Recenze: Jazzový zpěvák Porter publikum v Brně povznášel fígly z černošských kostelů

Největší událostí posledních týdnů okolo amerického jazzového zpěváka Gregoryho Portera je pro tuzemské publikum fakt, že si na novou desku pozval českého varhaníka Ondřeje Pivce – vstřícný krok od muže, jenž v Česku toto úterý vystoupil popáté.

Už když Porter před čtyřmi roky přijížděl na pražský festival Struny podzimu, který mu pro mimořádný zájem musel přidat druhý koncert, v rozhovorech si vybavoval „bílého kluka za varhany“, tedy Pivce, jenž hrává v černých baptistických kostelech po New Yorku. Teď si čtyřiačtyřicetiletý zpěvák bere dvaatřicetiletého Pivce na turné po Velké Británii a také jej přizval na svoji desku Take Me To The Alley, která za dva měsíce vyjde na prestižní značce Blue Note.

Pro Pivce je to po letech poctivé dřiny „se zelenou kartou“, tedy povolením k pobytu v USA, famózní úspěch, který mu na světové jazzové scéně může nastartovat druhou kariéru.

Na Porterově včerejším koncertu v Brně český varhaník ještě chyběl, nechybělo ale to, co oba spojuje – tedy kostel.

Porterova kapela, ze tří čtvrtin černá, hraje jako běžné akustické kvarteto. Dlouholetý klavírista Chip Crawford ani do sestavy se navrátivší tenorsaxofonista Tivon Pennicott si nepomáhají elektronickými krabičkami či jinými efekty. Drží se převážně moderního jazzu, tu a tam vychýleného k rychlejším skladbám v duchu postbopu 50. let (v Brně skladba Lonesome Lover s prostorem pro sólování), jindy k baladám s bluesovým základem nebo kompozicím ve středním tempu, které zpestřují bubeník Emanuel Harrold a nový člen sestavy, kontrabasista Jahmal Nichols. Teprve zpěv do toho ale vnáší prvky soulové hudby.

Recenze: Jazzový zpěvák Porter publikum v Brně povznášel fígly z černošských kostelů

Dalších 10
fotografií

Porter je vedle Josého Jamese jediným výrazným černošským jazzovým zpěvákem posledních let, na rozdíl od něj ale například neinklinuje k hip hopu. A spíš než na pěvce ctící jazzovou tradici čím dál víc navazuje na černošské zpěváky typu Billa Witherse nebo Loua Rawlse, v jejichž frázování byly vždy slyšet vlivy gospelu, tedy původně mší z černých kostelů.

Porterův baryton je nejpůsobivější v hlubších polohách, skvěle ale ovládá dynamiku a několika operními grify připomene, že jeho nositel se kdysi věnoval hudebnímu divadlu. V Brně to bylo slyšet v písni Wolfcry, již Porter podobně jako na své poslední desce zazpíval jen v duu s klavírem taktně naznačujícím harmonii.

V dalších skladbách – v Liquid Spirit s tleskáním do rytmu jako při mši nebo v On My Way To Harlem, kde saxofonista Pennicott zahrál typicky melodické, na malé ploše chytlavě vygradované sólo – pak Porter rovněž přesvědčivě scatoval. Což je pro něj vlastně typická situace. Emoce je soulová, ale technika, s jakou ji zpěvák vyjadřuje, pochází z jazzu.

Neméně podstatné však je, k čemu Gregory Porter svůj hlas používá. Na třech dosavadních albech, z nichž vybral také skladby pro brněnský koncert, opakuje několik poloh. Písně o tom, co jej formovalo (absence otce v dětství, silná morální autorita matky), střídají skladby vzdávající hold černošským hudebníkům (zmínka o nedávno zesnulých Natalii Coleové a Horaci Silverovi v písni Musical Genocide) nebo parafrázující slavné hity černé muziky (v Brně coververze Papa Was a Rollin’ Stone a Hit The Road Jack).

Vzato kolem a kolem jsou to ale všechno skladby o rodině, lásce, nevěrách, manželstvích – pateticky řečeno o radostech, o zklamáních ze života.

Porter skončil u muziky tak trochu řízením osudu. Kdysi hrával americký fotbal, s čímž musel přestat kvůli zranění, posléze vystudoval urbanistiku, a ještě když v 90. letech začal po večerech vystupovat v newyorské čtvrti lidově řečené Bed-Stuy, přes den pracoval v kuchyni. To, že dnes má za sebou přes milion kopií prodaného alba Liquid Spirit, cenu Grammy a obecně pověst největšího jazzového hlasu posledních let, Porter nebere jako samozřejmost.

Z jeho písní i promluv je patrné, že podobný úspěch přeje každému a svojí hudbou vlastně udílí jakési „rady do života“. Přiznává své chyby, aby je neopakovali druzí. Nabádá, aby člověk navzdory neúspěchům vytrval u toho, co má rád. Aby se kál za to, co udělal špatně, a pak si uměl odpustit a tak podobně.

Posluchač nemusí nutně rozumět slovům, aby to vyčetl z emocí v Porterově hlasu – to z nich jde největší síla jeho osobnosti, upřímnost a citlivost odzbrojující tím spíš, že vychází z hrdla tak mohutného muže.

V jedné písni během brněnského koncertu Porter parafrázoval radu své matky, aby se člověk vždy podělil s ostatními o to, co má navíc. Gregory Porter vlastně dělá totéž svojí hudbou. Každý pocit, každou náladu předává trochu jako kazatelé v černých kostelích, kteří „prozřeli“ a teď chtějí „osvítit“ i druhé. Porter nemusí zpívat vysloveně o Bohu, aby byl kazatelem stejně přesvědčivým. Jeho hudba i tak povznáší.