Saša Staničič: Noc před oslavou

JSME SMUTNÍ. Už nemáme převozníka. Převozník je mrtvý. Dvě jezera, žádný převozník. Teď se k ostrovům dostaneš, jen když máš člun. Nebo když jsi člun. Nebo plaveš. Ale plav si, když se ve vlnách pohupují kusy ledu jako větrná cingrlátka s tisíci tyčkami.

Teoreticky můžeš kolem jezera pěšky, pořád podél břehu. Jenže stezku jsme zanedbali. Povrch je blátivý a lávky shnilé, křoviska se rozbujela, sahají do cesty až po hrudník.

Příroda si bere zpět, co jí patří. Řeklo by se jinde. My to neříkáme. Protože je to nesmysl. Příroda není důsledná. Na přírodu není spoleh. A na co se nemůžeš spolehnout, o to neopírej žádné rčení.

Pod ruinou bývalého Schielkova statku, kde se jezero něžně dotýká okresní silnice, vysypal někdo na břeh polovinu vybavení svého domu. Lednička stojí v podmáčené zemi, plechovka s tuňákem ještě uvnitř. Vyprávěl nám to převozník. A že prý se rozzuřil. Ne obecně kvůli odpadu, ale speciálně kvůli tuňákovi.

Teď je převozník mrtvý a my nevíme, kdo nám má vyprávět, co se děje na břehu. Kdo by tak krásně řekl: „Kde se jezero něžně dotýká okresní silnice“, anebo: „To byl tuňák z dalekých norských moří“. Takové věty používají jenom převozníci.

Od převratu už jsme nevymysleli žádné dobré rčení. Převozník byl dobrý vypravěč. Ale nemysli si, že se v této slabé chvilce vyptáváme Hlubokého jezera, které se bez převozníka ještě prohloubilo, jak se mu daří. Nebo Velkého jezera, jež převozníka utopilo, jaký byl jeho motiv.

Nikdo neviděl, jak se převozník utopil. Je to tak lepší. Co bys chtěl taky při tonutí vidět? Nic hezkého to není. Musel vyjet večer, na jezeře ležela mlha. Za rozbřesku se pohupovala loďka na hladině, prázdná a marná jako neopětovaný pozdrav na rozloučenou.

Dorazili potápěči. Paní Schwermuthová jim udělala kafe, oni kafe pili a dívali se na jezero a pak vstoupili do jezera a převozníka vytáhli. Velcí chlapi, plavovlasí a skoupí na slovo, slovesa jen v imperativu, vyložili převozníka. Stojí v těsných oblecích na břehu, černí a zkoprnělí jako vykřičníky, které vytvořila smrt. Jedí vegetariánské chlebíčky, okapávají.

Převozníka pohřbili a zvoník zmeškal svůj výstup, zvonilo o hodinu a půl později, to už byli všichni na pohřební hostině U První koleje. Bez pomoci se zvoník do schodů nedostane. Posledně nechal zvony znít čtvrt hodinu po poledni osmnáctkrát a ještě si při tom vykloubil rameno. Přitom máme automatické zvony a Johanna, učně. Jenže zvoník ani jedno nijak zvlášť nemiluje.

Víc lidí umírá, než se rodí. Slýcháme, že staří zůstávají sami. Vídáme, jak se mladí potloukají. Nebo odcházejí. Od jara sem přestala jezdit čtyři sta devatenáctka každou hodinu. Lidi říkají, že ještě pár generací, dýl už to tady rozhodně nevydrží. My věříme, že to půjde. Vždycky to nějak šlo dál. Přežili jsme mor a válku, epidemie i hladomor, život i smrt. Nějak už bude.

Jenomže teď je převozník mrtvý. Na koho se mají obracet opilci, když je Ulli vyhodí? Kdo svede uspořádat pro návštěvníky z velkého Berlína hledání pokladu na ostrovech tak dobře, že se žádný poklad nenajde a děti pak na trajektu tiše štkají a matky si u převozníka zdvořile stěžují a otcové ještě několik dní přemítají, kde se stala chyba, a co teprve ti z nových spolkových zemí, vždyť tím se zpochybňuje jejich mužnost, a když přirazí k břehu, dají si jablko a zbaveni iluzí zamíří na svých bicyklech k Baltu a už se sem nikdy nevrátí? Kdo?

Převozník je mrtvý, a ostatní mrtví se diví, co s převozníkem pod drnem? Správně by měl zůstat v jezeře, basta.

Nikdo neříká, že jsem nový převozník. Hrstka těch, kteří chápou, že nezbytně potřebujeme nového převozníka, trajektům vůbec nerozumí. Nebo tomu, jak konejšit vodstva. Nebo jsou moc staří. Jiní se tváří, jako bychom nikdy žádného převozníka neměli. Další říkají: Převozník je mrtev, ať žije půjčovna člunů.

Převozník je mrtvý a nikdo neví proč.

Jsme smutní. Už nemáme převozníka. A jezera jsou zase divoká a temná a rozhlížejí se.

ČERPACÍ STANICE JE ZAVŘENÁ, abys natankoval, musíš do Woldegku. Lidi z vesnice od té doby v průměru méně krouží vesnicí a více míří přímo do Woldegku, recitují při tom Fontaneho, ti, kteří jej znají zpaměti. V průměru postrádá čerpací stanici spíš mládež než staří. Nejen kvůli benzínu. Kvůli tyčinkám KitKat a pivu a Unforgiving, chuťově podobnému energetickému nápoji Orange Inferno, který východoněmecké čerpací stanice ovládl silou bouře s 32 mg kofeinu na 100 ml.

Lada, kterému se říká Lada proto, že jako třináctiletý vyrazil s ladou svého dědečka do Dánska, dnes potřetí za poslední tři měsíce zaparkoval svého golfa v Hlubokém jezeře. Může za to zavřená čerpací stanice? Ne. Může za to Lada. A příbřežní cesta, která se teoreticky skvěle hodí pro jízdu rychlostí 200 km/h.

Jezero zabublalo. Johann a němý Suzi na břehu to zpočátku považovali za legraci, posléze už to legrace nebyla. Johann si sundal čelenku a vlezl do vody, přitom je z těch tří nejslabší plavec. A taky nejmladší. Chlapec mezi muži. Pro nic za nic. Lada se vynořil sám od sebe. Nedopalek pořád mezi rty. Musel Johannovi trochu pomoct.

Fürstenfelde. Počet obyvatel: lichý. Naše roční období: jaro, léto, podzim a zima. Léto vystrkuje nos nejvíc. Naše léto není o nic horší než léto ve Středomoří. Místo Středozemního moře máme jezera. Jaro není nic pro alergiky ani pro paní Schwermuthovou z Domu vlasti, kterou na jaře přepadají deprese. Podzim se dělí na dvě období, na časný podzim a pozdní podzim. V pozdním podzimu se etablovala turistika za zemědělskými stroji. Otcové z města vodí své synky, aby si prohlédli zemědělské stroje v noci. Synové: nadšení a údiv před obrovskými koly a reflektory a randálem. Příběh zimy ve vesnici se dvěma jezery je vždycky příběh, který počíná, když jezera zamrznou, a končí, když led roztaje.

„Co teď hodláš s tou károu dělat?“ zeptal se Johann Lady, a Lada, který co se tahání aut z jezera a jejich uvedení zpět do pojízdného stavu týče, není žádný začátečník, řekl: „Za pár dnů se uvidí.“

Němý Suzi zase nahodil udici. Kvůli Ladově nešikovnosti chvíli pauzíroval. Suzi rybaří moc rád. Když ses narodil němý, jsi v jistém smyslu k rybaření také předurčen. I když, co to znamená němý? Politicky korektně by to bylo: hrtan v pytli.

Johann zlehka vyklepával rytmus do stehen. Zítra ho čeká zvonická zkouška. Speciálně na oslavu zkomponoval krátkou melodii a zahraje ji srdcem zvonu na pláště zvonů. Lada a Suzi o tom nemají ani páru. Je to tak lepší, jinak by neunikl přihlouplým komentářům.

Všichni tři se svlékli do spodků. Johann a Lada, aby si usušili věci, Suzi ze solidarity. Ladova bezchybná muskulatura. Suziho bezchybná muskulatura. Johannova žebra. Suzi u sebe vždycky nosí hřeben, a tak si sčeše vlasy dozadu, gesto, jemuž hrozí vymření. Dračí ocas na čele, mocné dračí tělo na Suziho zátylku, dračí hlava chrlící oheň na lopatce. Suzi, krásný jako italské filmy z padesátých let. Suziho máma se na ně pořád dívá a bulí u nich.

Kobylky. Vlaštovky. Vosy. Do jedné velmi znavené, velmi.

Podzim je tady.

Dnes byl poslední teplý den tohoto roku. Poslední den, kdy si můžeš jen ve spodkách lehnout do trávy a brouci po tobě lezou, jako bys byl přirozenou překážkou v krajině čelních morén, což v jistém smyslu také jsi. Když odsud pocházíš, víš to: poslední teplý den. Ne kvůli vlaštovkám nebo meteorologické aplikaci. Víš to, protože ses svlékl a lehl si, a jestli jsi holka, máš prsty nohou zastrčené do písku. Jestli holka nejsi, nedělals prsty nohou nic, prostě ses jenom položil. A takhle vleže na zádech ses díval do nebe a měls jasno: Dneska – poslední letní den. Pokud by zázrakem nadešel ještě jeden takový, nic by to neznamenalo. Dneska byl ten poslední.

Lada a Johann sledovali Suziho a radili mu, jelikož nic nechytil. Zkus to pod tím jasanem, rybám je moc horko, a tak. Suzi sevřel prut mezi nohama a zatvářil se. Lada rozumí Suziho řeči velmi dobře. Vlastně jí rozumí mizerně, ale zná už němého Suziho věčnost. Pro Johanna to přeložil: „Času dost.“ Ten se na něho tázavě podíval. Lada pokrčil rameny, plivl do jezera. Na pobřežní cestě jela Anna na kole. Šaty na ramínka, něco v tom smyslu. Johann spontánně zamával, prostě kluk, no. Anna se dívala před sebe.

„Jak to máváš?“ Lada udeřil Johanna pěstí do ramene. Na jezeře rachotil výletní člun. Lada pronikavě hvízdl. V kajutě nastal pohyb. Lada zamával, turisté na oplátku také. Turisté fotili. Lada jim pak ukázal prostředníček.

„To neplatí, to jsou turisti, ty mávaj za všech okolností,“ řekl Johann.

Lada ho praštil podruhé. Na Ladově rameni cení zuby vlk. Ladovi na zádech se skví: The Legend.

„Co čumíš?“

„Taky si nechám udělat tetování.“

„Slyšels to, Suzi? Ten sráč se chce nechat tetovat. Hustý.“

Jedno se Johann od Lady naučil. Neztrácet nervy. Být v klidu. Nechat se vyprovokovat, to je slabost. „Znamená to něco?“ zeptal se. I Suzi má vlka na lýtku.

Lada se mu zadíval do očí. „Vlci se vracejí.“ Mluvil velmi pomalu. „Německo zase bude zemí vlků. Z Polska a Ruska se vracejí tisíce kilometrů. Úžasný zvířata. Lovci. Řekni smečka!“

„Smečka.“

„Dobrý, co? Taková síla v jediným slově! Suzi a já jsme příznivci vlků.“ Lada chňapl Johanna za zátylek. „To zůstane jen mezi náma, jasný? My jsme sem vlky přivezli. Z Lužice. Protože i tady dřív byli vlci. Zeptej se matky. V Zervelinským vřesovišti, u raketový základny. Tam jsme je vypustili.“

Nehnout brvou. Vyptávat se dál. Někdy Lada jen tak plácá, aby Johanna vyděsil. Suzi se otočil, pozorně naslouchal. Johann si odkašlal.

„Kolik jich je?“

„Vtipný. Myslel jsem si, že se určitě zeptáš, kolik. Čtyři. Dvě vlčata, dva dospělý. Poslyš, kámo: Bez prdele. Budeš držet klapačku, rozumíš?“

„Jasný.“

„Fajn.“

Suzimu zabrala. Krátký odpor. Kapřík. Suzi ho zase pustil.

Lada se zvedl. „Chlapi, jde se k Ullimu. Suzi platí.“

A tak to taky bylo, protože Lada drží slovo.

KAPŘI MOHOU PŘI KRMENÍ POCIŤOVAT ZÁVIST. Když ryby žerou, přichází závist. Na podzim, při klesajících teplotách vody, potřebují stále méně potravy.

Vosí trubci oplodní mladé královny a ve stejné chvíli umírají. Královny se ukrývají až do jara pod mechem, ve ztrouchnivělém dřevě, v nočních můrách vážek.

V Kieckeru, ve starém lese, odměřuje datel na milisekundy naši smrtelnost.

Podzim je tady.

Smečka vyčkává.