Kočovný kmen Tuaregů zachránil tradiční nástroj svých žen, muži na něj nehrají, aby nebyli prokleti

Hudební nástroj imzad, tedy jednostrunné housle, které mohou rozeznít jen tuarežské ženy, již téměř vymizel. Chybějí mladé hráčky, které by jej ovládaly, i když v poslední době housle vzbuzují nový zájem a zní v majestátních krajích Sahary.

Od pohoří Ahaggar po kamenné katedrály v pohoří Tassili v Alžírsku, od masivů Air v Nigeru až po město Adrar v Mali doprovázel imzad po staletí národ Tuaregů. Ten považuje ženu za ústřední pilíř společnosti, píše agentura AFP.

Na unikátní nástroj, tvořený dřevěným rezonátorem pokrytým kozí kůží zdobenou symbolickými motivy, dlouhým krkem z oleandru nebo z akácie a strunou z koňské žíně, počátkem tohoto tisíciletí hrály pouze dvě hudebnice.

Mladé tuarežské ženy, které začal přitahovat zázrak decibelů a modernější rytmy, se vrátily k imzadu, který vyžaduje jisté chápání v čase, říká německá etnoložka Edda Brandesová.

Díky sdružení s názvem Zachraňte imzad, které v Ahaggaru založilo tři školy, dnes na tento nástroj hrají desítky žen. Podle staré tradice nesmějí na jednostrunné housle hrát muži, neboť by jim jinak hrozilo prokletí.

"Jsem ráda, že mohu předávat umění, jež provozuji od svých deseti let," svěřuje se osmdesátnice Chulin Alaminová, která se stala na jedné z těchto škol učitelkou. "Na imzad musejí hrát mladé a pěkné dívky," usmívá se.

Chulin sedí v písku na náhorní plošině Tagmart v kraji kamenných dómů a katedrál asi třicet kilometrů od Tamanrassetu. Svůj imzad má na zkřížených nohou a hraje s pohledem upřeným k srpku Měsíce, který se právě objevil na nebi.

Slunce zapadá a zaplavuje krajinu zarudlým svitem. Básník Husajní Nachát sedí zahalen v tradičním plášti po její levici a recituje báseň.

Imzad vydává jemný a tichý zvuk, v souladu s tichem pouště. Zní jako odměna pro odvážného válečníka, jak říkají Tuaregové. "Už nebude žádná hudba," plakávali po ztracené bitvě.

"Zvuk imzadu ve mně vyvolává neuvěřitelnou energii," tvrdí básník Husajní.

Dříve hudba imzadu doprovázela galantní dostaveníčka, která mohla trvat do soumraku nebo až do noci.

Inženýrka Farida Sallálová, která se narodila v Alžíru, takové chvíle velmi dobře poznala, když byla v 70. letech vysokou úřednicí v oblasti Tamanrassetu. Pak Ahaggar opustila a vrátila se až po 30 letech. "Byly tu už jen dvě ženy, které na imzad hrály," říká. Společně s duchovním vůdcem komunity založila v roce 2003 sdružení Zachraňte imzad.

V roce 2013 se jejich úsilí dočkalo odměny, když UNESCO zaneslo imzad na seznam kulturního dědictví lidstva.

Díky sdružení vznikl v Tamanrassetu Dům imzadu s nahrávacím studiem, tanečním sálem, scénou pro koncerty a ateliérem, kde se nástroj vyrábějí.

Šajnun Zajnebová sedí s nohama zkříženýma na koberci. "Výroba imzadu vyžaduje pozorovací talent a trpělivost," vysvětluje mladým žačkám sedícím kolem ní.

Hudba z pouště přitahuje stále více pozornost mezinárodního publika. Producent Mahdí Bennacer teď předvídá imzadu velkou budoucnost. "Touha po poznání kořenů je nevyčerpatelná, a proto bude znít imzad navždycky,“ říká.