Nekrolog: Umberto Eco v románech nechal prakticky pracovat své teoretické myšlenky

Ve věku čtyřiaosmdesáti let v pátek zemřel postmoderní italský spisovatel, filozof, sémiotik a medievalista Umberto Eco. S odvoláním na jeho rodinu to oznámila italská tisková agentura Ansa.

Eco, o němž se hovořilo jako o věčném čekateli na Nobelovu cenu za literaturu, byl širší veřejnosti známý díky svým sedmi románům – zejména debutové knize Jméno růže z roku 1980, kterou o devět let později zfilmoval Jean-Jacques Annaud s Seanem Connerym v hlavní roli.

Tou dobou už ve světě vycházely desítky podobně poučených historických próz, snažících se napodobit Ecův styl psaní. Jméno růže si Češi poprvé přečetli roku 1985, kdy jej v překladu Zdeňka Frýborta vydal Odeon.

V románu, odehrávajícím se ve středověkém benediktinském opatství, čtenářské napětí udržovalo vyprávění o sérii vražd. Eco zde však především zužitkoval látku, kterou desítky let předtím popsal jako akademik, když se snažil vcítit do středověké mentality a pochopit tehdejší teologické a filozofické spory.

V románu tedy nechal „prozaicky pracovat“ myšlenky ze svého teoretického díla a oboru, jenž mu byl nejbližší.

Šlo o ojedinělé splynutí dvou světů, na jejichž pomezí se Eco vždy pohyboval a volně přecházel z jednoho do druhého. Nesčetněkrát si stěžoval, že dokud psal jen teoretické eseje, téměř nikdo jim nerozuměl a těžko si hledaly čtenáře.

Čtenáři Jména růže pro změnu nemohli přijít na jméno filmové adaptaci, která teologické a historické souvislosti románu zplošťovala na pouhé detektivní vyprávění. I proto Eco k dalším filmovým adaptacím svých děl nikdy nedal souhlas. Komerční úspěch Jména růže už nepřekonal, knihy se celosvětově prodalo přes 14 milionů výtisků. Jen v Česku vyšla ve dvanácti vydáních.

Středověku v próze se Eco dále věnoval románem Baudolino, napsaným dvacet let po Jménu růže. Na více než pěti stech stranách líčil příběh lháře, jenž si získá přízeň římského krále a císaře Fridricha Barbarossy a z titulu jeho adoptivního syna spřádá nejrůznější intriky, aby se později vydal hledat mytický kraj na Východě.

V dalším svém bestsellerovém díle Foucaultovo kyvadlo z roku 1988, které si ze všech svých próz cenil nejvíc, Eco zjednodušeně řečeno zkoumal hranice mezi fantazií a realitou.

Každá Ecova kniha byla v českém překladu, jež od 90. let publikovalo především nakladatelství Argo, přijímána se značnou pozorností. Pro Prahu, o níž se často zmiňoval i ve svých esejích, měl autor slabost. Poprvé ji navštívil dva dny před 21. srpnem 1968.

Když se do metropole o dvaatřicet let nato vrátil, aby zde převzal cenu Nadace Vize 97, líčil, jak v osmašedesátém roce číšníci v hotelu Paříž zatahovali rolety, když po ulicích začaly jezdit tanky – a také si pamatoval, jak Čechoslováci otáčeli dopravní značky, aby zmátli okupanty. „Cítil jsem se jako Humprey Bogart v Casablance před invazí v poslední kavárně, která ještě měla otevřeno,“ řekl později Eco.

Podle české metropole nakonec pojmenoval i svůj šestý román Pražský hřbitov, jenž později vyhrál anketu Kniha roku Lidových novin. Kniha zasazená do 19. století v „příběhové“ rovině vyprávěla o špionech, politicích a také o pražském židovském hřbitově, kde v románu proběhne důležité konspirační setkání jezuitů.

Protože protagonista příběhu, padělatel a tajný agent, byl vychován v odporu k židům, stává se svědkem či přímo účastníkem historických událostí včetně Dreyfusovy aféry či vzniku podvržených Protokolů siónských mudrců. Těmi se Eco důkladně zabýval již ve své akademické tvorbě, k problémům falzifikace a pravdivosti se tedy v Pražském hřbitově pouze vrátil a nahlédl je z jiného úhlu. 

Poslední Ecův román nazvaný Nulté číslo v českém překladu vyšel vloni. Zaměřoval se na obtíže spojené s vydáváním novin, přesněji s vymýšlením článků určených k tomu, aby se jimi dali vydírat či zastrašovat političtí nepřátelé majitele listu. Redaktoři novin v románu kupříkladu vymýšlejí, kdo zavraždil papeže, nebo bájí, že fašistický vůdce Mussolini za sebe na konci války nastrčil dvojníka.

Ecovi, který v médiích kdysi sám pracoval, však nešlo o pouhou kritiku mediálního prostředí. S odstupem spíš přemýšlel, jak je pro média těžké „přinášet pravdu“, když ta je vždy jen interpretací jednoho z mnoha pohledů na danou událost.

Umberto Eco, rodák ze severozápadního italského města Alessandria, na svět přišel roku 1932. Vystudoval práva, jak si přál jeho otec, stále víc se ale zajímal o akademickou dráhu a konkrétně si přál studovat středověk.

Chvíli patřil ke skupině avantgardních umělců a novinářů zvané Gruppo 63, pracoval rovněž v kulturní rubrice italského rozhlasu a televize.

Doktorát získal za práci o katolickém teologovi Tomáši Akvinském. Od druhé poloviny 50. let vyučoval v Turíně, později ve Florencii a Miláně. Roku 1971, ve svých osmačtyřiceti letech, byl jmenován profesorem na nejstarší univerzitě na světě, tedy v Bologni.

Eco pak psal o lingvistice či středověké estetice. K jeho klíčovým odborný pracím bývá řazeno především sémiotické Otevřené dílo z roku 1962, které česky vyšlo až po padesáti letech. Ve své době bylo předzvěstí budoucích poststrukturalistických teorií a položilo základ dalším sémiotickým úvahám.

Podstatná byla rovněž Ecova kniha Skeptikové a těšitelé (1964), v níž zkoumal hranici mezi masovou kulturou a uměním, dále Teorie sémiotiky (1976) či Šest procházek literárními lesy (1994), které vznikly z jeho přednášek na Harvardu začátkem 90. let.

Známé je rovněž Hledání dokonalého jazyka z roku 1993, v němž Eco popisoval snahu nalézt takovou řeč, jaká by již ve své podstatě vyvolávala samu skutečnost a nemusela na ni pouze odkazovat prostřednictvím druhotných znaků.

Eco rovněž vydal čtenářsky vděčné knihy Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti. Navazoval v nich na své starší práce o středověkém pojetí krásy a umění, které zde ale vykládal v širším kontextu dějin estetiky.

V první knize se kromě definic krásy věnoval také výkladům pojmů bizarní a groteskní. A na tuto linii pak v druhém titulu volně navázal myšlenkou, že zatímco se středověcí filozofové soustředili na definici krásy, to ošklivé ponechali nevyřčeným.

Kromě jiného psal Eco eseje o literatuře. Například ve studiích, které česky vyšly pod názvem Mezi La Manchou a Babylónem, se zaměřil na své oblíbené autory Jorge Luise Borgese a Jamese Joyce.

V pozdějším knižním rozhovoru s filmovým scenáristou Jean-Claudem Carrierem, jenž byl v tuzemsku publikován s titulem Knih se jen tak nezbavíme, vyslovil skeptickou tezi, že literatura bude v budoucnu zajímat stále užší okruh čtenářů. Umberto Eco se nedožil toho, že by se to přihodilo jeho vlastním knihám.