Nekrolog: Paul Bley udával směr jazzové avantgardy, v 60. letech hrál i v Praze

Kanadský jazzový pianista Paul Bley, který v neděli zemřel ve věku třiaosmdesáti let, postupně přestal věřit na styly, pravidla i notový zápis. „Nikdy nehrajte, co už jste, nýbrž kam míříte,“ říkal před patnácti lety, když v rakouském Mondsee usedal ke klavíru značky Bösendorfer, aby s jeho dalekosáhlým zvukem po letech natočil sólovou nahrávku.

Solo in Mondsee, deska sestavená z devíti improvizací, je jakýmsi ekvivalentem abstraktního malíře, jenž ve vrcholné formě pokryje několik prázdných pláten „na jeden zátah“. Bley přednáší útržky melodií, nálad a pak už jen ozvěn, rozkládá rytmy, zdánlivě hraje páté přes deváté, ale celek přesto drží pohromadě – nikde se neopakuje.

Je to důsledek šesti dekád, během nichž se Paul Bley vyvinul jako málokterý muzikant. Věrný přesvědčení, že „nemá smysl nahrávat, co už bylo nahrané“, neustále předháněl dobu a minimálně tři desetiletí patřil na špici jazzové avantgardy.

Stačí si poslechnout jeho debutovou newyorskou nahrávku Introducing Paul Bley. Listopad 1953, na bicí Art Blakey a na kontrabas Charles Mingus, který teprve jedenadvacetiletého, nedostudovaného Bleye vtáhl do studia. Swingují, jak se v éře stylu zvaného bebop patří, ale už tady Bley kličkuje před rytmem, v hlavě redukuje noty a třeba před standard Like Someone In Love nasekává impresionistický sešup akordů předznamenávající leccos z toho, kam hudebně půjde dál.

Ten směr mu pár let nato v losangeleském klubu potvrdí koncertování s Ornettem Colemanem. Jeho revoluční úskoky od harmonie, později vedoucí k takzvanému free jazzu, přivedou k nevázané improvizaci i Bleye. A ten v 60. letech založí vlastní trio, v němž se vystřídá značný počet muzikantů a které popírá zavedený koncept, že trio má jednoho lídra a dva spoluhráče.

Je to do jisté míry „opozice“ třeba k sestavě Billa Evanse, svým způsobem převrat – například když hrají jen s kontrabasem a klarinetem Jimmyho Giuffreho, bez bicích, v jazzu možná první výskyt „komorní vážné hudby“. Nebo na proslulé desce Footloose!, kde Bley muzikantsky rozkvétá se swingujícím bubeníkem Petem La Rocou.

Díky této nahrávce ostatně „prozří“ takový Keith Jarrett a právě s Bleyovými spoluhráči později založí své nejslavnější trio.

„Trio nespočívá v tom, kdo má jaký nástroj, ale že jde o setkání tří osobností,“ praví Bley a postupem let odděluje melodii od harmonických základů, zkracuje repetice, hledá rovnováhu mezi svobodou vyjádření a formou, popírá pravidla hraní ve třech, které „je passé, protože každý formát už je passé“. Pro Bleye neeexistují formáty, jen hráči.

A jeho frázování je pořád volnější, hotový rozlet představivosti. Bley je napřed – free jazz viděl přicházet dříve než jiní, rychleji ho prožil a teď se dřív než ostatní může vracet k tradici s vědomím toho, kam vedou všechny způsoby, jak ji popřít.

Několik let koketuje se syntetizátory i elektrickými varhanami a například nástroje Moog využívá a zase opouští, než pořádně přijdou do módy. Končí „poslední období, kdy jsem se snažil hrát rychle“, jak říká – a nastává éra pomalého Bleye.

To období, které jednou vyvrcholí v rakouském Mondsee, nastartuje sólová deska Open To Love z roku 1972, přelomová nahrávka pro jazzový klavír. Díky syntetizátorům se Bley začal zajímat o zvuk, a tak teď i na akustický klavír hraje místy preparovaně, ve studiu rozmisťuje mikrofony na neobvyklá místa, využívá ozvěny – vzniká bleyovská abstrakce, táhle rezonující, pomalu odeznívající tóny, romantické balady hrané tak trpělivě, až skoro visí ve vzduchu, práce s tichem, hraní jen několika not vybraných z melodie. Napětí stupňované a zase povolované třeba jen náznakem harmonické změny. 

Ta nahrávka vyjde u tehdy začínajícího vydavatelství ECM a navždy mu určí směr, položí základy nahrávacího stylu, který majitel labelu Manfred Eicher rozvíjí dodnes a z nějž udělal unikát vyzdvihovaný ve světovém jazzu i v klasické hudbě. 

Paul Bley, kterému se v životě přihodily dvě manželství se skladatelkami, byl v neposlední řadě prvním propagátorem kompozic Carly Bleyové a tuto někdejší prodavačku cigaret z newyorského klubu s sebou roku 1966 vzal i na Mezinárodní jazzový festival v Praze.

Originálně vzdušné, zvláštně melancholické skladby Bleyové, často s chytlavými motivy a přitom rafinovanou strukturou, se na roky otiskly i do jeho hry, podobně jako třeba způsob, jímž skladatelka nenápadně uchopila náladu blues.

Její píseň Ida Lupino se hrává dodnes – ale nikdo ji „nepřečetl“ tak důsledně, nikdo její lyrický potenciál a hloubku obsaženou v těch pár taktech nevytěžil jako tehdy Paul Bley. Ta skladba v jeho podání plyne přirozeně, jako by se sama zpívala, zdánlivě donekonečna. Nezestárla o píď, a teď už Paula Bleye dokonce přežila.