Varujan Vosganian: Kniha šepotů

ROZMNOŽENÍ CHLEBŮ. Obrovský parník Rossia nezamířil rovnou do přístavu, ale zpomalil a zastavil se kousek od břehu. Velitel vydal rozkaz, aby všichni přišli na palubu, to však nebylo potřeba, všichni pasažéři už tam byli. Několik námořníků, kteří nesli svinutou vozovou plachtu, si razilo cestu davem a zastavili se uprostřed shromážděných cestujících. Pokynuli lidem, aby se rozestoupili.

Ti se však semkli k sobě ještě pevněji. Děti vzali na ramena, aby na ně někdo nešlápl nebo se neztratily.

„Rusky!“ bylo slyšet hlas velitele, který se snažil vybavit si těch pár rumunských slov, která znal. „Kdo tu umí rusky?“

Garabet Daglarian z Konstance postoupil dopředu. Velitel si ho zavolal k sobě, na vyvýšené místo, kde stál, a začal cosi vykřikovat.

Na jarní ráno na moři bylo nebe celkem jasné. Nesrozumitelná řeč se mocně rozléhala. Lidé hleděli se strachem v očích na Garabeta Daglariana, který samozřejmě rozuměl a udiveně na velitele zíral. Jeho proslov, který tak náhle ostře začal, stejně nečekaně skončil.

Pokynul Daglarianovi, aby překládal. Ten začal, ale najednou se zarazil. Dostal štulec, aby mluvil hlasitěji.

„Velitel se ptá,“ spustil znovu Daglarian a křičel každé slovo, „jestli s sebou máte chleba a mouku.“

Arméni, kteří prošli masakry a vyhnanstvím, si sebou nesli cejch lidí bez vlasti. Byli tedy spíše zvyklí nenápadně přežívat, mluvit šeptem a se všemi vycházet slušně. Ztratili schopnost křičet. Rozčilovali se málokdy. Čím méně si jich ostatní všímali, tím lépe. Na tomto světě pro ně byl vyhrazen jen malý kousek místa. Naučili se žít tlumeně.

Proto Daglarian křičel se značným úsilím a poprvé pořádně slyšel svůj vlastní hlas. A proto byli ostatní překvapení, že slyší jednoho z nich mluvit tak nahlas, a ještě více byli překvapeni tím, co se mělo překládat: „Velitel říká, že pokud ještě s sebou máte nějaký chleba a mouku, abyste je dali na tu plachtu uprostřed. Kdo to neudělá, bude potrestán.“

Po chvíli údivu někdo vytáhl patku chleba. Ostýchal se jej hodit, tak ho pomalu položil jako květinu na hrob. Další hledal co nejčistší místo, kam by se vešel celý chléb. Ať už v naději, že si ho znovu vezme zpět, nebo z přirozené rozvážnosti. Jeden celý kulatý chléb a patku. Lidé mlčky přihlíželi a stáhli se k sobě.

Velitel pokynul a jeden námořník náhodně popadl jednu tašku. Nerozvazoval se s uzly, přeřízl je nožem. Pohrabal se v ní a pak vytáhl kus chleba, zvedl ho na dlani široké jako tác a ukázal ho nejprve veliteli, potom davu a hlavě svatého Jana Křtitele. Hodil ho na plachtu a vrátil se k majiteli tašky. Ten si myslel, že by k tomu měl něco říct, nesmyslně blekotal a ukazoval na svoji ženu a děti. Ale námořník, který se ho na nic neptal, nevypadal, že by byl spokojený s jeho vysvětlením, ať už bylo jakékoliv. Místo toho mu dal pár pořádných facek, až to s majitelem chleba hodilo na jednu stranu, pak přepadl na druhou a držel se za hořící tváře.

Velitel s vítězoslavným úsměvem naznačil, že čeká. Pasažéři začali pomalu otevírat zavazadla a vytahovat chleby a sáčky s moukou. Přicházeli jeden po druhém, protože se neodvažovali poslat je z ruky do ruky, a opatrně chleby pokládali. Pletli se jeden přes druhého a vyhýbali se zpolíčkovanému muži. Několik sáčků mouky se roztrhlo. Stoupala z nich teplá, bělavá hladivá vůně, která však rychle opadla, protože ji rozehnal zvuk sirény ohlašující, že tady na parníku už je to vyřízeno.

Od břehu připlula motorová loď. Na palubu vstoupil vyzáblý muž v uniformě sovětského důstojníka s hrudí plnou metálů. Podle srostlého hustého černého obočí nad orlím nosem vypadal na Arména. Když uviděl hromadu chleba a bílého prachu, řekl arménsky: „Odteď už nemusíte jíst cizí chléb!“

Byly tam chleby všech druhů podle šikovnosti a mohovitosti cestujících. Kulaté i dlouhé, hladké i ozdobené pletenci, kynuté i nekynuté, kterým se říkalo lavaš a ukládaly se na podzim do komory. Pak se kropily vodou a rozpékaly na plechu. Poprášené moukou a zalité slunečním světlem vypadaly jako při přípravách na svatbu.

Bylo potřeba osmi námořníků, aby okraje plachty uzvedli. Pasažéři se jim neodvážili pomoct, rozestoupili se a nechali je projít k pažení. Tam námořníci ten neobvyklý náklad rozhoupali, aby získali švih, a hodili ho do moře.

Loď se rozjela. Chléb se smísil s vlnami zvířenými vodním šroubem. Můstek se spustil k molu. Lidé byli vyzváni, aby se chopili svých zavazadel. Při vystupování se však dívali zpět, na širé moře, které svojí silou chleby nafouklo, rozmočilo, spolklo a strávilo.

Simon pak vyprávěl o žalostném vzhledu doků, o tmavých budovách s chybějícími dveřmi a okny, o pohrdavých pohledech a výhružných otázkách. Když se člověk přestěhuje z jednoho místa na druhé s ženou, dětmi, svými věcmi a potřebuje střechu nad hlavou a práci, je mu jedno, jak ho nazývají: exulant, člověk bez státní příslušnosti, uprchlík, repatriant nebo jakkoliv jinak. Domácí mu však jen neochotně dělají místo a zůstávají nedůvěřiví.

Řízení na břehu bylo složité a trvalo velmi dlouho. Všichni prošli kolem stolu, u něhož seděli tři muži ve vojenském. Jen jeden z nich uměl arménsky. Druzí dva, kteří se ptali a zapisovali si každou odpověď a někdy dokonce i něco navíc, byli Rusové. Nejprve si předvolali muže, tedy Simona. Předal jim doklady celé rodiny, ty si nechali a zároveň si je pečlivě opsali. Měl je dostat zpět, až když se rodina bude přihlašovat na úřadě v místě, kam bude přidělena. Jako doklad vlastně platilo jenom osvědčení o repatriaci, Nansenův pas jim už nikdy nevrátili. Pak se ptali na místo narození a v případě, že to byla Anatolie, což bylo nejčastější, vyžadovaly se podrobnosti, jak se daný člověk dostal do Rumunska. Následovaly otázky na to, co dělal, z čeho žil, jaké je jeho povolání a politické přesvědčení a jestli znal generála Dro. Po muži pak chtěli, aby v davu ukázal svoji ženu a děti a přinesl zavazadla. Ženy dostávaly tytéž otázky.

Vyslýchající jim otevřeli a přehrabali kufry. Kdo skončil s odpověďmi, mohl jít do baráku, jehož dveře hlídali ozbrojení vojáci. Čekající tak neměli možnost dozvědět se otázky předem a připravit si odpovědi.

Výslech trval až do večera. Pak jim za světla svíčky připevněné na zdi řekli, že se konečně mohou najíst. Dostali jenom chléb, protože se předpokládalo, že další jídlo mají z domova. Byl černý a drolivý. Nedal se rozlomit, musel se pořádně ukousnout, protože jinak se sypal mezi prsty a skřípal mezi zuby jako písek. „Proto nás donutili, abychom vyhodili chleba, který jsme měli s sebou,“ končil Simon vyprávění. „Abychom neviděli rozdíl mezi chlebem, který jsme nechali za sebou, a tím, který jsme měli od té chvíle dostávat.“

Cesta do Jerevanu trvala déle než den, ačkoliv to nebylo moc daleko. V nákladním vagonu si sedli na zem, každý kam se vešel.

V tlačenici zavazadel, potu a nemožnosti spánku byl jediný rozdíl mezi deportovanými a repatriovanými v tom, že vagony nebyly zapečetěny a během jízdy zůstávaly dveře pootevřené, aby se dovnitř dostal vzduch a světlo jinudy než štěrbinami ve stěnách vagonů.

Občas vlak zastavil v polích, aby si lidé mohli odskočit. Chodili hromadně a museli překonat stud přivezený z domova.

Dá se říct, že Simon měl štěstí. Byl přidělen přímo do Jerevanu. Jeho rodina spolu s dalšími dvěma, celkem patnáct lidí, byla dočasně ubytována ve třípokojovém bytě. Rozpadlý, dlouho nevytápěný dům nedokázalo pořádně prohřát ani jarní slunce. Nějakou dobu nemohl Simon najít práci. Prodal všechno, co si přivezl: oblečení i látky. Jednoho krásného dne dostal pozemek o výměře sto metrů čtverečních, aby si postavil dům.

Zabralo mu to celý rok, protože materiál nebyl k sehnání a peníze jim sotva stačily na jídlo. Pak se život pomalu pohnul z místa. Místní pohlíželi na repatrianty s nedůvěrou; sblížili se tedy mezi sebou, ať už přišli odkudkoliv – z Libanonu, Bulharska, Rumunska, Řecka nebo Francie. Setkávali se v parku a vyprávěli si o světě, který opustili, o sousedských posezeních, kostelích a o chlebu, který neskončil vyhozený v moři.