Recenze: Přeučené klasické klavíristce Sungové to v pražském Jazz Docku swingovalo

V jazzu se najde spousta klavíristů přeučených z klasické hudby, ale málokdo „měnil obor“ až v dospělosti. To je případ americké pianistky Helen Sungové, která tento týden s kvartetem odehrála svůj první český koncert v pražském klubu Jazz Dock.

Na to, že tato v Houstonu narozená dcera čínských imigrantů celé dospívání pilovala evropskou klasickou hudbu pod vedením přísné ruské učitelky, jí to dnes nebývale swinguje.

Přesto svoji průpravu občas prozradí, na pražském koncertě nejvýrazněji ve skladbě Chicka Corey Armando’s Rhumba, při němž ji hrou na smyčec doprovázel basista Josh Ginsburg a kde Sungová předvedla pěkně uvolněnou rubatovou hru a – na jazzového muzikanta – neobyčejně vzdušný úhoz.

Doprovázena ještě altsaxofonistou Loganem Richardsonem a bubeníkem Donaldem Edwardsem, celý večer od klavíru budovala přesvědčivá, vyrovnaná sóla postavená víc na dynamice výrazu a textuře nástroje než třeba výraznější emancipaci levé ruky.

Střídala styly, v jednu chvíli až ke starému takzvanému stride pianu, a přesto celý večer zněla celistvě – jako muzikant s vlastním výrazem.

Sungová k jazzu našla cestu v polovině 90. let na univerzitě v Texasu, tedy na hudební scéně, kde donedávna působil český klavírista Jiří Levíček a odkud především vzešel okruh dnes už etablovaných mladých jazzových hráčů, od Jasona Morana přes Kendricka Scotta až třeba po Roberta Glaspera.

Zejména od černých klavíristů její generace Sungovou odlišuje, že v mládí neslýchala gospel a nemá vztah k blues – ten jediný ostatně chyběl na pražském koncertě, jinak pestře namíchaném z rychlých postbopových skladeb v duchu Gillespieho Salt Peanuts, bossa novou říznutých vlastních kompozic jako Stars on Second Avenue, balad a volnějších kolektivních improvizací typu písně Chaos Theory.

Sungovou například Britové znají jako klavíristku zdivočelého Mingus Big Bandu, prokládajícího svá vystoupení nejrůznějšími komickými výstupy a hudebními vtipy. Když s tímto obřím ansámblem před pár lety koncertovala v londýnském klubu Ronnie Scott’s, v jinak výhradně mužském ansámblu měla dost prominentní roli.

Větší hudební vzor než Mingus je pro ni ale Thelonius Monk, jak zdůraznila i v Praze, kde zahrála jeho kompozice In Walked Bud a rytmicky upravenou Bye-Ya.

V obou se vyvarovala nápodobě Monkova stylu hry a také svoji původní skladbou s téměř hardbopovým motivem nazvanou Brother Thelonius vzdala hold spíš Monkovým kompozičním fíglům než způsobu interpretace.

Sungová dodnes mluví o tom, že jazzu propadla hlavně kvůli pocitu z tradiční odnože této hudby, která dobře swinguje. Na každé své desce včetně předloňské Anthem For a New Day ale hraje modernější a stylově pestřejší muziku, do nahrávacích sestav vtahuje klarinetisty, houslisty, píše kompozice podle básní a nově zkouší i klávesy.

Zkrátka – teď, když už jazz dávno zvládla po formální stránce, naplno využívá také jeho svobodomyslnosti.