Bohuslav Reynek: Překlady vydané Vlastimilem Vokolkem

Neví co se s ní děje, pravil, neuzří se umírati.

Tak pravil slovutný spisovatel, můj mistr, na prahu dveří. Pro toho, kdo jej zná, tato krátká věta, tak rozhodně a odhodlaně surová, kupodivu vyjadřuje zklamání citlivého srdce tváří v tvář rozuzlení bez velikosti. Zpřevracev, zobracev, očichav tolik spanilých nebožek, aby nejdojemnější z nich vydal na pospas naší vášnivé zvědavosti, slavný romanciér naprosto se nemohl šáliti: jeho vlastní choť se neviděla umírati, asi proto, že se nikdy necítila živoucí – dávajíc ustavičně světu příklad nejzamlklejší ctnosti. Zrady známé a ověřené, kterých se dopouštěl s elegancí a duchem, pohoršení bez počtu, posléze tisíceré urážky a rány o nic více se nedotkly nervové soustavy tak tuhé než zpytování a výzkumy agonie, ještě znalejší a hlubší. Jedním slovem, umírala hloupě. Byť jej měli za sebezvědavějšího, pozorovatel posléze se znaví, obraceje nohou poloviční mrtvolu, která se hubí bez utrpení.

Věhlasný mistr zavřel dveře za mnou, zůstavuje mne patrně všem ďáblům. Vytahoval hodinky, a vtom uslyšel bíti půlnoc u Svatého Tomáše Aquinského. I popošel o krok ku své ložnici a o dva kroky k pokoji té, jež umírala ... Ty dva kroky jej rázem daleko unesly, o mnoho dále, než kam se mu kdy zazdálo jíti. Jediné nepatrné vybočení takto někdy rozhoduje o dlouhém příští.

Bože můj! Každý by od nynějška mohl si vysníti tuto historii a po vůli ji vykrášliti v poměru k činnosti svého vnitřního démona, neb není z těch, které vyprávíme se zarmucující přesností! Hleďte: lůžko paní Dargentové bylo postaveno v pracovně mistrově, která je prostornější a jejíž okna se otvírají do pokojné zahrady. Opřena o knihovnu v koženém křesle sestra ošetřovatelka usíná za praskotu v krbu. Vše vůkol si odpočívá, s výjimkou křehkého, drobného srdce, které bdí a nechce umříti.

Znamenitý návštěvník si uchystal svou večerní poklonu, ale stojí zaražen, přikován na místě dvěma strnulýma očima, které naň upírají, z hloubi nesmírné podušky, pohled příliš živý. I cítí, že jeho pravou paži popadla sveřepá ručka, kdežto druhá, uchvacujíc v letu límec jeho kabátu, jej přitahuje blizounko, ještě blíže, až k pootevřeným ústům. Opar horečky, v němž ještě podivně trvá známá a důvěrná vůně, vráží mu do tváře a muž naslouchá zároveň zarážející větě, spíše slabikované než promluvené:

„Karle! Nemohu zemřít!“

„Dali jsme jí injekci,“ šeptá sestra stojíc za ním, a řeč ji unaví, „Bůh ví!... příliš dlouho ji neposlouchejte.“

Pověděvši, ztratila se, krokem plstí utlumeným, vzdychajíc, ruce skříženy, bez úhony a soustrastná. Dvéře zapadly za tímto posledním svědkem, nejkrásnější tenor soudobé literatury se ucítil vpravdě sám poprvé v životě.

„Nemohu zemřít,“ opět děla umírající týmž tónem... „Och! Je to daleko děsnější, než jsem se domnívala. Těšíte se, že to už vezme konec... jste ze sebe vyrváni jako vlnou vystoupivší ze dna... moje nebohé kosti jsou duté, lehké jako pára – uvnitř a zevně není než prázdno – baže! Všecko je prázdné a plynoucí, jen ne ta strašná, olověná hlava. Pokouším se o zdání, že usínám, že zapomínám, že sjíždím... načpak! Nikdy moje myšlení nebylo jasnovidnější, moje paměť čistší, tak divoucně činná, ve světle syrovém, oslňujícím, neúprosném... Och, Karle! Nikdy se mi nepodaří skonat!“

Vyslechl ta zvláštní slova se vzrůstajícím údivem, ale poslední nářek, tak naivní, probouzí v něm cosi mocnějšího nežli soucit. Jisté naléhání slabosti, volání k mužnému svědomí drásá muže kteréhokoliv.

Odvrátila se do uličky mezi ložem a zdí, a on se nyní odvažuje hleděti na ni závojem pravých slz. Jak jest ještě mladá – ve čtyřiceti letech – a plavá! Kterak! Miloval ji rok, možná dvě léta, žili si bok po boku, ó hrůzo, a on poprvé si všímá, že bývala cizinkou pod touže střechou, tajemnou cizinkou. – Odkudpak se nyní vrací, tulačka? Jakou neznámou osnovu dotkala vosková ručka, která se sotva zachvívá na prostěradle, neškodná, úkol naplnivší?...

„Zůstaň zde,“ praví, „zůstaň zde celou noc. Už tě nevidím. Je tu ostatně široká rozloha vodní,“ pokračuje s velikou vážností, „asi je to jezero. Nemožno se pouštěti dále pro dnešek. Počkej... Počkej, abych se mohla sklonit... Drž mne pevně... Och! Och! Och!“

Opravdu se sklání, pak sebou škube nerad, s tlumeným úpěním, hlubokým, hroznějším než onen výkřik!

„Můj Bože! Můj Bože! Heleno...“ naivně blábolí znamenitý mistr... „Nuže! Nuže, upokojte se!“

„To proto,“ dí, „že jsem se viděla ve vodě.“

Zmlká, uklidňuje se, ovlhlou a lehkou ručku v ruce manželově. Ten si ji pokradmu prohlíží a zpytuje. Dlouhé minuty uplývají... Doslova usíná nepokojem, útrpností, těžkou a nevystižitelnou nudou.

Této chvíle vzduch z venku se pomalu sune do hutné a mdlavé atmosféry pokoje. Stará zahrada obchází, vznáší se kolem pootevřeného okna... A vůně hvozdíků, hbitější, na okraji své oblasti dodechuje u lůžka.

Orloj odbíjí první hodinu jitřní.

On se zdvihá pomalu, pomalounku. Pomalu si polou vyprostil ruce. Teď stojí, taje dech, oči upřeny ke dveřím... Příliš záhy! Už prsty skonávající jsou zapleteny do jeho, i vidí na sobě týž živoucí pohled, vážný, neochvějný.

„Zůstaň ještě,“ praví mu... „Zůstaň a vůbec neodcházej. Myslel jsi, že jsem už mrtvá? Tolik jsem se napřemýšlela... Možno to nazvati přemýšlením? Je v mé hlavě děsivé prázdno: všechen můj život se tuto znovu buduje, šepotá bijíc se do čela, linie za linií. V každé vteřině nějaká nová vzpomínka, nejtajnější, nejdávnější, nejlépe v minulosti rozpuštěná vystupuje jako vzdušná bublina a puká na povrchu... Jsem snad mrtva? Jenže měrou, jíž hynu a se mařím, jiná bytost vzniká o něco výše a viděla jsem teď jen její pravou tvář, a je to, jako kdybych ji měla vídati ustavičně!“

„To je horečka, má chuděrko milá,“ pravil, „to je horečka půlnoční. Zítra ráno...“

„Ach, ne!“ volá ona. „Zítra ráno! Neuzřím, nechci uzříti jiného rána. Veliká záležitost se uspořádá této noci. Můžeš mi přece jen poskytnout hodinu svého času,“ vede dále svou s rostoucím rozezlením, „nenecháš mne tu tak samu v rozhodné minutě... Och, vím, jdižiž. Nikdy jsi mne nemiloval. Zdali jsi se jen kdy na mne podíval? A přece, kdyby byl jiný svět, poznal bys mne tam, protože jsem tebou samým, rozumíš, tebou samým!“

A vážně dodává toto hluboké slovo, jehož příliš dokonalou správnost, ďábelskou prostotu vyjeví nešťastníku blízká budoucnost.

„Co ty jsi snil, to já jsem žila.“

„Co já jsem snil,“ on na to. „Co jsem snil?“

„Och, nestavěj se nevědomým,“ vykřikuje v příšerném vybuchnutí smíchu. „Dobře to víš! Tolik jsem tě milovala. Je to, jako kdybys mne byl neznatelně odstrčil ze mne samé, polehounku, bez násilí... A tys mne už tehdy nemiloval! Nejprve jsem se odmlčela, a pak jsem cítila, že budu mlčeti vždycky. Už jsem nemohla: pokoření nejpodivnější by mi bylo nevyrvalo upřímného výkřiku... Což! Je to návyk jako jiný... Byla jsem zazděna zaživa, v neúprosném betonu... Ale mám ještě jiného cosi na jazyku... Dej mi vody!“ 

Dopíjí rázem, sklenka se kotálí po prostěradle, padá a tříští se. 

„Rozpomínáš se na naši cestu do Toleda a na alej jasmínů za hřbitovem v Novio? Jednou večer, byl to večer jako dnešní, až příliš krásný, krásy právě tak drásavé, člověk tají dech, aby uslyšel odbíjeti hodinu dokonalou, nenapravitelnou... Četla jsem jednu z tvých knih: ona věta paní de Rougetové mne zarazila:

Projdu tvým životem, opovržená, tichá, neviditelná, což na tom? Miloval jsi mne jen okamžik, ale už ho z minulosti nevyhladíš. své lži nedohoníš: zlo, které jsi mi učinil, to je tvé dítě, to je naše dítě, Hrozný plod zrady, nestvůrka všecka živoucí, nalitá krví mého srdce. To ti poroste po boku. To pro tebe odkájím. Jiné se utáboří ve tvém životě: já tam zůstávám. Půjdeš si po jeho proudu až na konec, nechť, neunikneš mi, protože jsem otrávila jeho pramen...

Och, Karle! Jediné slovo zjevuje mnoho věcí, pronikne-li dosti daleko... Tehdy... Tehdy jsem pochopila, po jakém podílu mohu vztáhnouti ruku ze dna nízkosti a mlčení. Není lásky nešťastné! Jest jen láska, která se zříká, a já jsem se nezřekla!“

Hrdá ručka se vzpíná a opět padá, rýsuje ve vzduchu znamení povelu. Potom k němu naklání hlavu, posuňkem příšerně vzpurným. Z pozdvižené pokrývky stoupá dech hrobu.

„Ech! Ech!... kdybych ti mohla říci... Och! Nejsem žena jako jiné... Nejednou jsem odstrčila překážku... já sama.“

Opakuje několikráte „já sama“, snižujíc tón, až do utichnutí. Potom opět praví hlasem proměněným, řečí rovnoměrnou a rychlou, bez přízvuku, neskonale něžnou řečí snu...

„Počkej, půjdu kousek po té stezce: kterak je slunce úmorné! Z Nizzy na africké pobřeží bychom se mohli smýkati z vlny na vlnu, po stříbrné pěně. Dobře se na mne podívej. Řeknou, že jsem šílená, ale ty tomu neuvěříš... Ty se neopovážíš! Tož mi odpověz! Víš-li kdo jsem? Všecky ty, které jsi vysnil, dražší než živoucí, M^me Guebla, Monika, slečna de Sergy, vnučka starého Gambiera, hrdinky tvých her a tvých románů; ty jsou mým údělem, těmi jsem byla! Já jsem si tvé knihy přečtla! Pronásledovala jsem je ve tvých knihách, s jakou sžíravou zvědavostí! Tys jim nedal, se vším svým géniem, než bytí pochybné, podobu nehmatatelnou a plytkou, já jsem jim dala něco lepšího: tělo, pravé svaly, vůli, paži! Mohla jsem tě milovati lépe? Mohla jsem se do tebe vstřebati hlouběji, oklikou zchytralejší? Dala jsem se jim, jako paní de Brinvilliers se kdysi dala ďáblu... Sergina de Préville mi půjčila své jehly a svoje mor um, slečna de Noles... Pohleď! Přivlastnila jsem si jednou večer klidné a sveřepé srdce tvé indické tanečnice a Louisa de Trailles nebo já – už nevím – nalila jedu, když... Ale!... Ale byla jsem dobrá a trpělivá s Louisou Geslinovou, cudná s Jindřiškou de Lastigues, ba i zbožná s Nuevou. Och! Byla jsem v jejich rukou jako v prstech sochařových! Jaká závrať! Jaké hořké opojení! Ani se na mne nikdo nepodíval. Říkalo se s útrpností: ta dobrá paní Dargentová! Mlčela jsem, míjela jsem...

Ach, kdyby byl někdo věděl! Neměli z tvého díla než odlesk, ale byli by je viděli ve mně se stkvíti a stravovati!“

Převrací se na podušku s drásavým smíchem. Dojista, tato sdělení, napsaná pro čtenáře černě na bílém papíře, nemohou se jeviti než bláhovými výmysly pomatené, jež umírá... Ale on, znamenitý mistr, ví o jistých faktech ještě tajemných, o rozrušujících shodách, a nyní teprve je na sebe navazuje. Hrubé linie příšerné syntézy náhle se objevují jako první náznak chemické látky ještě beztvaré, pomalu se přibližující svému stavu rovnováhy. Zřejmost se mu rozbřeskuje v srdci.

„Stkvíti se a stravovati...“ opakuje ještě ona, oči zamhouřeny. „Kdyby byl ještě jiný život, chtěla bych jej tráviti s nimi, tragickými děvami, bez jakéhokoli jiného boha mimo bujnou mízu jich cév, nenasytnými, trpkými, odhodlanými, svobodnými jako šelmy! Co jsi jim vlil odvahy! Kolika neřestmi jsi je vybavil! Co to důmyslných zločinů, v jejichž myšlence jste se spolu kochali! A kterak mi byly věrny! Neboť jest svízelno choditi sama samotinká po cestě zprahlé a prokleté! Ale u každé překážky některá z nich v tichu povstala, přímá, velitelská, a upírala na mne živočišný pohled... Nic už mne nemohlo zadržeti. Jejich odvaha a moje odvaha rostly s nebezpečím... Někdy jsem ochabovala, chvěla jsem se v jejich rukou, tak pevných... Tehdy ony ve mne vcházely, jednaly za mne... Och, och! Což myslíš, že kdyby nebylo Louisy de Trailles, bych ho byla viděla umírat bez výčitek, plavého človíčka, robátko tak pokojné, tak dumné, pijící hnusnou věc ze své porcelánové číšky, a jež se na mne ještě usmívalo utírajíc si ústa zaťatou pěstičkou?...“

Tentokráte udeřila a zasáhla: na ránu hrozného obrazu odpověděl všemi silami pudu. Jeho mozek mu ještě může dodati krásné důvody k nevěření – neb aspoň k pochybám –, ale on už těch důvodů nezná. Nepomýšlí na to, že mluví s pomatenou, která se nemůže příti ani nemůže odpovídati a vezme si s sebou svoje tajemství... Ne! V nejpravdivější hloubi sebe sama ucítil, že pravila pravdu.

„Co to povídáš,“ utrhuje se... „Jaké dítě?“

„Tvoje,“ odpovídá ona.

„Blázníš!“

To je vše, co nachází v odpověď. Ústa se mu chvějí a má před očima veliký kolmý plamen, oslňující. Svírá v prstech, jak může, cosi nehnutého a vlažného... paži paní Dargentové.

„Och! Co nevidět mne zabiješ,“ pravila s něhou... „Zabiješ mne, jako pan de Plémour zabíjí svou ženu v noře. Jen udeř! Je to mou vinou? Bylo to tvé dítě, nebylo to dítě moje!“

Zdá se mu, že sestupuje v dutinu vlny, za neskonalého hukotu. Praví ještě:

„To není možno! Lžeš!“

„Není možno! Lhu!“ volá ona, rozohňujíc se čím dál víc, až do zuřivého třeštění... „Ach! Myslíš, že jsem blbá! Ach! Budu vysmívána až do konce! Myslel jsi, že blahovolně vychovám syna tvé milenky? Máš za to, že jsem kdy hloupě uvěřila oné povídačce o adopci? Celá Paříž se mi smála, a já jsem je nechala smát se. Byla jsem taková důvěřivá, taková bezelstná a neškodná! Levoboček lecjakého přítele, který zemřel v Tunisu... co prostšího, pravděpodobnějšího? To je historie pro mne až dost dobrá, což? A ještě jsem se ti měla podivovati za tvou vzácnou ochotu a tvůj dobrý skutek... Ale jdi, holečku... Věděla jsem všecko, v minutě.“

„Přece mi nebudeš namlouvati, že bys byla čekala tři léta... než... než...“

„Neměla jsem odvahy... A pak jsem také pamatovala na jeho matku...“

„Jeho matku...“ volá on. „Jeho matku! Jakživa jsi jí neznala!“

„Praví, že ji neznám,“ ona na to, vybuchujíc v ohavný smích. „Krásnou Musidoru, zavražděnou ve vlastním paláci v ulici de Lille, nezvěstným lupičem... A perlový náhrdelník na její šíji, za milion perel!... Ach! já nevím!