Guillaume Apollinaire: Zahnívající čaroděj

Co se stane s mým srdcem mezi těmi, která se navzájem milují? Kdysi dávno žila jedna překrásná dívka, dcera chudého leníka. Ačkoli už měla věk na vdávání, řekla otci a matce, aby ji neprovdávali, že se rozhodla nikdy muže nespatřit, neboť její srdce by ho nemohlo vystát ani přetrpět.

Rodiče se marně pokoušeli smířit se s jejím rozhodnutím. Řekla jim, že kdyby se ji snažili přinutit pohlédnout na muže, zemřela by nebo přišla o rozum. Když se jí jednou matka důvěrně optala, jak už to matky dělávají, zda se chce mužů zříci navždy, odvětila že ne, že kdyby mohla být ve společnosti takového, jenž by byl neviditelný, tak by ho nesmírně milovala.

Leník a jeho žena, kteří měli jen ji a milovali ji, jak se miluje pouze jediná dcera, nechtěli riskovat, že ji ztratí. Trpěli a čekali, doufajíce, že svůj názor změní. Za nějaký čas otec zemřel a po jeho skonu matka snažně prosila dceru, aby se provdala, ta však o tom nechtěla ani slyšet.

Tehdy se přihodilo, že se dívce za jedné temné noci zjevil v posteli ďábel. Uprošoval ji a slíbil, že už ho nikdy nespatří. Tázala se ho, kým byl: „Jsem muž, řekl, který přišel zdaleka, z cizí země, a tak jako Vy nemůžete pohlédnout na muže, já bych nemohl pohlédnout na ženu, s níž jsem spal.“

Dívka ho ohmatala a ucítila, že má urostlé tělo. Nesmírně ho milovala, naplňujíc tak vůli svou a zároveň i vůli své matky a všech bližních.

Po celý dlouhý měsíc vedla tento život, otěhotněla a porodila. Všichni žasli: nevěděli zhola nic o otci a dívka nikomu nic neprozradila. Narodil se jí hoch a dostal jméno Merlin. Ve dvanácti letech byl přiveden k Utheru Pendragonovi.

Poté, co zradou Uthera Pendragona a Merlina vévoda z Tintaguelu zemřel pro vévodkyni z Egerveru, kterou miloval, odešel Merlin do hlubokých, temných a starých lesů. Zdědil povahu svého otce, byl prohnaný a neupřímný a o zkaženosti věděl tolik, co jen srdce může znát. Byl pravým opakem jedné krásné dívky, která se jmenovala Viviana či Eviena. Vzplanul k ní láskou a často ve dne i v noci chodil tam, kam ona.

Moudrá a zdvořilá dívka se dlouho bránila a jednoho dne ho zapřísahala, aby jí po pravdě prozradil, kdo je. Slíbila mu, že udělá vše, co si bude přát, pokud ji nejprve naučí něco z toho, co ví. A on, který ji miloval tak, jak jen srdce smrtelníka může milovat, slíbil, že ji naučí vše, oč požádá: „Přeji si, řekla, abyste mě naučil, jakým způsobem a jakými mocnými slovy bych mohla uzavřít a ukrýt libovolné místo tak, aby tam nikdo nemohl vejít ani odtamtud odejít. A dále si přeji, abyste mi prozradil, jak bych mohla uspat, koho bych si přála.“

„Proč to vše chcete vědět?“ optal se Merlin.

„Protože kdyby se otec dozvěděl, že jste se mnou spal, zabil by mě. A budu si před ním jistá jen tehdy, když ho uspím. Ale dejte si pozor a nepodveďte mě v tom, oč vás žádám, jinak vězte, že byste již nikdy nezískal mou lásku ani mé přátelství.“

Merlin ji naučil, čeho si žádala, a dívka si slova, která slyšela, zapsala a použila je pokaždé, když k ní přišel. A on ihned usnul. Takto si s ním velmi dlouho pohrávala, a když ji opouštíval, pokaždé se domníval, že s ní spal. Ošálila ho, protože byl smrtelný. Ale opravdového ďábla by takto oklamat nemohla, neboť ďábel spát nedokáže. Nakonec, když se od něj dozvěděla všechna tajemství jeho moci, zavedla ho do hrobu v hlubokém a temném lese plném nebezpečí. Ta, která Merlina uspala, byla jezerní dáma. Žila v jezeře, odcházela a vracela se do něj, jak se jí zlíbilo.

Čaroděj si byl vědom, že vstoupil do hrobu, a ulehl v něm, jako leží mrtvoly. Jezerní dáma zakryla hrob kamenem a rozesmála se, vidouc, že je provždy uzavřen. Čaroděj tedy zemřel. Ale protože byl od přírody nesmrtelný a smrt mu způsobilo zaříkání dámy, Merlinova duše v mrtvém těle žila dál.

Sedíc na hrobě, jezerní dáma, jíž říkali Viviana či Eviena, se smála a její smích se vracel v ozvěnách z hlubokého a temného lesa.

Když se její radost utišila, promluvila, domnívajíc se, že je sama: „Je mrtvý, ten starý ďáblův syn. Očarovala jsem toho prohnaného a nepoctivého čaroděje, který ochraňoval hady, hydry, ropuchy, neboť jsem mladá a krásná, neboť jsem také bývala prohnaná a nepoctivá, neboť vím, jak okouzlit hady, neboť hydry a ropuchy mě rovněž milují. Ta práce mě však unavila. Dnes začíná jaro, to krásné kvetoucí jaro, které se mi tak oškliví. Naštěstí rychle přejde v provoněné jaro, jež mě okouzluje. Houštiny hlohů odkvetou. Přestanu tančit, leda snad bezděčný tanec vlnících se vln na hladině jezera. Ale jakou já mám smůlu! S neodvratnými návraty jara houštiny hlohů opět rozkvetou. A já budu muset každé jaro opustit svůj palác na dně jezera plný jiskřících drahokamů. Takové neštěstí! Bezděčný tanec vlnících se vln na hladině jezera se též pokaždé opakuje. Očarovala jsem toho starého šálivého a nepoctivého čaroděje, a mě si podrobí a očarují stále se opakující návraty jara a tanec vlnících se vln, mě, kouzelnici. Nu což, svět je spravedlivý. Starý prohnaný a nepoctivý čaroděj je mrtvý, a až já zestárnu, jaro a tanec vlnících se vln mě usmrtí.“

Jenže duše čaroděje, který ležel mrtvý v hrobě, zůstávala živá a náhle zazněl její hlas: „Dámo, proč jste to učinila?“

Roztřásla se, neboť to byl, ačkoli se to zdálo zhola nemožné, opravdu čarodějův hlas, který vycházel z hrobu. Jelikož tomu nemohla uvěřit, domnívala se, že ještě nezemřel, zabušila rukou na vlahý náhrobní kámen, na němž seděla, a zvolala: „Merline, přestaň se hýbat: třebaže jsi vstoupil do hrobu ještě živý, brzy zemřeš, jsi navždy pohřben.“

Merlin se ve své duši usmál a tiše pravil: „Zemřel jsem! Ihned odejdi, tvé poslání skončilo, tančila jsi krásně.“

Teprve v tom okamžiku, při jasném, vskutku neuvěřitelném hlase čarodějovy duše, si dáma uvědomila, jak ji tanec unavil. Protáhla se, osušila si orosené čelo a toto gesto se sneslo na čarodějův hrob jako koruna spletená z hlohu.

Dáma se znovu rozesmála a řekla Merlinovi: „Jsem krásná jako zahrada v dubnu, jako les v červnu, jako ovocný sad v říjnu, jako pláň v lednu.“

Svlékala se a s obdivem se prohlížela. Byla jako dubnová zahrada, kde místy vyrážejí trsy petržele a fenyklu, jako červnový les, košatý a lyrický, jako říjnový sad plný zralého ovoce, oblého a chutného, jako lednová pláň, bledá a chladná.