Andrej Astvacaturov: Lidé v nahotě

První láska

Jednou jsem zapředl se svou přítelkyní hovor o tom, že se lidé často zamilovávají do televizních a filmových hvězd. Není se čemu divit – lidé nemohou žít bez ideálů. Ale v samotné lásce ke hvězdám je, aspoň mi to tak přijde, jistá vtíravá logika. Kdysi se jeden můj známý zamiloval do italské herečky Moniky Vittiové. A pak napsal disertaci o Čechovovi. Další se zamiloval do Marilyn Monroe. Ten teď vede síť maloprodejen. Třetí do americké pornoherečky. Ten teď vede zločinný život, pracuje jako bandita v malém provinčním městě.

Začal jsem o sobě přemýšlet a vzpomínat. V opuštěných uličkách své paměti jsem konečně objevil, že podobným způsobem jsem se zamiloval dvakrát. Poprvé někdy uprostřed či na konci sedmdesátých let do zpěvačky Taisiji Kalinčenkové. Přál jsem si se s ní oženit. Podruhé do herečky Bělochvostikovové. To proběhlo na samotném počátku osmdesátek a moje zamilovanost si tentokrát vysnila daleko lehkomyslnější vztah. Své přítelkyni jsem ale nedokázal vysvětlit, co jsou ty dvě zač.

Vzpomněl jsem si, že Taisija Kalinčenková zpívala píseň pro lesního jelena, který ji (Taisiju) měl „odnést do země jelení“.

Nebo o lesním jelenovi zpívala Vědiščevová?

Taisija Kalinčenková každopádně hrála epizodní roli zdravotní sestry v dlouhém filmu Pro zbytek života. Proto jsem se do ní zamiloval. Miloval jsem ji víc než mámu a dědečka, víc než sebe samotného, a dokonce víc než Lenina.

Do Bělochvostikovové jsem se zamiloval po zhlédnutí filmu Legenda o Thylu.

Jaký život tedy povedu já?

Brzy po tomto rozhovoru mě přítelkyně opustila. Odjela do Egypta k Rudému moři pracovat jako animátorka.

První učitelé

V dětství mi připadalo, a připadá mi to tak i teď, že nejsem opravdový. Že jsem hračka, se kterou si lidé nějak neumějí správně hrát. Tento pocit se neobjevil hned. Nejprve jsem byl ze světa trochu nejistý. Po pravdě řečeno mě vlastně spíše přitahoval, než odpuzoval. Ale potom se můj spolužák Víťa Andrejev náhodou počural na hodině matematiky.

Tenhle Víťa mi byl moc sympatický. Hlavně si nic nedomýšlejte. Nevnímal jsem ho v thomasmannovském smyslu („Dej mi tužku, hochu, jmenuji se strýček Gustav a ukážu ti Benátky“), ale obecně lidsky.

Na skupinové fotografii naší první C je pětadvacet kulatých ruměných tváři. Takové karikatury trpaslíků z Disneyho Sněhurky. Jenom Víťa má obličej oduševnělého romantického hrdiny. Smutné oči a černé kučery. Takový obličej měl nejspíš i Byron, když seděl v lavici v Harrow, zapomněl na vyučování a skládal své první básně. Na fotografii vedle něj stojí Valentina Stěpanovna, naše první učitelka, žena neurčitého věku v modrých krimplenových šatech. Vyčítavě a káravě se dívá do objektivu. Na pravé tváři má velkou pihu.

Víťa měl smůlu. Nastoupil do školy, aniž uměl číst. Teď, po tolika letech, se mi neumět číst zdá jako nesporná výhoda, velký dar, který jsou schopni svým dětem dát jen doopravdy milující rodiče. V knihách se není čeho chytit, není co vyhledávat. Jsou stvořeny jen proto, aby proměnily neorganizované stádo v organizované. Pokud lidé čtou knihy, zpitomějí definitivně, a lze s nimi dělat cokoli.

Víťa číst neuměl, a proto byl mnohem důvtipnější než všichni ostatní.

Ve škole si to ale nikdo nemyslel. Všichni Víťu považovali za propadlíka. Dalo mu dost zabrat, než se naučil písmenka. Snažil se ze všech sil, které pak pracně sbíral. A v tu ránu se ukázalo, že zapamatovat si písmenka nestačí. Musí je spojovat do slov a správně zapisovat. Ostatní hodiny Víťu rozptylovaly. Musel se naučit nazpaměť spoustu složitostí, málo srozumitelných a nepotřebných věcí, například čísla, a hned s nimi něco dělat – odečítat, sčítat, rozebírat, které z nich je větší a které menší. Z toho všeho se Víťovi točila hlava. Nic nestíhal. Valentina Stěpanovna se jen rozčilovala a sázela Víťovi pětky.

„Kdo nestíhá, Andrejeve, ten neprospívá,“ pořádkumilovně říkala pokaždé, když máchala perem nad jeho žákovskou.

Pamatuji si, že k nám v listopadu přišla zástupkyně ředitele na prvním stupni Galina Pavlovna. Seschlá stařena. V obličeji mi připomínala sovici sněžnou. Tyhle sovy jsem viděl v televizi v pořadu V říši zvířat. Na špičce nosu Galiny Pavlovny se ostražitě leskly brýle s tenoučkou zlatou obroučkou – dárek nějakých vděčných rodičů.

Na Galinu Pavlovnu jsme naráželi na chodbě o přestávkách.

Dívala se na nás se zjevnou nenávistí. Když se někdo rozběhl, nenávistně ječela: „Stůj a hned!“ a zlověstně syčela. „Ty ššššmejde jeden! Já mám jenom jedny nervy!“

Takže tahle Galina Pavlovna přišla zkontrolovat, jakou rychlostí čteme a kolik slov zvládneme přečíst za minutu. Všechny vyhnali za dveře, potom nás po jednom volali do třídy, strkali nám do rukou knihu a nutili číst nahlas. Stáli jsme na chodbě a strachy nevěděli, čí jsme. Každou chvíli někdo odběhl na záchod.

Mě zavolali jako prvního.

Posadil jsem se do lavice, vzal knížku a začal hlasem roztřeseným trémou rychle číst.

„Nedrmol!“ přerušila mě v jeden okamžik Valentina Stěpanovna. „Čti pořádně, pečlivě vyslovuj!“

„Cože?“ nepochopil jsem.

„Cože, cože,“ parodovala. „Neříká se ‚cože‘, ale ‚co, prosím‘. Dělej, čti! Čas běží!“

Četl jsem, dokud mi Galina Pavlovna neřekla: „Stop!“

„Teď musíme zjistit,“ otočila se na Valentinu Stěpanovnu, „jestli pochopil něco z toho,“ zde kývla mým směrem, „co přečetl. Tady,“ zabodla prst do knihy, „co to znamená?“

„Co, prosím?“ lekl jsem se.

„Přečti to nahlas! Ty hromádko neštěstí!“ zapojila se Valentina Stěpanovna.

„Carské Rusko,“ začal jsem číst, „bylo věznicí národů. Car a statkáři udržovali národ v nevědomosti a porobě.“

„Stop!“ rozkázala Valentina Stěpanovna. „Jak tomu rozumíš?“

Mlčel jsem.

„Ptám se tě, jak tomu rozumíš?!“ zvýšila hlas.

Strachy jsem zašilhal na masivní snubní prsten na jejím prstu.

„Hm, carští statkáři... jako... jako každému ubližovali... zvlášť chudým, pracujícím a rolní...“

„Co to má společného s chudými?“

Zase jsem mlčel.

„Astvacaturove! Vysvětli nám, co znamená slovo ‚nevědomost‘!“

Mlčel jsem.

„Nevědomost, to jsi ty!“ povzdechla si Valentina Stěpanovna. Nosila účes ve stylu „tulipán“ podle módy padesátých let, připomínající obrovský ananas trčící z její hlavy. „Ostudo! Jdi a zavolej... toho dalšího v seznamu... Nasťu Baturinovou.“ Ukázalo se, že jsem stihl přečíst šedesát tři slova.

Zapomněl jsem říct, že už přede mnou podobnou proceduru podstoupil Víťa Andrejev. Chudák Víťa za minutu dokázal zdolat pouze čtyři slova.

„Výtržníku jeden!“ křičela na něj zástupkyně. Přestali nás už zkoušet a pustili do třídy, aby ohlásili výsledky. „Lenochu! Rodiče hned ke mně! Zítra, hned!“

Valentina Stěpanovna stála vedle Galiny Pavlovny a provrtávala Víťu pohledem, jako by ho chtěla propíchnout skrz na skrz.

Po tomto incidentu byl Víťa s konečnou platností zařazen do „nenapravitelných“. Ať udělal cokoli, pořád mu nadávali.

Uplynul rok. Víťa stále propadal.

Jednou se na matice rozbrečel.

„Stalo se něco?“ zeptala se ledovým hlasem Valentina Stěpanovna.

Ukázalo se, že se Víťa počural.

To Valentině Stěpanovně důvěrně pošeptala jedničkářka Olja Semičastnychová. Posadili ji vedle Víti, aby ho jakožto propadlíka „napravovala“.

Víťa se počural. Hlásil se ze všech sil, aby se dovolil odejít, hlásil se, hlásil, co mu ruce a síly stačily, ale Valentina Stěpanovna si ho nevšimla.

A Víťa se počural.

Pamatuji si, jak stál vedle tabule vlevo od stolu Valentiny Stěpanovny, brečel a rozmazával si slzy po tvářích.

Valentina Stěpanovna celá rudá rozčílením křičela: „Nesnaž se mě obměkčit! Sám si za to můžeš! Kdyby se to stalo dobrému žákovi, to bych ještě pochopila a odpustila! Ale ty, povaleč a pětkař! Zmiz mi z očí!“ 

Víťa vzlykal a cáral se ke dveřím. 

Všichni se na něj dívali s opovržením a lítostí.

Když jsem dorazil domů, ze všeho nejdřív jsem řekl tátovi, že se Víťa Andrejev počural.

„Jo? Jak to?“ roztržitě odpověděl táta. Četl si noviny, a proto se mu zřejmě nechtělo přesunout pozornost ke mně. „A co ta vaše, jak ona se... Valentina Stěpanovna, co ta na to?“

„Hodně se zlobila. Řekla, že kdyby se to stalo dobrému žákovi, tomu by to ještě odpustila.“

Táta vytřeštil oči. Zakroutil rozpaky hlavou.

„Jak to? Tohle že řekla?“

„Co je na tom?“ divil jsem se. „Co je na tom špatného?“

„No ano, správně,“ poznamenal táta a nějak divně se uchechtnul. Nikdy předtím jsem neslyšel v jeho hlasu podobnou intonaci. „Z toho vyplývá, že když jsi pětkař, buď zticha a opovaž se počurávat! Ale když máš samé jedničky jako váš Ljoša Petrenko, klidně ser a chčij do kalhot podle libosti. Nikdo ti nic neřekne!“

Lekl jsem se, když jsem to slyšel. Chtěl jsem, aby co nejdřív přišlo léto, a aby mě odvezli na chalupu do Komarova...

Spolužáci mě měli rádi. Aspoň to tak vypadalo. Nebo taky ne. To si nepamatuji. Za co by mě měli mít rádi? Naše třída soutěžila o nějaký putovní prapor, ale já jsem se špatně učil, snižoval celkové výsledky, a k tomu jsem byl brejlovec.

Říkali mi „Brejlovec pitomec“, a Míša Starostin, když jsme se ve čtvrté třídě pohádali, mi vymyslel ponižující přezdívku „Brejlatá kobra“.

Když se přijímalo do Pionýra, vzali mě jako posledního.

Valentina Stěpanovna mi tehdy přede všemi řekla: „Astvacaturove, máš chlupaté srdce.“

Nedokázal jsem pochopit, co mi tím chtěla říct.

Učitel fyziky s přezdívkou „Bubák“ naopak nebyl natolik vybraně metaforický. Jednou mě ovanul prokouřeným dechem a nazval mě „mentální ubohostí“.

Bubákovi bylo kolem sedmdesáti. Byl starý a moudrý. Já mladý a hloupý. Mimochodem, měl i nějaké příjmení, to jsem ale zapomněl. Nějaké nepřívětivé a zamračené jako on sám.

Bubák miloval Jesenina a Puškina. Občas na školních besídkách recitoval jejich básně a do očí se mu draly slzy. Když skončil s recitací, vyndal z kapsy u kalhot kapesník a hlasitě si pročistil nos. A taky nás velice rád poučoval. Především mě. Všechny jeho rozhovory se mnou se omezovaly na sdělení, že on je chytrý a já hloupý. Jednou jsem se se zájmem zeptal, kdepak získal takovou zásobu moudrosti, že mu vystačila na sedmdesát let. (Opovážlivému chování vůči starším jsem se naučil až později. Tohle byl jeden z prvních pokusů. Bylo mi patnáct.) Bubák se na mě opovržlivě podíval, ale odpovědí mě nepoctil.

Ukázalo se, že k oné moudrosti přišel na frontě v roce 1945 během operace Jarní probuzení. Bubák, tehdy ještě mladý a kučeravý, seděl v zákopu se svým kamarádem. Jedl kaši a šťastně si pomlaskával. Když svůj příděl dojedl, chtěl si dát nášup. Ošklivě se podíval na kamaráda, který ještě šikovně operoval hliníkovou lžící. V tu ránu se snesl pronikavý svist a za ním nekřesťanský rachot. Bubák zavřel oči a svalil se na dno zákopu. Když oči otevřel, kamarád seděl ve stejné poloze, akorát teď mu chyběla hlava. Utrhla mu ji střepina. Avšak obě ruce byly na svém místě. Stále tiskly k hrudi misku s kaší. Bubák naproti tomu hlavu neztratil. Opatrně povolil kamarádovi prsty, vzal misku a v klidu dojedl kaši.

„Tak jsem zmoudřel,“ říkával Bubák. „Můj kamarád už tu kaši stejně nepotřeboval. Jak by ji mohl jíst, a čím?“

Tenhle příběh se mi nelíbil. Román Louise-Ferdinanda Célina Cesta do hlubin noci, kde se podobné scény objevují skoro na každé stránce, jsem tenkrát ještě nečetl. Sbalil jsem si věci a odešel, na Bubáka jsem se nepodíval a ani se nerozloučil. Potom jsme si dva roky nemohli přijít na jméno. Nikdy jsem ho nepozdravil a neodpovídal na otázky. Nereagoval jsem, ani když se mě snažil vydráždit. Mluvil jsem s ním pouze tehdy, když mě vyvolával k tabuli, ale s velkou nechutí.

Nedlouho poté co jsme dokončili školu, zemřel. Dokonce mi zavolal někdo ze spolužáků a pozval mě na pohřeb. Nešel jsem. Moji spolužáci si Bubáka velice vážili. Dostávali od něj dobré známky. Trojky jsem měl já a jeden kluk ze sousední třídy.

Hm... 

Odpočívej v pokoji, drahý učiteli. 

Ne nadarmo jsi trpěl a bojoval.

V našich supermarketech si dnes může koupit každý tolik kaše, co hrdlo ráčí.