Vesnice ještě neumřely, když místní vyprávějí, mají drajv, řekl v Praze spisovatel Stanišić

Když se spisovatel Saša Stanišić vypravil do malé vesnice ve spolkové zemi Braniborsko, aby zde načerpal inspiraci pro svůj nový román, trvalo dva týdny, než s ním místní začali mluvit.

"První byl starší malíř, který si mě oblíbil, protože stejně jako já pocházel z bývalé Jugoslávie. Ale zatímco jsme se bavili, venku stál člověk s vysílačkou a do ní ostatním obyvatelům sděloval, o čem hovoříme," popsal Stanišić ve středu v pražském Goethe-Institutu, kam svůj román nazvaný Noc před oslavou přijel představit.

Kniha, kterou v překladu Tomáše Dimtera právě vydalo nakladatelství Labyrint, se odehrává ve fiktivním světě vesnice Fürstenfelde. Ta skutečně existuje, leží v zemském okresu Uckermark v severovýchodní části Braniborska. Stanišićovi však posloužila jen jako vzor.

Dokonce i překladatel knihy Tomáš Dimter v debatě položil dotaz, zda Fürstenfelde není jen "archetypem" po vzoru Maconda, tedy vesnice z románu Sto roků samoty spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze.

"Příběhy z velké části vznikly na základě dialogů, které jsem vedl s lidmi z Uckermarku. Cítil jsem příležitost nechat je vyprávět své osudy z doby převratu, z druhé světové války, příběhy o ztrátě společenské totožnosti, o přežívání, pachatelích i obětech," vyjmenoval Stanišić.

Když poprvé přijel konkrétně do Fürstenfelde, místní se s ním odmítali bavit a zavírali před ním dveře. "V muzeu se vyhýbali odpovědím na mé otázky. Když jsem si šel koupit preclíky k pekaři, ten mě hned vyslýchal, kdo jsem a co tam dělám. Během tří dnů jsem vstoupil do světa, který mě svým tajemstvím fascinoval," popsal Stanišić.

K této fascinaci přispělo i to, že vesnice je plná lišek. To ostatně Stanišić nakonec využil, když z lišky udělal i vypravěčku jedné z kapitol s osobitým jazykem. "Pokoušel jsem se si představit, jaké pojmy z lidského světa by liška mohla znát, jak by mohla vypadat liščí němčina. Liška nezná slovo střecha, ale rozumí ‚noře pro lidi‘, nezná beton, ale ví, co se s ním dělá," uvedl spisovatel.

Hlas lišky je pro něj stejně důležitý jako hlasy jednotlivých obyvatel a to, co z tohoto celku vzniká. "Román Noc před oslavou nemá hlavního hrdinu, jeho protagonistou je celá vesnice, která jako houba nasákla všechny místní příběhy a mluví celým sborem hlasů," vysvětlil.

Překladatel Dimter v debatě připomněl, že patnáct kapitol románu je napsaných dobovým jazykem podobným barokní němčině.

Když Dimter tyto pasáže probíral s překladateli dobových kronik, zjistil, že zápisy, které Stanišić v knize vydává za historii Uckermarku, se "nijak zásadně neliší od těch v kronikách Nového Bydžova nebo Českých Budějovic", uvedl překladatel. "Drží se univerzálního způsobu, jakým se tehdy psalo o historických událostech," dodal.

Stanišić historii regionu skutečně studoval a dokonce objevil historické pojednání o 400 letech Uckermarku. Fakt, že už ale neexistují dějiny konkrétních vesnic, mu prý při psaní pomohl. "Autor pak do vesnice, kterou si vybral, může zasadit celý svět, promítnout sem události z německé historie, ale i univerzální příběhy, které se neodehrávaly jen v Německu," řekl spisovatel a konkrétně zmínil třeba staré jugoslávské mýty, které v románu v upravené podobě vydává za součást dějin Uckermarku.

Letos sedmatřicetiletý Stanišić, který se narodil na území dnešní Bosny a Hercegoviny, od čtrnácti let žije v Německu. Absolvoval Univerzitu v Heidelbergu a lipský Německý literární institut, doposud byl autorem jediného románu – knihy nazvané Jak voják opravuje gramofon.

V němčině vyšla roku 2006 a nakonec byla přeložena do více než třiceti jazyků včetně češtiny.

V knize, zasazené do jeho rodného bosenského města Višegrad, Stanišić do značné míry reflektoval historii své rodiny. A k oblibě tohoto "literárního gejzíru v rytmu balkánské svatby", jak Stanišićův debut charakterizoval překladatel Dimter, přispělo i to, že vyšel nedlouho po skončení konfliktu na Balkáně.

"Ten román se tedy nečetl čistě literárně, ale i sociologicky, v některých případech až politicky," řekl na středeční debatě Dimter a upozornil, že Stanišićovi od té doby trvalo osm let, než napsal svůj nynější druhý román.

Stanišić mezi svým debutem a novinkou Noc před oslavou spatřuje jistou paralelu. "Fürstenfelde není o tolik jiné než vesnice v Bosně, kde je vysoká nezaměstnanost, odkud mladí lidé odcházejí do měst a kde je obecně cítit blížící se konec, kde někteří lidé chtějí spáchat sebevraždu jen proto, jak mají zoufalý život," popsal Stanišić.

Přestože v tomto ohledu i kniha Noc před oslavou může působit elegicky, překladatel Dimter ji označuje spíš za "útěšný román", v němž je cítit naděje.

Stejně to vnímá Stanišić, podle něhož ještě všichni obyvatelé podobných vesnic na svůj osud nerezignovali.

"Kdybych popisoval jen smutnou provincii v rozkladu, byla by to falešná kniha. Něco v těch obyvatelích žije, ne všichni se vzdali. Když se s nimi spřátelíte a začnou vyprávět, mají neuvěřitelný drajv. Někteří se starají o své zahrádky, další mají koníčky, jiní jezdí navštěvovat děti. A najdou se i mladí lidé, kteří vesnici neopouštějí," vyjmenoval Stanišić.

Konkrétně život Fürstenfelde by podle všeho mohla oživit jeho kniha. Od chvíle, kdy před dvěma roky vyšla v němčině, o oblast Uckermark vzbudila zájem mezi turisty. "Napsal jsem knihu o tom, že jedna vesnice umírá, a teď do ní začaly jezdit autobusy turistů ze Švýcarska," dodal Stanišić.