Li Er: Soudruh Nula

Doba: březen 1943
Místo: cesta z Jasné Stráně do Hongkongu
Vyslýchaný: MUDr. Paj Pustil
Výslech vedl: generálporučík Fan Ťi-chuaj
Zapisoval: Ting Kchuej, generálporučíkův pobočník

[poznámka: Píše se rok 1943, v Číně zuří válka. Kuomintangští nacionalisté na straně jedné a komunisté na straně druhé vzdorují japonskému uchvatiteli, jenže navzdory společné frontě proti Zemi vycházejícího slunce si jdou – víceméně otevřeně – po krku. V Jen-anu, zóně komunistických sovětů, se pod Maovou taktovkou spustily další politické čistky, zatímco v Čchung-čchingu, provizorním hlavním městě a sídle Čankajškovy vlády, se to hemží špiony, dvojími agenty, překupníky a nejrůznějšími hochštaplery…]

@Novina

Tak to vám, pane generále, řeknu narovinu. Já se tu novinu dozvěděl od Tchiena Mastnýho. To sem byl ještě v Zadní Dolině. Ano, to údolí za Jujubami, o tom tady vaše služby natuty vědí. Ano, ano, je tam ta obecní škola Severozápad a taky kárný zařízení. Já byl pochopitelně v tom zařízení. Dva měsíce. Když se toho večera objevil, řekl sem si, že snad jako starej kámoš, víte, my jsme z jedný vesnice, tak že se natuty přišel rozloučit. Normálně bych strach mít neměl, vystudoval jsem přece medicínu, bojoval ve válce, tolikrát viděl lidi umírat. Ale jak sem ho tam uviděl a cítil, jak z něj ještě táhne chlast, takhle se mně scvrknul žaludek, jako bych zahučel do nějaký ledárny či co. Ani ve snu by mě nenapadlo, že mi sám Tchien Mastný přijde sdělit něco takovýho.

Vyvedl mě ven. Když jsme vycházeli ze dvora, všiml jsem si jeho ochranky. Pořád šmírovali, tak deset kroků od nás, celí skrčení, no, jako takové keříky, ale posunovací. Krom toho se tam procházela patrola, pár strážných vyzbrojených kopími s takovýma těma červenýma třásněma. Jenže v tu chvíli byly černý [rozuměj: kvůli tmě].

Zrovna se rozfoukal pěkný severák, dokonce začalo i sněžit. Někdo z ochranky přistoupil a podal Mastnýmu svrchník. Čistý grádl, to vám povídám, jak na špitální pyžama. Mnohem jemnější než drsný cvilink horských tkalců, ten, co nosí jen vyšší kádři a intelektuálové právě přišlí do Jen-anu. Nebudu vám lhát, když mi ho položil na ramena, neudržel jsem slzy, i z nosu mi teklo. Podíval se na mě, jako by chtěl něco říct, nakonec ale neřek. To mě rozhodilo ještě víc.

Chvíli jsme tam stáli, ale pak usoudil, že je moc velká zima, že bude lepší, když se vrátíme do Zadní Doliny. Ne, neodvedl mě do vězení, ale do jedné parádně vyhřáté jeskyně. Jednalo se o úřadovnu obecní školy Severozápad, jak jsem pochopil podle obrázku Lenina a rozpisu tříd na stěně. Sundal si boty, vytáhl z nich stélky a kamnovými kleštěmi je zavěsil nad ohřívadlo.

Přišla stráž, jako že to udělá za něj, ale on ji rukou odmítl a přikázal, ať se postaví ven a nepustí dovnitř ani živáčka. Místnost smrděla připálenou botou, do toho ještě kouř z hořícího uhlí, štípalo to tak silně, že jsem musel přivírat oči. Budete se asi smát, je mi to fuk, ale mně to v té chvíli fakt vonělo, takový důvěrný to bylo. Nato si povolil kalhoty, chytil vešku a hodil ji do ohřívadla, slyšel jsem, jak to prsklo. Pak chytil další, do ohně je už ale neházel, drtil je nehtem.

Táhlo to z něj tak silně, že z toho byl člověk sám omámenej. Začal hledat rukama, šmátral a šmátral a skutečně, vyšmátral kalabasu s kořalou. Podal mi ji, ještě vyhledal dva kalíšky, rukou jim vytřel dno. Nalil sobě a pak mně. „Takže do dna!“ povídá. „Copak? Snad si nemyslíš, že ti to budu ještě podávat oběma rukama jak nějakému vašnostovi?!“ To bylo poprvé za dva měsíce, co mi někdo nalil.

Znovu jsem se rozplakal. No, a když pak znovu zalovil v záňadří a vytáhl dvě vepřový nožičky, musel jsem se kousat do rtů, aby sliny neprolomily stavidla a nevytryskly ven. Jak prej mi chutná ta pálenka, ptá se Mastný, dobrá, já na to, fakt dobrá. A v tu chvíli přišla ta zpráva, jako že Kežen je ještě naživu. Zrovna jsem si utrhl kus prasečí nožičky, když slyším jeho: „Hele, já ti musím něco říct: Kežen stále žije.“ Samým překvapením jsem okamžitě vystřelil na nohy, jako ten, kdo si právě spálil zadnici.

Řeknu vám narovinu, že fakt nevěřil vlastním uším. Když jsem se o rok dřív, v zimě jednatřicátého [dvaačtyřicátého podle dnešního kalendáře], vrátil z frontu do Jen-anu, tak mi sám se slzami v očích oznámil jeho smrt. Všechno mi to dopodrobna líčil, jak se v létě, v čele oddílu vydal splnit úkol a jak jednou za soumraku v místě zvaném Stanice Druhá míle znenadání narazili na japonskou jednotku.

Ve Druhé míli stál chrám generála Kuan Jüho, svatého císaře války, a právě v jeho blízkosti svedl Keženův oddíl neúprosný několikahodinový boj s nepřítelem, na jehož konci položili všichni své životy na oltář vlasti a stali se národními hrdiny. Taky mi říkal, že se mezi lidmi povídá, že Kežen byl něco jako ten císař Kuan, místní prý volají po tom, aby se mu v chrámu postavila stéla. Tak vám ho tam s pláčem poslouchám, pane generále, a nemám slov.

Víte, jak dlouho se mi pak o Keženovi zdálo, noc co noc, sípal jsem po každém probuzení. Ach, kdo měl tušit, že Kežen byl při všem tomhle humbuku stále na živu.

Když mi teda Mastný rok nato sdělil tuhle novinu, plácl jsem se do stehen a zvolám: „No, kurvazosla, to mám radost, to mám opravdu strašnou radost. Jestli soudruh Kežen přežil i tohle, tak má na věčnost vystaráno. Já ti, člověče, dnes v noci ani neusnu!“ Ale on mě hned jako upozorňuje, že o tom zatím nikdo neví, že ta informace nesmí ven, kdyby se to rozkřiklo, tak že japonští ďáblové a kuomintangští reakcionáři podniknou okamžitě kroky. A že v takovým případě by byl náš soudruh v ohrožení života.

Ten váš důvtip, pane generále, to vám tedy řeknu! Máte pravdu. To, že mě Mastný takhle navzdory sněhu vyhledal, znamenalo, že měl něco za lubem. I mě to napadlo, ale protože nic neříkal, nechtěl jsem se ztrapňovat zbytečným vyptáváním. Nejdřív počkal, dokud neoberu tu prasečí nožičku, a pak mi sdělil svůj rozkaz, že se mám jako vypravit na jih a jeho jménem přivézt Kežena zpátky. Počkejte, nechte mě popřemýšlet, jak že to řekl přesně.

Jo, už to mám. On řekl: „Soudruh Kežen si tam na jihu už prožil svý, on nikdy neměl tuhý kořínek, navíc má potíže s plícema, už to zkrátka stačilo. Dojdi pro něj, ať si taky trochu užije té naší jenanské blaženosti. Jako doktor jsi na takovou misi jako dělaný, takže co si o tom myslíš? Až svůj úkol splníš, promluvím s ním, ať se ten tvůj problém konečně vyřeší. Tobě možná nálepka trockisty nevadí, ale mně ano, ztrácím kvůli tobě tvář. Proč zrovna my dva musíme být našinci!? Ale jestli to zvoráš, tak tě sám zastřelím, slzy neslzy, to ti říkám narovinu.“

Zůstával hodně vágní. Říkal „jih“, ale nezmínil pohoří Velkých Pustin, a už vůbec ne Jasnou Stráň. No, já jsem mu hned řekl, že jsem teda spíš jako knihomol, který se navíc pustil po špatné ideologické linii, takže mám obavy, jestli na takový úkol vůbec mám. Načež mi odpověděl, že jemu je jedno, jestli je kocour bílý, nebo černý, hlavně že chytá myši, a že mi přeje úspěšné provedení úkolu.

Ještě jsem se ho zeptal, jestli tak ústředí rozhodlo s konečnou platností. Nato on ihned zvážněl, z ohně zvedl doruda rozpálené kleště a povídá mi: „Víš, co ty seš, ty? Takovej ten čokl, kterýmu nezabráníš, aby jedl vlastní hovna. Tohle si zapiš za uši: Ty budeš držet hubu, dokud se ti nedá svolení, a hlavně ať tě ani nenapadne psát si nějaký deník. A zapamatuj si: I když budeš mlčet jako hrob, tak to ještě neznamená, že pro druhé jsi němý. A že tě určitě nebudou brát za analfabeta jen proto, že u tebe deník nenajdou.“

Já se tam postavil do pozoru a říkám, že do Jen-anu jsem se přes hory a doly plahočil, abych mohl sloužit revoluci, a teď, když ta chvíle přišla, i kdyby mě to mělo stát krk, i kdybych měl prolít všechnu svoji krev, tak si zapamatuju jeho rady a nikdy ho nezklamu.

Na rozkaz soudruha Mastného jsem tu noc strávil ještě v Zadní Dolině. Předal mě stráži, ať mě odvede do jeskyně, kde jako budu sám. Ale jak v takovou noc usnout, navíc jsem pořád musel na malou. Vždycky, když jsem domočil, popadl vám mě takový ten třes a zároveň jsem se otáčel k Leninovi, k hluboké úkloně. Mezi nebem a zemí to pro samý sníh úplně zšedivělo, člověk měl pocit, že za chvíli začne svítat.

I kohouti byli tím sněhem jako omámení, takže se o půlnoci dali do zpěvu. No a jak jeden zakokrhal, tak jsem se horkotěžko vydrápal na nohy, postavil se do pozoru a už jako ze zvyku zvedl nohu. A takhle několikrát, pořád dokola, až mě v pravé noze začaly chytat křeče, docela jsem se bál, měl jsem v ní totiž zánět žil, že se to ještě zhorší a já budu muset cestu odložit. Ajajaj, ono totiž, když mě zavřeli, tak mě při výsleších do toho místa kopali, tolikrát, že z toho noha zůstala strašně přecitlivělá.

Člověk si prostě potřebuje ulevit, je to jedna z jeho útěch. Ale ano, jen při pomyšlení, že už brzy budu moct Keženovi vylít své srdce, mi něco říkalo, že tentokrát mě na konci cesty čeká něco šťastného. Až mě Kežen uvidí, říkal jsem si, tak určitě zčervená jak pivoňka. Je to plachý člověk, stačí, když mu projevíte malou laskavost, a je rudý až za ušima. Pravdu díte, pane generále, tohle na revolucionáře trochu nepasuje. No, ale fakt bych se divil, teda až zjistí, že jsem kvůli němu ujel tisíc mil, kdyby nezčervenal.

Takové myšlenky se mi honily hlavou, když jsem se uprostřed kohoutího kokrhání konečně ponořil do jakéhos takéhos spánku. Jenže sotva jsem usnul, slyším najednou „bum“, ohromnou ránu následovanou křikem: Honém, pomóc, do toho nářek a pláč.

Nejdřív jsem myslel na nepřátelský útok, tak jsem okamžitě popadl šutr, jako abych měl nepřítele čím uvítat. Ale pak jsem z toho řvaní pochopil, že se ve vězení zřejmě propadla jedna ze slují a že to asi zavalilo nějaké mukly. Jak to, že se provalila? To je velmi dobrá otázka, pane generále. Co když ti chlapi prostě okusili levharta, jak se u nás říká, a chtěli se prokopat ven? Teda to mě aspoň napadlo a soudruhy ze zadnodolinský vyšetřovačky pochopitelně taky. Začal mě svědit skalp, jako bych už viděl kulku tady, přímo mezi očima…

Tyhle myšlenky se mi právě honily hlavou, když se dovnitř přihnal nějaký stín a táhne mě ven. „Copak tě k nám přivádí, soudruhu?“ ptám se ho. On mi ale přikázal zavřít hubu, že půjdu s ním.

Když jsme vyšli ze dvora, tak jsem na rozzářeném sněhu poznal jednu z goril Tchiena Mastného. Ten chlapík měl pod čepicí, že ho prej šéf posílá, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Chvilku takhle jdeme a kousek od kravína jsem ho zahlédl. Ruce vražené do rukávů, ovčí kůži na ramenou, cigaretku na rtech. Jeho rozkaz zněl: okamžitě opustit Jen-an, co nejrychleji se dopravit do Čang-ťia-kchou, kde se mám sejít s Tou Oddankem, a pak mám hnedle vyrazit na jih, pro Kežena.

Ne, pane generále, jméno Jasná Stráň v tu chvíli ještě nevyslovil. Říkal, že detaily se mnou vyladí ten Tou. Kdože je ten Tou Oddanek? Pravá ruka Tchiena Mastného, bok po boku spolu bojovali, smrti se dívali do očí, ten by za Mastného dal i ruku do ohně. Ještě o něm bude řeč. Ve chvíli, kdy [Mastný] řekl Čang-ťia-kchou, pomyslel jsem na svého starého tchána. Bál jsem se, že bych ho v případě nějaké lapálie mohl do něčeho zatáhnout. Ale říkám vám, tenhle Mastný je fakt inteligent, nic mu neunikne!

Okamžitě uhádl, co se mi honí hlavou. „S tvým tchánem to nemá nic společného,“ povídá, „jde pořád jen o Kežena, soudruh Oddanek ti řekne, jak ho najdeš.“

Chtěl jsem vědět, jestli se tam nachází i paní Leduška, Keženova žena, a jestli ji mám v tom případě přivézt taky. Mastný zvážněl a povídá, že jedinou mojí starostí je správné provedení úkolu, o ostatní ať se příliš nezajímám. Byla zima, chtěl jsem si jít zpátky pro oblečení. On mě však zadržel slovy: „Všechno je připraveno, dokonce i trenky pro tebe máme. Zpráva pro soudruha Oddanka je zašita dovnitř.“ Jo a taky mně tuze kladl na srdce, abych na cestě nikdy nezmiňoval jméno Kežen. „Jeho krycí jméno je 0, pamatuj si to. Vybrali jsme ho, protože je tak správně kulaté a hladké. Takže i tobě přeju, abys hladce splnil svou misi.“

Pak ukázal dolů, na dno údolí, kde se matně rýsovala silueta osla a nějakého muže.

Jak domluvil, odešel. Cítil jsem se najednou nesvůj, dlouho jsem tam jen stál, v tom sněhu. Padalo ho čím dál víc, k rokli jsem se pustil, až když postava soudruha Mastného zmizela za vedlejším pahorkem. Z holých svahů to ostře foukalo, vítr mě řezal do tváře. Když jsem však pomyslel na to, že se zanedlouho uvidím s Keženem, tak jsem už nic necítil. V rákosových došcích nad kravínem to vrzalo a skřípalo, větru se nakonec podařilo kus vyrvat, obrátit naruby. Několik ptáků se s leknutím zvedlo do oblak, pochmurní krkavci či straky štěbetalky, těžko říct. Ty poslední se mnou měly nevyřízený účty, já jsem si je totiž opékal, vynikající na zahnání zácpy, víte.

A tak mě ty straky, které normálně přinášejí dobré zprávy a doprovázejí poutníky, tím svým skřehotáním vyháněly pryč. Koho by v tu chvíli napadlo, pane generále, mě teda ani zaboha, že odcházím, jako když okurka opustí svou sazenici, to znamená navždy. Jakže? Kterého že to bylo? Tak na to si opravdu nevzpomínám. Ono po dvou měsících za katrem v Zadní Dolině to člověku fakt už moc nepálí.