Petr Fischer: V čem tkví tajemná podstata zrání Magdaleny Kožené

V kariéře každé velké pěvkyně se objeví chvíle, kdy je třeba udělat něco jinak. Staré cesty už byly prozkoumány, nekonečné opakování není možné, jakkoliv zaručují nejsnadnější úspěch u posluchačů, kteří chtějí dokola slyšet to, co milovali v minulosti.

Změny nesouvisí pouze se stárnutím, s dětmi a se změnami hlasu, které nutně přicházejí. Čas hraje i jinou roli. Čas, trvání pěvecké zkušenosti, přináší i prohlubování náhledu na to, co zpěv a hudba vůbec přinášejí.

Říká se tomu vznešeně zrání, které jistě může mít podoby kýčovité, až smutné – to když je přiznáním limitů a konce staré slávy. Mnohdy ale nabízí i nové objevy a neprobádané stezky. Něco, co se v dřívějším plynutí velkých pěveckých událostí skrývalo v mediální bublině celebritálního zájmu.

Úterní pražský koncert Magdaleny Kožené, takto rezidenční umělkyně České filharmonie, předvedl zrání inspirativní, až uhrančivé, přestože jistý nádech melancholie a stesku po dřívější operní dravosti nelze úplně zakrýt.

Magdalena Kožená už dříve ráda utíkala k písním, které na rozdíl od operního repertoáru umožňují jemnější hru s výrazem, ale často to byly písně, které naplňovaly její zařazení mezi pěvkyně staré renesanční a barokní hudby. Tu a tam si sáhla na modernu, ale i ona jako by cítila, že doma je tam, kde píše Vivaldi, Monteverdi, Händel nebo Bach.

Petr Fischer: V čem tkví tajemná podstata zrání Magdaleny Kožené

Další 3
fotografie

Pražský koncert už nebyl jen flirtováním s modernou, byl moderním v silném smyslu. Včetně rozmarných her s Janáčkovými Říkadly, která jsou tak pitomě infantilně hravá, až jsou krásná (a kdo chtěl, mohl v repetetivním, kolovrátkovém klarinetu v "Dělám, dělám kázání" slyšet minimalismus takového Philipa Glasse).

Kožená zpívající Ravela a Stravinského, to je jako slyšet Karla Gotta rapovat, a přece tato zvláštnost či anomálie se v sebejistém, nikoliv však arogantním projevu pěvkyně stávala tím, co je jí dnes vlastní. A možná vždycky bylo: samozřejmé přivlastňování světa písně, v němž se sice částečně lze opřít o geniální souhru s ostatními, v němž však pěvkyně či pěvec musí sám v sobě ukázat, jak, co a proč si prozpěvuje, a o tomto "svém" pak přesvědčit posluchače.

Pak se i romantické písně Straussovy a "dumky" Brahmse mohou stát neokázalým současným prozpěvováním o životě, kterému přesto či právě proto nechybí ryzí patos i étos.

Skoro až symbolický konec písní Morgen (Ráno i Zítra) Richarda Strausse o prosté naději, že zítra zase vyjde slunce a bude nový den, byl důkazem dokonalého pročištění zpěvu Magdaleny Kožené. Nikoliv snad v barvě hlasu či pouhé jemné citlivosti výrazu, který už předtím měnil klasického Dvořáka, nýbrž ve způsobu uchopování a unášení písně jako takové.

Je v něm jisté kouzlo, jehož tajemství ještě čeká na odhalení, dopídíme-li se k němu kdy.

Těžko se dalo odolat a nepustit si po návratu z Rudolfina opět Dvořákovy písně, které zněly na koncertu, tentokrát ty, které nahrála Dagmar Pecková s Irwinem Gagem a které pro interpretaci Cigánských melodií i jiných Dvořákových písňových cyklů mají dnes skoro kanonický význam.

Kde jinde se pokoušet odhalovat ono tajemství písňového umění Magdaleny Kožené než v porovnání s tou nejlepší referencí v oboru, které je v jistém smyslu také záznamem jednoho uměleckého zrání.

Dagmar Pecková nikdy nebyla akademická pěvkyně, ale její Dvořákovy písně jako by v konfrontaci s Koženou měly přece jen "klasičtější" nádech. Není to dáno jenom tím, že Kožená zpívala Dvořáka v zajímavém aranžmá pro smyčcový kvartet, flétnu a klarinet, takže i ty nejtklivější romantické melodie dostávaly nádech moderní rytmické hudby a překvapivé klezmerové melancholie.

Kožená se jednoduše dotýká jiného druhu hloubky než Pecková, která vždy tíhla k mytickému světu německých klasiků, jako je Mahler a Wagner, a o zprostředkování tohoto dotyku se víceméně snaží i při interpretaci Dvořáka.

Písňový Dvořák Dagmar Peckové se vážně a těžce probírá zemí, aby mohl vyletět k oblakům, Dvořák Magdaleny Kožené je éterický od počátku, skoro až intelektuálně nadzemský, hudebně čistě abstraktní. A přece nemáme pocit, že by v něm chyběl cit. Jen to není ona živelná energie, kterou v něm díky svému naturelu a sklonu našla Pecková, nýbrž Dvořák – křehký intelektuál, což je pozice historicky téměř nepravdivě, falešně moderní.

A přece ta abstraktní síla nesená nástroji, včetně nástroje-hlasu, měla občas svůdnější moc než mystická hlubina mezzosopránu Dagmar Peckové, jakkoliv víme, že v Mahlerovi, v jeho úžasných písních, Kožená Peckovou nikdy v ničem ani náhodou "nepřezpívá".

Pročišťování či moderní éterizace citu, mohla by znít první, provizorní odpověď na otázku, v čem tkví tajemná podstata zrání Magdaleny Kožené. Není to jistě cílená strategie úniku před obrovskou tíhou opery, které už se nejslavnější česká pěvkyně současnosti možná bude spíše vyhýbat.

Zdá se naopak, že jde o výraz existenciální zkušenosti, v níž se ze zpěvu stává něco na způsob citové analýzy žitého světa.

Je to jako s každým klasickým uměním: většinou ho bereme jako útěk od každodennosti k věčným hodnotám krásy, které pak někdy působí až příliš otravně, mramorově, vážně a osudově. Magdalena Kožená nikam neutíká, v její písňové krajině je to jinak. Zpívá skoro až každodenně, a přitom se v jádru této "pěny dní" odkrývá krása, vážnost i osudovost. Slibné toť zrání, zdá se...