Michael Žantovský: Ochlazení

Ze tmy se ozývalo neodbytné vrnění. Nebyl to ani zvonek, ani bzučák, ani klakson, bylo to něco, co snad mělo znít lidskému uchu lahodněji, ale v téhle chvíli působilo stejně protivně jako obsílka od daňového úřadu. Chvíli šmátral kolem sebe, aby zdroj toho zvuku našel a zastavil, ale podařilo se mu jedině shodit mobilní telefon na zem, kde přístroj pokračoval ve vrnění. Posadil se na posteli a hlava se mu roztočila tak, že si musel zase lehnout. Budík v mobilním telefonu přestal vrnět.

K. otevřel oči a chvíli pozoroval, jak se paprsky z reflektorů aut, pronikající zvenku štěrbinami v žaluziích, posunují po stropě směrem na západ. Znamenalo to, že lidé jedou do města do práce. Protože bylo ještě šero, muselo být brzy ráno a on zase nemohl dospat. Přesněji to určit nedovedl, protože čas odečítal z mobilního telefonu, a ten ležel na zemi.

Naprázdno polkl a ucítil v krku ocásek včerejší vodky. Znovu zašátral na nočním stolku vedle sebe a tentokrát se mu podařilo nahmatat sklenici vody, aniž ji převrhl. Opatrně se vysoukal po polštáři nahoru a napil se. Trochu to pomohlo.

V místnosti bylo ještě něco, co tam nepatřilo. Nedokázal to hned identifikovat, ale bylo to cosi, co tam nemělo být, co ho rušilo a zneklidňovalo. Nejspíš právě proto se probudil tak brzy. Rozhlížel se kolem očima, které už přivykly šeru, ale neviděl nic než knihy a sklenici vody na nočním stolku, šatstvo poházené na židli a příšernou erární grafiku na protější zdi. Kromě zvuků motorů a pneumatik automobilů projíždějících pod okny venku na ulici neslyšel vůbec nic.

Pak to ucítil a znovu se ho zmocnila lehká nevolnost. Kromě povědomého pachu noci, s kterým se obyčejně probouzel, se v místnosti vznášel i nasládlý koktejl vůně parfému, vychladlého potu a ženského těla.

Telefon se opět rozvrněl. K. vstal z postele a bosou nohou přišlápl červené tlačítko. Opláchl si obličej studenou vodou, uvařil si kávu a stále ještě v pyžamu se v obývacím pokoji posadil k počítači.

OPOZICE A VLÁDA SE BLÍŽÍ K ČELNÉMU STŘETU
Minsk, 25. dubna. Od našeho zvláštního zpravodaje (ASA).
Den před výročím černobylské katastrofy v roce 1986, která je pro běloruskou opozici tradiční příležitostí k demonstracím za demokracii a lidská práva, připomíná tato poslední výspa stalinismu v Evropě obležené město. Mladí lidé přijíždějící vlaky a autobusy z venkova jsou zadržováni na nádražích a autobu­sových stanicích ozbrojenými policejními hlídkami, surově na­háněni do připravených policejních antonů a odváženi desít­ky kilometrů zpátky na venkov, kde jsou vysazováni uprostřed polí navzdory teplotám, které v noci stále ještě klesají pod bod mrazu. V centru města hlídkují zvláštní policejní jednotky vy­bavené obrněnými transportéry, hasičskými vozy a metr a půl dlouhými holemi. Prezident Pavlušenka obvinil z organizování demonstrací „imperialistické kruhy Západu“, snažící se vnutit Bělorusku svoji verzi „zkorumpované a zdegenerované demo­kracie“. „Komu se nelíbí náš svobodně zvolený politický sys­tém, může táhnout,“ prohlásil Pavlušenka v projevu v bělorus­ké televizi. „Kdo ale pozvedne ruku proti našemu lidu, tomu ji urazíme.“

Běloruská opozice se odmítá nechat zastrašit výhrůžkami bývalého předsedy kolchozu, který vládne zemi železnou rukou za pomoci tajných služeb rekrutujících se z příslušníků KGB. „Bělorusko patří do Evropy,“ prohlásil Andrej Michalčuk, vůd­ce běloruské demokratické opozice, která se po letech vzá­jemných třenic a rozmíšek sjednotila do jediného mohutného proudu. „Nechceme nic víc a nic míň, než na co má právo té­měř půl miliarda Evropanů od Dublinu až po Kyjev. Červeno­bílá revoluce (nazývaná podle Pavlušenkou zakázané tradiční běloruské vlajky) zvítězí.“

Ve večerních hodinách byl v Minsku klid. Na ulici bylo míň chodců než obvykle. Obchody, které zde dodržují otevírací ho­ diny z časů socialismu, jsou zavřené. Zmizeli i těžkooděnci pohotovostních jednotek. Jenom šedivé pancíře transportérů a hasičských vozů rozmístěných na strategických křižovatkách naznačují, že jde o klid před bouří.

Průvod vyrazil v pravé poledne od katedrály Panny Marie po třídě Maxima Bahdanoviče, běloruského básníka, k jehož národně romantickému odkazu přispěla i skutečnost, že zemřel v pětadvaceti letech na tuberkulózu. V jeho čele kráčeli představitelé demokratického hnutí, studentští disidenti, pravoslavný pop i katolický farář. Průvod čítající více než třicet tisíc převážně mladých lidí nesl zakázané běloruské vlajky a transparenty s hesly o svobodě a demokracii. Na mostě přes řeku Svislač mu zahradily cestu zvláštní jednotky běloruské policie. Průvod se zastavil. V té chvíli z postranní ulice před mostem vyrazila jednotka těžkooděnců a zahradila cestu zpět. Z věže velitelského transportéru na druhé straně mostu se vysoukal obtloustlý major a s uspokojením přehlédl svoje dílo. Pak dal rozkaz zahájit palbu. První řada průvodu padla jako podťatá. Ostatní se vrhali na zem, skákali z mostu do řeky nebo se tlačili zpátky. Ty z posledních řad, kterým se podařilo z mostu ustoupit, srážely k zemi obušky milicionářů ze zadního voje. Bezvládná, zkrvavená těla házeli přes postranice čekajících nákladních vozů. Palba trvala necelou půlminutu. Na mostě zůstalo ležet šestatřicet mrtvých a přes stovku zraněných. Dalších dvanáct lidí našlo smrt po skoku z mostu. Čtyřicet pět lidí si tak přivodilo lehčí či těžší zranění, většinou fraktury pánve a dolních končetin. Protože ambulance čekaly na pobřežní komunikaci pod mostem, mohli tito zranění vlastně mluvit o štěstí. Mrtvá těla naházeli policisté do pohřebního antonu. Vodní děla hasicích vozů, původně určená k nekrvavému zásahu proti demonstrantům, spláchla krev z vozovky. Za hodinu nebylo po demonstraci ani stopy. Jen zkrvavená červenobílá vlajka, která se při pádu svého nositele zaklesla do konstrukce mostu, připomínala, že zde došlo k hromadné vraždě.

Velvyslancovu psu byly dva roky a stále ještě běhal každou nohou jiným směrem. K. ho tu a tam zahlédl v březovém hájku na břehu řeky, ale pak mu Buddy zase zmizel z očí. Občas se rozběhl k vodě, prudce zabrzdil na samém břehu, nadzvedl přední část těla, vzepjal se na zadních jako nepovedený kůň a vzápětí omočil obě přední pracky ve vodě. Když ucítil, jak je ledová, prudce uskočil a zamířil podél řeky po proudu i proti proudu zároveň. Pak náhle ztratil o řeku zájem a vrhl se do křoví, z kterého se prudce vznesl párek koroptví. Buddy se postavil na zadní a sledoval jejich odlet s vyplazeným jazykem a nenapodobitelným psím úsměvem. „Buddy,“ zavolal K., „k noze.“ Buddy uposlechl až napotřetí a ne nadlouho. Chvíli šlapal s hlavou na úrovni kolena K., ale postupně zrychloval, až se najednou rozběhl vpřed, kde tušil psí louku.

Když na ni K. trochu udýchaně dorazil, ještě zahlédl, jak Buddy nevšímavě proběhl kolem slintajícího boxera, krátce se pozdravil s irským setrem, čenichem a tlapkou odehnal dva dorážející jezevčíky a pak se v plném trysku zabořil do boku zhruba stejně staré feny zlatého retrievera, podle rodové podoby možná sestřenice, ne-li přímo sestry, a už se oba dva zmítali v klubku zlatých chlupů, které se náhle vymrštilo, rozpůlilo ve dví a začalo zběsile kroužit po louce ve zmenšující se spirále, až opět skončilo na zemi jako jediné vrčící, chňapající a smějící se vřeteno čirého štěstí.

„Dora, ke mně,“ marně volal vyzáblý starý muž schoulený do zimníku s kožešinovým límcem, jako by se nemohl zahřát ani koncem dubna. „Dora!“

„Jen je nechte,“ řekl K. rusky. „Jak k tomu maléru mohlo dojít?“

„Asi začíná hárat, neměli bychom riskovat,“ odpověděl stařec. „Zbláznil se, prostě se zbláznil, ten durak,“ rozhorlil se vzápětí. „Měli bychom je vzít na vodítko.“

„Dobrá,“ souhlasil K. „Buddy! K noze!“ Zrovna tak dobře mohl poroučet větru. „Kdo k tomu dal rozkaz?“

„Ke mně, Dora! No tak, bude to?! Vždyť říkám, ten durak samotný, lezlo to na něj už nejmíň čtrnáct dní, čekal jsem, že to někdo schytá, ale ne takhle, takhle ne. No tak, Dora! Vy víte Josefe Karloviči, že na demokracii moc nedám, klidně bych to naše samoděržaví vydržel do smrti, a lid také, lid nebyl tak nešťastný, ale až budu umírat, nechci mít na rukou krev, i když ví pánbu, že nevěřím na nic. Dora, no tak bude to, pajdi, děvočka, pajdi!“

UZI Praha
BLESK! 27. dubna 140427PT
PAVLUŠENKA SE ZBLÁZNIL
Podle Pavlušenkova (P.) blízkého spolupracovníka (X.) trpí P. již několik let obdobími bezmoci a deprese, střídanými ná­hlými návaly energie provázenými radikálními a neracionálními kroky. Rozkaz ke střelbě do demonstrujícího davu, který nebyl tento rok o nic početnější ani radikálnější než při předchozích výročích Černobylu, vyšel podle X. přímo od P. a byl formu­lován jednoznačně a vulgárně. „Pastreljať etu svoloč,“ pravil prý P. během přímého telefonického spojení s předsedou bě­loruské KGB. Možná se jedná o jediné očité svědectví před­stavující důkaz o přímé účasti P. na včerejším masakru. Hned příští rozkaz se podle X. týkal likvidace veškeré dokumentace o zásahu včetně záznamů telefonických rozhovorů a rádiového spojení na štábní i operační úrovni.

Běloruská opozice je v šoku. Poté, co byli zastřeleni tři z pěti vůdců opozičních stran, se oba zbývající, Vladimir Šuš­ kanič a Bogdan Plech, uchýlili do ilegality. Odborářský vůd­ce Grigori Gončar nalezl úkryt na německém velvyslanectví
v Minsku a požádal zde o azyl.

Většina zdejších evropských diplomatů je nelíčeně zděše­na; dokonce i ruská diplomacie je vůčihledně znechucena tu­postí svého klienta. Velvyslanec Alexandrov odcestoval vzápětí po incidentu do Moskvy a ruští diplomaté se vyhnuli i včerej­ší recepci u příležitosti návštěvy íránského ministra zahraničí. Jeden ruský diplomat, pravidelný návštěvník nočního podni­ku Ninočka, se ale vyjádřil o nejvyšším představiteli spřátele­ného státu jako o „chuji“. Novému ruskému prezidentovi Vo­roněnkovi, který se navzdory některým svým kontroverzním výrokům zatím vyhýbal dalšímu ochlazování vztahů mezi Rus­kem a Západem, značně pochroumaných za jeho předchůdců, se běsnění P. nemůže hodit do krámu. K.
MINSK KONEC

K. seděl v kanceláři se sluchátky na uších, s nohama na stole a s očima na televizní obrazovce, kde se kolem dokola opakovalo pár záběrů, které se kameramanům CNN podařilo natočit na mostě přes řeku Svislač. Vzrušený komentář jižanské blondýny s účesem, jehož nehybně dokonalé vlny vypadaly jako z laminátu, již dávno vypnul, neboť se také opakoval a na rozdíl od živých záběrů střelby do demonstrantů postrádal jakýkoli hypnotický účinek.

Právě když kameraman ve znovu nastartované smyčce pomalu přibližoval dosud mírumilovnou scénu na mostě z ptačí perspektivy okna některého z věžáků v okolí, ozvaly se ve sluchátkách zkusmé, jakoby trochu rozpačité akordy klavíru. Z věže transportéru se vysunul odporný tlusťoch s tupou, nemyslící tváří a K. zavibroval do uší monotónní basový riff, pa-pa-ram-pa-pa ram-pa, pa-pa-ram-pa-pa ram-pa, pa-pa-ram-pa-pa ram-pa. Zatímco se na obrazovce začaly objevovat obláčky kouře od ústí hlavní samopalů a lidé na mostě se začali potácet a padat v groteskně zkroucených pozicích, přidalo se k basové lince nejdřív piano a pak trubka s trombonem v ironickém dvouakordovém komentáři. Pá-vum, pá-vum, vyprávěly saxofony, a pro nechápavé to zopakovaly o kvartu výš, pá-vum, pá-vum, vysmívaly se těm, kdo si hrají na překvapené naivky, pá-vum, pá-vum, ohrnovaly nos nad těmi, kdo nechtějí vidět, i těmi, kdo vidí a odvracejí zrak, pá-vum, pá-vum, lámaly hůl nad těmi, kdo se vydrží dívat a nedokážou uvěřit.

„Viděl jste to?“ Velvyslanec stál ve dveřích kanceláře a nechápavě třeštil oči na obrazovku. „To přece není možné!“

„A co má být?“ vyštěkl K. a prudce si strhl sluchátka z uší. Vzápětí zalitoval toho výpadu vůči slušnému, byť trochu zmatenému šedesátníkovi, který přece opravdu za nic nemohl. „Co jsme čekali? Že se polepší? Že se půjde léčit? Tři roky tady píšu, že je psychopat, vy píšete čtyři roky, že je psychopat, tak proč by se teď neměl chovat jako psychopat?“

„Tohle mu přece nemůže projít! Musíme ho zastavit! Napíšu telegram,“ rozohnil se velvyslanec a K. se téměř rozesmál.

„Já už ten svůj napsal. Myslíte, že ho to zastaví?“

„Tak jsem to nemyslel,“ bránil se bělovlasý muž v brýlích s tlustými skly a s trochu nepřítomným výrazem roztržitého profesora. „Ministr bude potřebovat podklady pro GAERC a GAERC tomu vrahounovi dá co proto! Měli jsme to udělat už dávno. Evropa si tohle líbit nenechá, to vám zaručuju!“

A kolik má papež divizí? vzpomněl si K. na nesmrtelný výrok Josefa Visarionoviče. Nahlas však řekl: „Doufám, že máte pravdu.“

Velvyslanec si odkašlal. „Vím, že se to teď nehodí, a asi to všechno zruším, ale původně jsem za vámi chtěl zajít kvůli něčemu jinému. Vlastně bych tam asi měl jít, je to na univerzitě, od studentů a profesorů se toho můžu spoustu dozvědět, mám tam kontakty, jaké má málokdo.“

„Nepochybně,“ neodpustil si K., ale nemyslel to tak zle, jak to znělo.

„Chápejte, je to sympozium o fonetice staroslověnštiny, jedné z mála oblastí, v kterých je jejich výzkum na světové úrovni, a já se tím zabýval patnáct let.“

„Pane velvyslanče, máte pravdu, určitě byste tam měl jít.“ Neměl žádný důvod toho člověka trápit a nejeden důvod se před ním stydět, ale nemohl si pomoct. Jedinou alternativou bylo mrštit těžkým popelníkem z broušeného skla do televizní obrazovky, kterou by musel zaplatit a kromě toho ji potřeboval.

„No víte, vlastně jsem vás chtěl poprosit, tedy nechci z toho dělat zvyklost, ale kdybyste výjimečně mohl...“

„Sám tohle potřebuju trochu vydýchat,“ ukázal K. neurčitě směrem k televizi. „Rád Buddyho vezmu.“

„To jste opravdu moc hodný. Ono to asi bude trvat trochu déle, vrátím se až večer, ale moje paní bude určitě doma, až toho budete mít s Buddym dost. Ráda vás uvidí.“

K. přikývl a opět si nasadil sluchátka na uši. Pá-vum, pá-vum, doznívaly zvuky Milesovy trubky, když se na obrazovce opět objevila nalaminovaná blondýna. a co má být?