Atmosféra u snídaně v hotelu Stratsa House byla ponurá jako obloha za okny. Ta ponurost nedávala naději na pěkný den; všichni přítomní se v myšlenkách zabývali spíš minulostí, místo aby žili dneškem. Keith Mabbut toho byl nejlepším příkladem. Dopsal Dějiny ropné stanice Sullom Voe a jeho práce na Shetlandech skončila. Za tři hodiny naposledy odstartuje z letiště Sumburgh.

Prozkoumal švédský stůl. Každý den vypadal stejně, ale on tajně doufal, že se na něm jednou možná objeví talíř plný ovoce, směs müsli nebo cokoliv, co nebude zabalené. Dnes tam toho našel ještě méně než obvykle. Dokonce ani banán tu nebyl. Roztrhl pytlík baleného müsli, obsah vysypal do misky, přidal trošku jogurtu, lžičku hrozinek a sušený fík. Objednal si čaj a zaujal své oblíbené místo v rohu u okna s výhledem na moře.

Jeho jedinými dalšími společníky v restauraci a baru s těžkými koberci a závěsy, známé jako Clickimin Suite a nazvané podle jezera na okraji hlavního města Lerwicku, byl pár ve středních letech, dva muži, kteří seděli každý zvlášť, a osamělá žena s blonďatým mikádem a s tlustou knihou. Pomyslel si, že bude postrádat hlavně bujarou hravost shetlandských místních pojmenování. Spiggie, Quarff, Muckle Flugga, Yell and Gloup, Wartof Scousburgh, Haa of Funzie nebo Bightof Ham. Vedle toho sám název Lerwick, který vzešel z původního norského Leir Vik, což znamená „bahnitá zátoka“, působil zoufale nudně.

Kniha

Michael Palin

Pravda

2015, Nakladatelství Plus, přeložil Jan Rejžek, 280 stran, 299 korun

Minulý týden tuhle bahnitou zátoku sužovala prudká vichřice, která v noci náhle zcela ustala, takže toho rána se místo obvyklého drnčení okenic podnikem rozléhalo pouze křupání opečených toastů a tlumené bublání kávovaru. Nahoře v pokoji čekala na Keithe zavazadla sbalená na cestu.

Předešlého večera uspořádalo na jeho počest vedení ropné společnosti večírek v indickém podniku U Raniho v severní části přístavu. Slavili dokončení knihy, která se měla jmenovat Triumf nad nepřízní osudu. Oficiální dějiny ropné stanice Sullom Voe. Organizovalo ho sdružení NorthOil, firma, jež patřila vlastníkům rafinerie, k třicátému výročí začátku provozu.

Nápad na publikaci vznikl v kanceláři v Edinburghu, místní šéfové ho však příliš nepodporovali, jelikož soudili, že čím míň rozruchu kolem, tím líp. Takže nikoho nepřekvapilo, že se Howard Michie, ředitel NorthOilu, nedostavil kvůli nečekané schůzce a zastoupil ho starší náměstek KevinO’Connolly. Mabbut ho vůbec neměl rád. Byl to stoprocentní Skot, který se až moc rád prezentoval jako největší drsňák z Glasgow.

Dostavily se také známé tváře z oddělení vnějších vztahů: Harry Brinsley a Sheila O’Connellová, oba dva mladí, chytří a zoufale nevytížení lidé, stejně tak vysoký a nudný Roscoe Gunn z úseku plánování, Laurie Hennecková z účtárny, Rob Taggart, jenž byl uvolněn z vývojové sekce, aby koordinoval sběr veškerého materiálu pro Mabbuta, a konečně personalistka Mae Lennoxová, která byla zodpovědná za to, že Keith dostal zaplaceno a bylo o něj na Shetlandech postaráno.

Když sem poprvé před šestnáctiměsíci přijel, překvapilo ho, jak málo se o rafinerii ví, třebaže její produkce změnila britskou ekonomiku. V místních knihkupectvích našel police věnované rybaření, pozorování ptactva či lidové muzice; také tři čtyři svazky o operaci Shetland Bus, během níž byly v norském odboji za druhé světové války využity zdejší rybářské lodě. Ale těch pár knížek o ropném průmyslu bylo už dávno vyprodaných.

Nové okázalé Muzeum ostrovního života, ostatně financované ropnou společností, vystavovalo několik exponátů typu kamenných neolitických příbytků, ale jenom jeden exponát se nějak týkal zdroje příjmů, jenž zásadně změnil způsob života zdejších obyvatel. To Mabbuta povzbudilo k činnosti. Zprvu byl v rozpacích, že přijal práci za provizi, ale pak se ujal role „člověka zvenčí“, který může psát poctivě a objektivně o tom, co Sullom Voe pro Shetlandy skutečně znamená. Docela brzy zjistil, že na tohle si ho tedy nenajali. Tradičně do sebe uzavřené ropné společnostibyly po katastrofách a jejich následcích jako skvrna v Mexickém zálivu až chorobně paranoidní a firma NorthOil nebyla žádnou výjimkou.

Když se v tisíciakrovém komplexu čtyřicet mil na sever od Lerwicku zpřísnila bezpečnostní opatření, Mabbutovi postupně docházelo, že ho platí za to, aby vytvořil pozitivní obraz. Z jeho textu tedy jednoduše vyhodili všechny zmínky o chaotických začátcích stavby, kdy byly zahraniční pracovní síly ubytovány na zhola nepřipraveném ostrově, nebo o bombovém atentátu Irské republikánské armády v den, kdy to tu královna oficiálně otevírala, či o dvou potenciálně nebezpečných ropných skvrnách, jež se rozlily poblíž rafinerie.

Někteří z místních manažerů mu sdělili své výhrady ke knize osobně. Nejen že na něj nahlíželi jako na přivandrovalce, o němž dokonce mluvili jako o „jižní náplavě“, jelikož dorazil do přístavu Lerwick z jihu, ale také si ho zaškatulkovali jako to nejopovrhovanější plémě: ekologického novináře.

Kevin O’Connolly byl pověstný svým uvolněným, bodrým chováním. Byl to vyléčený alkoholik a ve firmě pracoval od puberty. Když ke stolu přinesli kouřící talíře se zeleninovým biryani, kuřecím murgh mussallam a jehněčím rogan josh, zatleskal a vynutil si ticho.

„Než se všichni dáte do kari, rád bych jménem společnosti NorthOil poděkoval Keithovi a všem, kteří mu pomohli k napsání knihy o tom, co tu vlastně děláme. A zejména těm, kdo se při té příležitosti dozvěděli, na čem doopravdy pracují.“

Smích.

„Ropný průmysl dnes obviňují ze všeho možného, a proto je pěkné, že si o sobě můžeme přečíst taky něco pozitivního, jako třeba fakt, že jsme během čtyř let dokázali proměnit rašelinový močál v největší evropskou ropnou stanici, která jede dnem i nocí už třicet let. Kdyby bylo podle Zelených, byla by tu znova bažina, ale naštěstí máme na své straně někoho, jako je Keith, který vyjádřil, jak to vidíme my. A je to velký příběh, můžeme na něj být všichni hrdí. Takže jménem společnosti – a vím, že by mě v tom podpořil i náš šéf – chci Keithovi poděkovat za to, že odvedl na Anglána skvělou práci…“

Nervózní smích.

„... protože zachytil um, podnikavost a houževnatost, jimiž se Sullom Voe celých třicet let chlubí. Pokud si chcete připomenout, jak důležitá naše firma je a jak skvěle si vede, pak si tu knížku musíte přečíst! Všichni se těšíme, že ji dostaneme zadarmo.“

Znovu smích.

„Takže, Keithi, díky...“

Shýbl se a vytáhl cosi, co mu Rob Taggart nechal na židli.

„… a od nás všech z NorthOil přijmi tohle jako malou pozornost.“

„Doživotní propustka!“ vykřikl někdo, což vyvolalo značné veselí. „Skotský pas!“ houkl další a nastal ještě větší rozruch.

Ve skutečnosti se ukázalo, že jde o bundu do každého počasí, jakou nosí zaměstnanci ropné společnosti, s výrazně žlutým nápisem NorthOil vyvedeným na zádech. Rozhodně nic, v čem by se Mabbut mohl objevit na příští schůzi organizace Greenpeace.

Odpověděl stručně, protože nebyl schopen vyjádřit, jak ubíjející bylo psaní knihy s vědomím, že mu přes rameno kouká kdejaký manažer. O’Connolly se potom omluvil a zakrátko odešel. Předtím Mabbutovi mohutně potřásl rukou – nebyl to ten typ, který by se objímal s chlapem. Atmosféra se uvolnila. Občerstvení bylo dobré, a jelikož všechno platila firma, ti, kdož setrvali, kmitali od piva k vínu, a navíc si dopřávali nezvyklý indický digestiv, který restaurace U Raniho vytáhla ze sklepa.

Mabbutse dal do družného rozhovoru s Laurií z účtárny, jež strávila na ostrově celý život a zoufale se snažila dostat se pryč a poznat svět. V Londýně nikdy nebyla, a ať už jí o něm Mabbut napovídal cokoliv, stejně se tam chtěla vydat.

Jak se připozdívalo, ti, kdo bydleli mimo Lerwick, se postupně loučili a začínali odcházet. Brzy zbyli jen Mabbut, Roscoe Gunn a Mae Lennoxová. Roscoe byl nudný patron, na nějž jako by alkohol vůbec nepůsobil. Navíc představoval děsivý typ otravného chlápka, který má rád společnost, takže teprve dlouho po půlnoci konečně stiskl Mabbutovi pravici a odplul do tmy.

Mabbut vyčkal, až se Mae Lennoxová oblékne. Když vyšli na ulici Bank Lane, obloha byla nádherně jasná a půlměsíc zářil nad zátokou tak pronikavě a jasně, že se na něj nemohli vynadívat. Raději se vydali k přístavišti, kde čněla proti nočnímu nebi silueta nedávno připluvšího norského trojstěžníku.

Zamířili na jih po Commercial Street, jejíž mohutné staré budovy se tyčily podél moře, přičemž jejich kamenná schodiště něžně omývaly příbojové vlny.

Ze všech lidí, které během práce na zakázce v Sullom Voe poznal, si nejvíc oblíbil právě Mae. Táhlo jí na padesátku, nikdy se nevdala a žila jen svou prací. Musela odmítnout spoustu nabídek, protože byla činorodá, bystrá a vypadala dobře, aniž se o to moc starala. Trávili spolu hodně času a postupně v sobě našli zalíbení, jenže zatímco ona ho považovala spíš za kamaráda, jeho city k ní byly složitější.

„Nepůjdeme k mysu?“

Mae předstírala zděšení.

„K mysu?! Musím být ráno v práci, pane Mabbute.“

„No tak, jsem tu poslední večer.“

„Nemám na to ty správné boty.“

„Ponesu tě.“

Mae vyprskla smíchy a pohlédla na oblohu.

„Tak jo, kousek se projdeme. Fakt úžasný večer.“

Když minuli domy, opřel se do nich vítr od moře, takže si přitáhli kabáty blíž k tělu. Na vrcholu kopce, kam došli, se mohli opět skrýt v závětří moderních chatek či velkých kamenných stavení se špičatými štíty. Klikatá stezka mezi nimi vedla dolů k útesu a pak se stáčela vzhůru kolem hřbitova. Semknuté řady skloněných šedivých náhrobků je pozorovaly jako mlčenlivá armáda.

Nepromluvili, dokud nedorazili k mysu známému jako Knab, kde se nacházel malý přístřešek, jenž sloužil jako zastávka turistům. Sedli si pod něj a vzhlíželi na nebe poseté hvězdami, zatímco se pod nimi jemně vlnily stříbrošedé vody.

Související