Alžběta Bublanová: V Tichu

Super. Skvělý. Boží. Hustý. Tady vám všichni můžou vlízt někam. Zapaluju si cigaretu a kývu na Davida (Davida, nebo Dana? Čert to vem!), ať mi přinese další rum s colou. Zeptá se, jestli light, nebo normální. Jasně že normální. Copak jsem nějaká slepice? Nějaká lightka? Tak říkáme těm slepicím, co si všechno dávají light. Light jogurty, light drinky, light sýry, light tyčinky, light čokolády, light kafe. Prostě trapky. Sotva se to začalo vyrábět, draly se po tom jak slepice po flusu...

■

Jedna v noci. Kámoška už chce jít domů. Matka jí dala večerku do půlnoci a ona je teď úplně hotová z toho, že bude mít zaracha. Tohle já neřeším. Spím jakože u ní. U Katky. Říkám jí, ať jde, že se o sebe postarám. No co, diskotéka končí kolem pátý, pak někde hoďku nebo dvě vydržet a můžu jít domů. Matka odchází před sedmou. Chodí do práce i v sobotu. Dělá všechny směny, na který stačí. Strašnej život. Nikdy bych nechtěla dopadnout jako ona. Je jenom obyčejná kadeřnice. A manžel, to jako můj táta, je s jinou. Ta jiná je docela fajn ženská. Nechává mě bejt a otec taky. David nebo Dan mi přinese rum s colou. Jo, už mám dost. A to jsem utratila jen dvacku za vstup. David nebo Dan je ale pěkně otravnej. Dovolím mu, aby mi koupil ještě pár drinků, a pak se mu vypařím. Jsou někde normální hezcí kluci? No výborně. Támhle jeden je. Jenže ho zmerčila i lightka a už za ním vyráží. Vypiju drink a kývnu na Davida nebo Dana, ať mi skočí ještě pro jeden. Chytnu ho za ruku a obejmu ho. To ho nahecuje a koupí mi dvojitýho ruma. Super. Skvělý. Boží. Hustý. Jdu tančit. Vidím lightku, jak jde na záchod. Kde je ten kluk? Jo, tam. Doprčic, David nebo Dan mě zezadu obejme a pokouší se o tanec.

„Musím na záchod!“ zakřičím na něj. A jdu.

Stoupnu si vedle toho hezkýho kluka. Co jen dělat? Jen tak tu stojí, popíjí pivo a prohlíží si... co? No co asi. Holky. Musím se nějak dostat do jeho zornýho úhlu. Procházím kolem něj. Sem a tam. Nic. Lightka se vrací a míří si to k němu. Vypadá to, že uspěla. Kráva. Vrátím se na parket a dopíjím rum s colou.

■

Sobota ráno. Spíše odpoledne. Volá mi Katka. Jestli s ní nepůjdu do kina. V pět stojím před kinem.

„Kašlem na to,“ řeknu Katce, když dorazí. „Chci něco zažít.“

„Chci to vidět,“ protestuje Katka.

„Neblbni. Venku je krásně.“ Je podzim. Teplej podzim. „Jdeme někam na zahrádku. Někam, kde jsou kluci. Kde můžeš pít a kouřit. Není mi třicet, abych chodila do kina.“

Katka nakonec kývne. Divím se, že je venku. Včera přetáhla večerku a její matka je fakt ostrá. Ale neřeším to. Je mi to jedno. Parťačku potřebuju. Objednáme si rumy a prohlížíme si okolí. Okolí? Kluky. Jenže tady žádní pořádní nejsou. Katka pořád mluví o nějakým Adamovi. Ze třeťáku. Dozvěděla se, že se mu líbí malý blondýny. Katka má vlasy černý, ale malá je.

„Tak jdem,“ řeknu jí.

„Jako kam?“

„Tady chcíp pes. Jdeme k Ivě. Po cestě si koupíme barvu a ona tě přebarví. A mě taky. Ale na černo. Černá dělá starší. Chci mít černý vlasy. A dredy.“

Katka se ušklíbne. „Kluci neletí na dredy, ale na prsa.“

Dělá všechno možný, aby se klukům líbila. Jenže ona na to má. Sluší jí všechno. I ty blond vlasy jí budou slušet.

■

Iva nás vypakuje. Rodiče jsou na ni naštvaní. Načapali ji s cigaretou a nesmí na krok. Jdeme ke mně. Katku barvím sama. Matka je doma, ale u sebe v ložnici. Sobotní večery tráví čtením blbin. Prej ji to uklidňuje. Katka má krásný dlouhý vlasy. Po mým zásahu už tolik krásný nejsou. Ale je z ní blondýna, jak chtěla. A ze mě černovláska. Dredy Katka neumí.

„Vypadneme někam ven?“

„Už musím jít,“ odpoví mi.

„Neblbni. Zajdeme někam. Chci se ukázat,“ prohlížím se v zrcadle. „Víš, co bych ještě chtěla?“

„Prsa,“ řekne Katka lhostejně.

„Tetování. Na levý lopatce. Matka to neuvidí, ale v tílku to vidět bude. Jenže nevím, kdo by mi ho udělal. Za nějaký malý prachy.“

„Hele, podle mě je to kravina,“ odsoudí moje přání Katka a odstrčí mě od zrcadla, aby si načechrala vlasy. „Ale pokud o to fakt stojíš,“ otočí se ke mně, „řekni Robertovi. Dřív dělal v tetovacím salónu.“

Robert je starší brácha našeho spolužáka. Je pověstnej tím, že to zkouší na každou. „Má v sobě přebytek testosteronu. To dementi mívaj,“ řekla mi jednou Veronika. Spolužačka. Ale podle mě dement není. Jenže tak vypadá. Nikdy s ním žádná holka nechtěla nic mít. Má malej byt, kam chodí snad všichni, co znám. Dát si cígo, vypít flašku vína nebo zkusit něco tvrdšího, kluci si tam voděj holky. Robert to neřeší. Využívá ho každej. A on jen závistivě kouká, jak si tam nějakej kluk přivede holku. Prej jeho matka až do pátýho měsíce nevěděla, že ho čeká, a nekrotila se v alkoholu. Rodiče mu koupili byt, když mu bylo sedmnáct. Má tam malou kuchyň a jeden pokoj. V kuchyni popíjí pivo, zatímco nějaký pár mu okupuje ložnici.

■

Jsem tu teprve podruhý. V kuchyni má šero. Prej nesnáší světlo. Malý stolek a na něm dva popelníky, starý noviny a prázdný lahve od piva. Prej tetuje bezpečně a hygienicky. Odrazuje mě ten binec. Na stole se mu válí drobky od chleba obalený prachem. Zaschlý kolečka, nejspíš asi od hrnku s kafem. A fleky po červeným víně zažraný do stolní desky.

Vydechne kouř. „Pětikilo.“

Kývnu.

„No tak si sedni. Všechno bude v pohodě. Jsem mistr.“

Má mastný vlasy. Už hodně prořídlý. Uhladí si je. Měl by se aspoň ostříhat. A nehty taky. Je hrozně vychrtlej. Nosí plandavý košile a vytahaný tepláky. Prej tu chtěl jednu holku znásilnit. Děsná představa. Vyhrnutá košile a tepláky do půli stehen. Nehty zarytý do kůže. A pohupující se troška vlasů. Musí hrozně funět. Na tom jeho obličeji je snad vidět jenom ten nos. Má hrozně malý oči. Takový očička. Ostrý. Našedlý. Tenký vyschlý rty.

Posadím se. Bolí to, ale vydržím to. Cítím, jak se mi jehla zarývá do kůže.

„Počkej,“ couvnu. „Nemáš tu nějakej alkohol?“

„To nepůjde. Chlast ředí krev. Pak bych tam tu barvu nedostal.“

„O. k.“ Držím se pevně stolu. Bodají mě drobky do kůže. Mám pocit, že to bolí víc než ta jehla. Bolí mě celý tělo. Jako by se ta bolest rozlila. Vydržím to. Klukům se tetování líbí. Prej jsou po tom jako šílení. Šílení. Šílená bolest.

„Nevydržím to. Už to bude?“

„Jsem ve čtvrtině,“ řekne suše. „Chceš mít jen čtvrtinu štíra?“ Zasměje se.

„Tak ho udělej menšího.“

■

V neděli se mně matka snaží vždycky věnovat. Je to pěknej vopruz. Prej jestli nepůjdeme na nákupy. Vzpomenu si, že mi David nebo Dan říkal, ať v neděli odpoledne přijdu k jeho kámošovi domů, že prej má nějaký hulení. To jsem ještě nezkusila. A to chci. Ale matčin pohled je naléhavý.

„Dobře,“ řeknu jí. „Na chvíli. Ještě musím za kámoškou, zítra píšeme písemku z matiky. Budeme se učit.“

Podívá se na mě podezíravě.

„Včera jsem do toho koukala celý odpoledne a nic z toho nechápu,“ dodám.

„Jestli se musíš učit, necháme to na jindy.“ Vidím v ní polekanýho zajíčka. Jako by se bála, že jí někdy budu vyčítat, že jsem v prvním ročníku na pitomý střední neudělala písemku z matiky.

„Když půjdeme jen na chvíli, nic se nestane.“

Vděčně se na mě usměje.

■

„Tak to je hustý, žes dorazila,“ říká mi David (už znám jeho jméno). Sedím vedle něj na červeným gauči v Petrově bytě. Petrovi rodiče odjeli na chatu.

„Nebude rodičům vadit, že to tady bude cítit?“ ptá se holka (no spíš holčička) v modrým tílku.

„Jim je to jedno. Nemůžou nic říct. Otec si sem tahá ženský. Když přijde z noční a matka je v práci. A já ve škole. Ale vím to. Protože tady to ví každej. I matka to ví.“

Cítím ospalost. Obrovskou nechutnou ospalost. Tak tohle je teda to super? Hustý? Zavřu oči. Po koleni mě plácá David. Otevřu oči. Otočím hlavu. Pořád otáčím hlavu. Konečně vidím Davida.

„Proč jsou teda pořád spolu?“ Slyším hlas holky v modrém tílku. Podívám se po ní. Otočím hlavu. Bože, to je věčnost, než ji otočím. Vidím ji. A mám z ní strach. Otočím se zpátky na Davida. A mám strach i z něho. I z toho blbýho pokoje. Ze všeho. Chci domů. Ale domů je daleko. To bych musela jet tramvají. A předtím odejít z tohohle bytu. A ještě předtím dojít ke dveřím. A zvednout se. A to nejde. Bojím se pohnout. Dívám se na Davida.

„Copak, kočko?“ Obejme mě. „Chci domů.“

„Neblbni.“

„Co je to doprdele za stav?“

„Uklidni se. Užívej si to.“

„Ty si to užíváš?“

Smějou se. Oni se mi smějou! Je to hnusnej pokoj a hnusní lidi. A já. Moje myšlenky. Moje hlava. Já se z toho nikdy nedostanu. Někdo mi rozemlel mozek.

■

Sedím u snídaně. Podívám se na mámu. Vypadá pořád dobře. Jo, je sice už stará a moc o sebe nepečuje, ale stejně... Jak to že si nikoho nenašla? Kámošky mají novýho otčíma každý dva roky. Ženský bez chlapa nevydrží. Jak to že moje máma jo? Je na mě tak upnutá, a přitom mi nechává volnost. Je mi jí trochu líto. Snaží se. Tak moc se snaží, aby se o mě postarala. Zatímco jiný matky poroučejí, ona se snaží. Z něčeho se vykoupit? Je to ale fuk. Je pondělí ráno a mám smažený vajíčka s rohlíkem a pomerančovým džusem. Matka mi vždycky v pondělí ráno dělá vajíčka. Každý pondělí chodí do práce o půl hodiny později. Nikdy jsem se jí na to nezeptala. To si to pondělí u svýho šéfa vymodlila? Proč? Aby mi každý pondělní ráno udělala vajíčka? Bože! Radši se jí na to ani nebudu ptát. Je to ale furt hezká ženská. Blond vlasy, zachovalá postava. Modrý oči. Zamlada byla hodně pěkná. Já bych měla na hlavě špinavou slámu, kdybych si ji nebarvila. Je mi šestnáct, ale vypadám na třináct. Takový nic. Snažím se to dohnat černýma linkama a tmavýma stínama. Prsa nemám. Jak je možný, že lightky mají prsa, když jsou tak vychrtlý? Máma říká, ať si nedávám make-up, že to kazí pleť a že jsem na to malá. Malá? Tohle nesnáším! Malá?! To jsem snad byla, když mi bylo osm. Jenže já už mám špatnou pleť, proto musím používat make-up, víš, maminko. Ale to kapesný, co mi dává, je opravdu pro osmiletou. Bože, jak já bych chtěla být dospělá. Ještě víc dospělá.

■

Dobře. Není to normální. Všichni se na tom baví. Po trávě se směje, honí se mi hlavou. Ale někdo to přece musí mít podobně jako já. Je pátek večer a jsem na diskotéce. Nechávám si od nějakýho Aleše kupovat rum s colou. Můj zlatej rumíček s colou! To je moje pusinka. Po něm je mi skvěle. Jako by mi z mozku tahal nějaký super schopnosti. To by nám měli dávat ve škole ke svačině. Skvělý. Boží. Hustý. Kámoška jde o půlnoci domů. Čau. Rozhlížím se. Někde někdo musí být. Vždycky narazím na takovýho troubu, co mi sice kupuje pití, ale to je tak všechno, co bych od něj chtěla. Další rum s colou. A další. Bože, támhle je fakt nádhernej kluk. Jdu k němu. „Čau, líbíš se mně.“ Co bych na to chodila oklikou. Jsem našrot.

„Ale ty mně ne,“ odpoví. Nebo snad řekl něco jinýho?

„Co? To je blbost,“ zasměju se a napiju se.

„Jsi nechutná,“ řekne mi.

„Jsem rumová víla,“ vysvětluju mu a snažím se mu dát pusu.

Pokus nevyšel.

■

Vrátím se na parket. Jsou tři ráno. Do sedmi času dost. Mám spoustu času. Život je můj. Noc je má. Kolem čtvrtý jdeme do nonstopu.

„Co kdybys šla spát ke mně?“ snaží se Aleš.

„Nemůžu. V devět přijde nějakej chlap opravit pračku. Matka ho objednala.“ Aleš mě nebere. Ale zkouší to dál. Ruka na mým koleni. Přemýšlím, jestli mu to mám dovolit. Nakonec mu ruku odstrčím. Tři rumy. Dvě piva. Mám dost. Před osmou jdu domů. Spím necelou hodinu. Zvonek. Vzpomenu si na Alešovu ruku na svým koleni. Cítím, že jsem kapku vzrušená. Sakra, proč? Měla jsem tam tu ruku možná nechat. Jsem ještě opilá. Otevřu. Opravář.

Stojím ve dveřích koupelny. „Kafe?“

Otočí se. Neví, co říct, a tak kývne.

Hrnek mu položím na pračku.

„Tam ne,“ řekne nervózně, ale nechám to tak a jdu do pokoje, kde si zapálím. Bože, furt jsem opilá. A chci si povídat. Vrátím se tam.

„Hele, a vás to jako baví?“

Opět se otočí. Je to k smíchu. Chce se mi smát. Jsem našrot a cizí chlap se tady vrtá v naší pračce a pije špatně uvařený kafe.

„Co?“

„Dělat opraváře praček.“

„Neopravuju jenom pračky.“

Znovu se pustí do práce. Nechtěla bych tak skončit. Jako on. Vypadá na třicet. Přesto působí spíš jako strejc. Ale něco v sobě má. Jenže to shazuje tím, jak o sebe nedbá. Špatně ostříhaný vlasy. Na rukách zažranou špínu. Opravář praček.

„No, ale teď opravujete pračku. Takže jste opravář praček. Mohl jste být třeba právník.“

„A kdo by pak opravoval pračky, slečno?“

Slečno? Řekl „slečno“, a ne „dítě“...

■

Jsem hezká?

Jsem hlavně opilá. Opravdu jsem tomu klukovi řekla, že jsem rumová víla? A on mi řekl... Co mi to řekl? Nic lichotivýho. Ach jo. Už tam nikdy nepůjdu. Lightky se aspoň umí chovat. Jsem úplná nula. Trapná nula. Trapná neodbytná nula. Rumová. Co neumí hulit. Co není hezká. Co nemá nic. Proč nejsem hezká?

Jsem hezká. Na rukách zažranou špínu. Tělo prosáklý rumem. Nevyzrálý tvary. Mý tělo se pod rukama se zažranou špínou dotklo vycházející hvězdy, která teď bude už jenom hasnout. Špatně ostříhaný vlasy se promění v to, o čem sním. O čem holky sní. Nejsi opravář praček. Jsi teď na chvíli někým jiným. Tělo prosáklý rumem. Tělo prosáklý slastí. Tělo prosáklý ideály. Touhy smíchaný s živočišnou realitou. Pošlapaná čistota, nebo krok k dospělosti? Dělám to, co všichni dospělí. Tohle není žádná hra s patnáctiletým spolužákem.

■

Je pondělí. Přestávka ve škole. Kluci provokují Irenu. Má největší prsa. Všimli si, že jsem jiná? Řekla jsem to jenom Katce, ale ta to natuty rozhlásí. Jakmile to zjistí ostatní, začnou se na mě dívat jinak. Nedívá se na mě jinak Martin? Cítím jeho pohled. Sedí ob uličku. Právě opisuje úkol z matiky. Ale jo. Podíval se na mě jinak než dřív. Pamatuju si, jak mně jednou řekl, že já budu stopro panna až do třiceti. Vycpala jsem si podprsenku. Ne moc. Aby to nebylo nápadný. Iva si ji jednou vycpala fakt hodně a všichni se jí smáli, že si tam dává ponožky. Chutná mi pocit, že to mám za sebou. Protože... Proč? Protože chci jít dál. Chci všechno, co mají dospělí. A nechci nikdy zůstat pozadu. Udělám všechno, abych byla víc než celá moje třída. Panna až do třiceti? Pche. Já už to mám za sebou, ale ty, chlapečku, vypadáš, že sis na holku ještě ani nesáhl. Katka mi jednou říkala, že prej byl s jednou holkou ze třeťáku, ale nic z toho nebylo. Prej byl tak nervózní, že se na nic nezmohl. S Martinem bych fakt nemohla. Už vidím ty jeho neohrabaný ruce, pokus o polibek, trapný pohledy a roztřesenej hlas, studený, hubený, chlapecký tělo. Martin se na mě ještě jednou podívá a vrátí se ke svýmu úkolu. Okusuje přitom tužku. Má divně sestříhaný vlasy. Čelo posetý pupínkama. Vytáhne si svačinu. Chleba se sýrem, co mu udělala maminka.

■

Sobota odpoledne. Sedím u táty a jeho přítelkyně. Táta se válí v křesle, nohy na stole a popíjí pivo.

„Je fajn, že jsi tady. Už si sami lezem na nervy,“ řekne s úsměvem Radka a míchá těstovinový salát. Přijde ke mně a strčí mi lžíci do pusy. „Je to dost slaný? Lezem si někdy na nervy, ne, Tome?“

Táta se napije piva a natáhne se pro ovladač. „To víš, že ne, drahoušku.“

„Když si lezem na nervy, každej se schová do svýho světa. Tvůj táta k televizi. A nemluví.“

■

Doma na mě matka čeká s večeří. Nemám hlad a navíc spěchám. Přišla jsem se domů jen převlíct. Sedím u stolu a v rychlosti do sebe nasoukám čtyři lžíce.

■

„Tak jo,“ řeknu chlapíkovi na baru, kterej mě zve k sobě domů. Je o dost starší než já.

Ležím na posteli a prohlížím si obraz nad postelí. Vůbec se mi nelíbí. Je moc velikej, téměř podél celý postele. A je na něm řada domků. Jeden jako druhej. Nevkusný baráky, blbě namalovaný. Je mi zima. „Ty tu netopíš?“

„Já myslel, že jsem tě zahřál,“ přitočí mi hlavu k obličeji, lehce zafuní a našpulí pusu. Jak přimhouří oči, vypadá, jako by mu zapadly do hlavy. Nebo jako by se proměnil v Číňana.

Jako by žádný oči neměl. Jen tu pusu, jak na mě špulí. Vlastně se mi nelíbí. Už chci jít domů. Jenže spím přece u Katky. Jsou teprve tři ráno. „Jsem unavená, budu spát až do odpoledne,“ řeknu a zavřu oči. „To nejde, musíš pryč. Kolem sedmý se vrátí žena z noční.“

■

Sedím na baru v nonstopu a piju pivo. Mám u sebe pár korun. Budu si moct dát už jenom jedno malý, jestli mě nikdo nepozve. Dojdu se na záchod upravit. Jsem unavená. Určitě prospím celou neděli. Snad to matce nebude nápadný. Doufám, že nebude chtít se mnou někam jít. To občas dělává. Naplánuje oběd u někoho nebo tak. Ale většinu času stejně tráví sama. Kromě práce stejně nic nemá. Pak ještě mě. A ty svý knížky. Dopíjím pivo. Jsou čtyři hodiny. Řekl mi, že tam můžu u něj zůstat až do půl sedmý. Ale já viděla ty jeho nervózní oči. Rozšířily se mu zorničky. Mísil se v nich strach z dřívějšího příchodu jeho ženy a jemný chvění z toho, že bychom si to mohli ještě zopakovat. Ani o jedno jsem nestála.

V rohu u velkýho stolu sedí parta chlapíků. Nevypadá to, že by se hrnuli mě na něco pozvat. Objednám si malý pivo. Někdo hodí do jukeboxu dvacku. Měla jsem příjemnej pocit z tý noci, dokud neřekl to o tý ženě. Zneužitá chlapíkem? Chlapíkem, co mu přijde kolem sedmý ráno domů manželka. Chlapíkem, kterýmu jeho hlava vcucla oči. Chlapíkem, co se mi vlastně ani nelíbil. Nebo jo? Řekl mi, že by mě ještě někdy rád viděl. Další sobotu. Musím v něm něco najít. Přece jsem nespala s někým, kdo se mi nelíbí. Napiju se malýho piva. Vzpomenu si na Martina. S ním bych na rande nešla. Nervózně čekat, až se mě pokusí poprvý políbit. Sedět s ním na lavičce v parku a poslouchat, co udělali jeho kamarádi, jak měl zaracha a že mu jeho mladší brácha zničil počítač. A polibek. Nepovedený, protože šla zrovna kolem jeho matka.

„Ahoj, mami, úkoly mám hotový, můžu být ještě venku?“ Nebo být zavření v neděli odpoledne v jeho pokoji a slyšet mladšího bráchu. „Proč nemůžu jít na počítač? Ty tam máš holku? Martin tam má holku. Mamí, Martin má v pokoji holku!“

„Dej si panáka.“ No konečně. Jen se usměju. „Můžu s kolou?“

Chlap kývne a přisedne si ke mně. Ťukneme si. Pět třicet.

Dalšího panáka. Čtvrt na sedm. Nemůžu ale domů přijít opilá. „Musím se projít.“

„Neblbni, je zima.“ Chlap mě stáhne zpátky na židli a objedná dalšího panáka.

„Chtěla bych mít svůj byt.“

„A nechceš jít ke mně?“ Vyhublý obličej a prořídlý vlasy. Padesátník. Zakroutím hlavou. V paměti se mi ztratila tvář chlápka, co mu má kolem sedmý přijít žena. Ztratí se mi v tomto vyhublým obličeji. Už aby byla sobota. Potřebuju se přesvědčit, že se mi líbí.

„Objednej mně radši sodovku.“

■

V neděli večer jsem doma. Mám před sebou úkoly. Cítím se jako školačka. Jako malá trapná školačka. Matka je v kuchyni a dělá večeři.

„Pojedeme příští týden k babičce.“

Jdu za ní. „Mami, chtěla jsem jít v sobotu do kina. Budou tam všichni. I Martin.“

Matka si sedne ke stolu a urovná ubrus.