Recenze: Zoolander 2 kromě celebrit typu Justina Biebera zabíjí i divákův smysl pro humor

Už je to patnáct let, co Ben Stiller napsal, režíroval a produkoval úspěšnou parodii Zoolander. Film, ve kterém si populární americký komik zahrál i titulní roli nablblého a ješitného supermodela, získal „kultovní“ pověst. Volné pokračování, které od čtvrtka hrají i česká kina, však provází pověst propadáku.

V návštěvnosti amerických kin to Zoolander No. 2 během minulého víkendu na celé čáře prohrál s akční komedií Deadpool. Utržil téměř desetkrát méně, přičemž oba filmy měly podobný rozpočet okolo 50 milionů dolarů.

V českých kinech k bitce o diváky nedochází, protože Stillerova parodie má premiéru až týden po vysmátém komiksovém hitu.

Oba snímky spojuje i fakt, že se vezou na vlně „lokálního humoru": dávají drobné role nejrůznějším, často bizarním celebritám a odkazují k zámořským popkulturním souvislostem.

Tím ovšem veškerá podobnost končí. Stillerův druhý Zoolander nejde s dobou v tom, že by si udržel stejnou laťku provokativnosti. Právě to zklamalo fanoušky původního filmu, kteří čekali, že Stiller naopak přitvrdí.

Autor Zoolandera No. 2 si ale raději udržuje své tempo, než aby kráčel s dobou. Kromě parodií typu úspěšné Tropické bouře z roku 2008 nyní produkuje i chytré, jemné tragikomedie, jakou byl před třemi lety film nazvaný Walter Mitty a jeho tajný život.

Loni v listopadu bylo navíc Stillerovi padesát a jako zralý autor se celkem rozumně nechce pouštět do závodu o nejbrutálnější gag roku.

Zoolander No. 2 je vnitřně konzistentním dílem – navzdory šílenému ději nabitému „přepálenými“ gagy a vizuálně precizními vtípky. Znát předchozí film je sice dobré, ale nikoliv nezbytné, také proto, že příběh je zručně sestavený z dějových klišé nakradených v současných filmových hitech a třeba i v druhém Indianovi Jonesovi z roku 1984.

Po patnácti letech zastihujeme kdysi populárního Dereka Zoolandera (herecky bezchybný Stiller) v nejhlubším úpadku, v zasněžené chatrči uprostřed horské pustiny. Stáhl se do ústraní poté, co se doslova v troskách ocitla budova jeho Centra pro děti, které moc neumějí číst, zato stojí o to se naučit jiné věci.

Nyní však bývalý supermodel dostává pozvání do Říma na prestižní módní přehlídku - a s ní i šanci získat zpět syna, kterého mu kdysi odebraly úřady.

Do „věčného města“ dorazí na stejné pozvání i Derekův nerozlučný konkurent Jeníček (bezkonkurenční Owen Wilson). Před patnácti lety se uchýlil do pouště, kde meditační samotu sdílí pouze s jedenácti členy své orgie (v sestavě nechybí koza, stopadesátiletá elfka a herec Kiefer Sutherland).

Orgie je ovšem těhotná - a tak bývalý supermodel prchá zpět na předváděcí molo, aby našel sám sebe.

Ve filmu jde dále o vraždy hudebních celebrit, které vyšetřuje sličná Valentina z římské pobočky módního oddělení Interpolu, již ztělesnila Penélope Cruzová. Hned na začátku vyprávění tak před Stingovými domovními dveřmi schytá dávku ze samopalu Justin Bieber.

Režírující Ben Stiller odsud pokračuje ve svižném tempu dál, precizně a do nejmenších detailů. Udržuje přitom natolik nehybnou pokerovou tvář, že se o ni občas tříští i divákův smysl pro humor. Nový Zoolander je tak strašná blbina a současně rozmyslný, stylový kousek.

Děj, přes všechny šílenosti, není technicky spletitější než bondovka „šmrncnutá“ Šifrou mistra Leonarda. Příběh o zestárlých modelech, kteří působí zastarale, ale nakonec ještě dokážou „být sexy“, navíc upřímně ladí s nostalgickými trendy.

Skutečnost, že se Zoolander No. 2 nestal diváckým hitem uplynulého víkendu, vlastně nechtěně zapadá do celého Stillerova sarkastického konceptu.

O tom, že projekt má nějaký smysl, byla přesvědčena i spousta skutečných celebrit, které si do krásných římských exteriérů přijely zahrát samy sebe. Vedle Tommyho Hilfigera či Valentina (jsme přece ve světě módy) si skvostné cameo - androgynního modela zvaného Vše - střihne i Benedict Cumberbatch.

Představa, že na Zoolandera No. 2 vyrazí i hysterické fanynky obdivovaného „Sherlocka“, je ovšem na Stillerově filmu možná tím nejvtipnějším.