý jako sníh, ve které se zpívá:

Kdo může odpustit, odpuštění, kde odpuštění není,
jedině beránek bílý jako sníh.

Každý člověk asi někdy zažil situaci, kdy si lidé ve vzájemném nepřátelství a nevraživosti neodpouštějí. On chce odpustit, ale kdosi mu neodpustí, že odpustil. Jenomže tento člověk, který neodpustí, že odpustil, možná sám nikdy žádné odpuštění nezažil. A tady je to možná podobné: nejdřív je třeba zažít lásku, abychom mohli lásku dávat. Kdo lásku nikdy nezažil, je schopen šířit jen její opak.

Další píseň jsi přeložil jako Komedie ve stoje – Stand up Comedy. O čem je?

Tahle píseň se obouvá do lidí, kteří jsou zalezlí a nic nedělají. Její text burcuje:

Ven zpod vašich postelí,
pojďme lidi,
vstaňte pro vaši lásku.

Angažovanost téhle písně však není nijak laciná. Z mého pohledu je zde klíčový verš:

Přestaň pomáhat Bohu přes ulici jako nějaké stařence.

Ta písnička si bere na mušku křesťanské maloměšťáctví, protože se v ní jasně mluví o vztahu k Bohu. Vzpomínám si, jak mi říkal vedoucí jednoho azylového domu, že křesťané ještě nepochopili potřebnost a důležitost takových zařízení. Žijí si zabednění ve své středostavovské třídě a lidé někde na ulici je vlastně nezajímají. A tady ta písnička mi připadá jako jakási výzva:

Mezi našimi dvěma věžemi je natažen drát,
postav se do tohoto závratného světa.
Kradmý pohled oka nemocného láskou.
Nebudu-li moci vstát, padnu
pro tvou lásku.

Ta slova se odkazují k příběhu francouzského provazochodce Phillipa Petita, který 7. srpna 1974 několikrát prošel po provaze mezi budovami Světového obchodního centra v New Yorku. Petitovi se se skupinou několika spřízněných mladých lidí povedlo předešlý den propašovat na vrchol obou budov vybavení a během noci ukotvit mezi budovami hlavní lano, včetně dvou kotvících provazů. Aby je mohli dostat na druhou stranu, použili šíp, který měl na konci připevněný rybářský vlasec. Na něm byl připevněn slabší provázek a za ním teprve hlavní lano. Phillipe díky tomu mohl kráčet mezi věžemi Dvojčat v půlkilometrové výšce nad Manhattanem. Když se ho policisté po zatčení ptali, proč to udělal, odpověděl prostě: „Když vidím dvě věže, musím mezi nimi prostě přejít.“ Podle mne měl Bono právě tento obraz na mysli, když psal text písně Komedie ve stoje. Skutečná láska (tedy ne nějaká pseudoláska) je také takovou výzvou, která chce posloužit tomu, koho mám rád. A skutečná láska chce nějakým způsobem posloužit i tomuto světu.

Ty jsi v textu písně přeložil: „Vstaň k rockovým hvězdám, Napoleon je na vysokých podpatcích, / Josefino, pozor na malé muže s velkými myšlenkami.“ Čeho se ten obraz týká?

Tam je to třeba vzít celé, protože tebou citovaným slovům předchází text:

Vstanu k svému egu, ale to vlastně není nepřítelem,
je jak malé dítě přecházející osmý pruh dálnice
na cestě k objevu.

Jelikož Bono je celkem malého vzrůstu, dělá si možná legraci ze sebe samotného. Možná výzvou „Vstaň k rockovým hvězdám“ ironizuje sebe samého, jako by on byl tím Napoleonem na vysokých podpatcích. Chce totiž, aby jeho posluchači pochopili, co je důležité: že je to láska, ne to, že je někdo rockovou hvězdou. Proto také poslední strofa celé té písně v českém překladu říká:

Bůh je láska.
A láska nejlepším dnem evoluce.
Rockeři s duší jdou dál,
rockeři s duší dál a dál.
Pojďme lidi,
jsme učiněni z hvězd,
pojďme lidi,
vstaňte a pak se posaďte pro vaši lásku.

A pak už se zpívá jenom: Love, love, love, love...

Další píseň White as Snow (Bílý jako sníh) jsme už zmínili. Je v ní biblický obraz Beránka – Krista, který je čistý a neposkvrněný. Je to správná asociace?

Ano, tady je explicitní odkaz na Krista. Přitom je však ta píseň kritikou křesťanské evropské civilizace, která odmítá cizince. Tematická linka celého tohoto alba je totiž vedena z Evropy do Afriky. A zde je Evropa, která odmítá Afričany. Překlad písně je následující:

Tam, odkud jsem přišel, nebyly vůbec žádné kopce.
Země byla plochá, dálnice přímá a široká.
Můj bratr a já bychom řídili celé hodiny,
jako bychom měli roky namísto dní.
Naše tváře bledé jak špinavý sníh.
A jednou jsem poznal, že je Boží láska.
Pak přišla doba, kdy jsem myslel, že mě nezná.
Kdo může odpustit odpuštění, kde odpuštění není?
Jedině beránek bílý jako sníh.

A voda byla ledová,
tekla kolem mne
a nade mnou zářil měsíc.

Teď ta vyprahlá země nenese vůbec žádné ovoce,
jen opium se směje pod půlměsícem.
Cesta odmítá cizince
a země semena, která jsme zaseli.
Kde bychom mohli najít beránka bílého jako sníh?

Jako chlapci jsme chtěli chodit lovit do lesů,
spát, když noc vystřeluje hvězdy.
A teď je vlkem každý cizí, co jde kolem,
každá tvář, co neznáme.
Jen kéž by srdce bylo bílé jako sníh.
Jen kéž by srdce bylo bílé jako sníh.

Tento text je velice krásný a hluboký. Já v něm vidím v pozadí Krista – Beránka, který přináší odpuštění a sebe samého obětuje. Vidím zde však taky kritiku naší civilizace: zaseli jsme semena sobectví a konzumismu, která vyklíčila, vyrostla a my teď sklízíme odmítání cizinců. Každý cizinec je pro nás vlkem a je podezřelý. Poslední verš chápu jako přání či modlitbu, aby se naše srdce připodobnilo tomu Beránkovi, který je bílý jako sníh. V písni je kontrast: Naše tváře jsou bledé jak špinavý sníh, ale naší touhou je mít srdce bílé jako sníh.

Poslední písní, které se budeme věnovat, je Breathe.

Píseň Breathe, tedy Dýchej, je vlastně oslavou hudby. Z celého alba je nejrockovější (přičemž rockový šmrnc jí dává kytarista Age).

Je to oslava života a svobodného dýchání:

Každý den znovu umírám a znovu se rodím,
každý den musím najít odvahu
vyjít na ulici,
rozpřáhnout ruce,
dostat lásku, kterou nemůžeš přemoci ani uštvat.
Z toho, co máš, nepotřebuji vůbec nic.
Mohu totiž dýchat.
A tak dýchej.

/.../

Jsme zrozeni ze zvuku,
v našich očích jsou písně
– budeme je nosit na hlavě jako korunu.

Vyjdi do rozpálené ulice,
vyzpívej své srdce,
vyzpívej mé srdce,
ve zvuku jsem našel milost,
našel milost, to je vše, co nacházím.
A mohu dýchat.
Dýchej.

Ladislave, dýchají ještě U2?

Nejspíš ano. Mezi jednotlivými alby U2 jsou poměrně velké prodlevy, protože proces vzniku písní je u nich poměrně složitý. Hudbu skládají kolektivně, což znamená, že někdo přinese nějaký nápad a na tom pak ostatní staví. Co se vytvořilo, se však často zavrhne, přepracovává, a když už je na světě jakási melodie, Bono do ní improvizuje text. Je tedy vidět, že ačkoli ty písničky vypadají jednoduše, rodí se velice komplikovaně. Teď tedy U2 pracují na novém albu – a jak se u U2 říká: letos by určitě mělo vyjít.

Na křesťanské vlně Plzně 25. 12. 2012