Cílek, Mudra, Sůvová: Střední Brdy - hory uprostřed Čech

Pojďme vyprávění o pravěkých památkách na chvíli přerušit, abychom k nim dokázali najít nějaký osobnější vztah.

Téměř určitě nejsme jen Slovany, ale směsicí mnoha starých ras; v naší krvi jistě kolují alespoň „kapičky“ krve starých lovců i prvních zemědělců. O nějaké částečné a přerývané etnické kontinuitě se však mluví až od kultur z konce doby bronzové.

Zde již někteří archeologové, a to i přes četné evropské migrace, nalézají kořeny směřující k lidem železné doby, Keltům a posléze i Slovanům. Chceme tím říct, že naše národní dějiny nezačínají příchodem Slovanů, ale že k nim tu větším, tu menším dílem náleží i památky starších kultur.

Uvědomuje si to stále víc lidí, a tak po celé Evropě, včetně sousedního Německa, kde je většina pravěkých památek podobně nenápadná jako u nás, pozorujeme rozvoj pravěké turistiky.

Není proto divu, že anglický Stonehenge patří mezi nejnavštěvovanější evropské památky, a něco podobného se týká i megalitických řad a velkých menhirů v Bretani a na dalších místech. Výhodou těchto lokalit je to, že „jsou vidět“ a že nás jako lidi žijící v technokratické společnosti udivuje dovednost pravěkých stavebních hutí, protože některé stavby určitě nestavěli místní „amatéři“.

Zdá se, že i velká brdská hradiště navrhovali tehdejší architekti putující možná podobně jako pozdější stavitelé katedrál z jedné oblasti do druhé. Dá se to spíš vycítit než přímo poznat ze způsobu, jakým jsou vedeny brány a valy, a jak dovedně navazují na přirozené skalky a hřbítky. Pokud si obejdete valy třeba na Plešivci, budete překvapeni velikostí a mohutností celé stavby, dosahující větší rozlohy než běžné středověké město.

Pravěkou krajinu si v Brdech můžeme představit díky existenci tří velkých hradišť na významných vrcholech – na Plešivci, Žďáru a Třemšínu – doopravdy plasticky. Les je sice jiný, ale jinak země vypadá skoro stejně jako za prvních Keltů. Otmíčská hora sice leží na samé hranici zájmového území, ale zdejší osídlení a možná i opevnění je staré skoro pět tisíc let, pochází tedy ze stejné doby jako velké egyptské pyramidy. Abychom se dostali do stejné časové roviny, nemusíme jezdit do neklidné Káhiry, stačí se zastavit kousek za Hořovicemi. Naopak poslední záchvěv pravěku přerůstající do raného středověku můžeme nalézt na rozsáhlém vrchu Šance nedaleko Březnice.

Pravěká turistika v Čechách bude vždy záležitostí poučeného návštěvníka, který si bude muset o tehdejších lidech něco přečíst, aby si vůbec mohl představit, jak tato prastará sídla vypadala a fungovala. Je zajímavé, že podobně k nim přistupovali básníci, literáti a malíři, jakobyli již zmiňovaní J. Panuška, L. Stehlík, K. Sezima, R. R. Hofmeister a další, protože tato místa v sobě skrývají nějakou jemnou, ale hlubokou inspiraci. Tato inspirační rovina pravěkých památek přitom

není nějakým českým specifikem, ale setkáme se s ní v Německu a obzvlášť silně v romantické, „grálové“ i „tolkienovské“ Anglii a v dalších zemích. Jako jeden z prvních českých umělců ji objevil malíř Josef Vojtěch Hellich (1807–1880), který je dnes spíš známý díky portrétu Boženy Němcové, a po něm vyloženě archeologicky naladěný Mikuláš Aleš, který svůj cyklus „Život starých Slovanů“ nakreslil již v roce 1891. Je dobré vědět, že v silném vnitřním zájmu o pravěk máme své předchůdce, ale nic se nevyrovná skutečným cestám do české prehistorie.

Bronz, mohyly a opevněná hradiště – první vrchol osídlení kraje

Ve starší době bronzové (celá doba bronzová cca 2200 – 800 let př. n. l.) se osídlení Hořovicka a Berounska začíná zahušťovat, kdežto na jihovýchod od Brd zůstává velmi řídké. Sídla únětické kultury se nachází severozápadně (Neumětely, Lážovice, Bezdědice, Zdice) i jižně od Brdské vrchoviny. Kromě rovinných osad zůstávají v popředí zájmu i výšinná sídliště, časté jsou také nálezy hrobů či celých pohřebišť. Vzácně se v oblasti vyskytují také doklady věteřovské kultury (Lážovice).

Od konce tohoto období dochází k ukládání měděných a bronzových pokladů, tzv. depotů, jak se označují hromadné nálezy kovových předmětů a polotovarů. O významu těchto souborů se toho mnoho neví, spekuluje se o uschovaných skladech obchodníků nebo řemeslníků, popř. o zakopaných majetcích tehdejší elity. Vzhledem k záměrnému poničení některých nálezů (ohnutí, roztavení) se uvažuje i o rituálním „zabití“ předmětu, tedy obětině silám, které přebývají v místních horách.

Z tohoto období můžeme kromě Plešivce zmínit např. depoty z vrchu Housina či od Bavoryně.

Střední doba bronzová je charakteristická nekropolemi s velkými mohylami o průměru aždesítky metrů obsahujícími bohatě vybavené hroby tzv. mohylové kultury. Taková mohylová pole byla nalezena např. v Lochovicích, v Chodouni u Zdic, v Háji u Hořovic (lokalita Kotopeky), případně jihozápadně od Brd v Kozelském polesí,v místech Na Hájku a Javor-Hádky.

Výbava hrobů na Hořovicku hovoří opět o kontaktu více kultur – ze středních Čech sem postupuje středodunajská mohylová kultura, kdežto z jihozápadních Čech českofalcká mohylová kultura. Do závěru tohoto období je datován rovněž nejstarší bronzový depot vykopaný na úpatí Plešivce.

V mladší a pozdní době bronzové dochází, poprvé od neolitu, k výraznému posunu v osídlení: osady jsou zakládány téměř všude s výjimkou vysokých poloh Brd. Knovízská kultura tohoto období je hojněji nalézána dokonce i na Příbramsku s centrem zřejmě ve středním Povltaví. V některých hrobech Kozelského polesí jihozápadně od Brd je zastoupena jiná kultura tohoto období, kultura milavečská. Výraznější je i osídlení Rokycanska. Na Hořovicku opět dochází ke kontaktu obou těchto kultur, postupujících ze středních (knovízská) a jihozápadních Čech (milavečská). V rámci tohoto období se výrazně uplatnily i brdské vrcholy. Nejznámější je případ Plešivce, který po většinu mladší doby bronzové fungoval jako velké metalurgické a obchodní centrum, možná i s náboženským přesahem. Menší „vesnické“ slévárny pak byly provozovány v některých osadách. Do této časové fáze je datována většina bronzových depotů, jen z Plešivce známe na 15 souborů.

V závěru knovízské kultury se vyčlenila tzv. štítarská fáze. Do tohoto období zřejmě spadá výstavba řady pravěkých hradišť z Brdské vrchoviny – kromě výše zmíněného Plešivce se jedná o vrcholy a ostrožny Třemšína, Hradce u Dobříše a Žďáru. Datování jednotlivých poloh je problematické, bližší informace snad přinesou novéarcheologické výzkumy. Zdá se, že brdské polohy navazovaly na systém hradišť pozdní doby bronzové širší oblasti zakládaných u důležitých komunikací, neboť severně od Brd nacházíme velmi podobné situace: na Závisti u Zbraslavi, na Tetíně, na Kotýzu nebo ve Svatém Janu pod Skalou.

Dle rozměrů hradišť a opevnění byly nejvýznamnější z těchto opevněných poloh na Plešivci a na Závisti, regionálního významu pak jistě dosahovaly i lokality Tetín a Žďár. Hradiště situovaná na strategických pozicích s dobrým rozhledem do krajiny jistě nesoustřeďovala pouze sociální, ekonomický a náboženský život, ale sloužila i jako strážní a kontrolní stanoviště. Na přelomu doby bronzové a železné tato velká hradiště na několik staletí pravděpodobně zanikají, ale jejich plocha byla často využívána i později v mladších fázích halštatu či jako např. na Třemšíně či Hrochově hrádku i ve středověku, kdy zde byla vystavěna středověká opevnění. V souvislosti s existencí hradišť v samém závěru této epochy se nabízí teorie, že jejich výstavba mohla souviset s posledními snahami udržet buď pod přílivem cizinců, nebo pod tlakem cizích elit stávající civilizaci. Prošli jsme nejedním civilizačním kolapsem a nikdy to nebyl úplný konec.