Febiofest uvádí nové české i slovenské filmy, které svými tématy i kvalitou patří do Evropy

„Je to na cestě, cítím, že se to blíží,“ řekl HN na festivalu v Berlíně Guillaume De Seille, který se stará o mezinárodní prodeje snímku Já, Olga Hepnarová. Mluvil o prodejích práv do zahraničí.

Filmu, který bude mít tento pátek českou premiéru na Febiofestu, se už nyní mezinárodně daří. Kromě koprodukčních zemí, Francie a Polska, se prodal například do Velké Británie a Irska, o prodeji se jedná třeba v USA či Brazílii a promítat jej chtějí festivaly od Mexika po Austrálii či Hongkong.

Febiofest uvede Olgu Hepnarovou v soutěži evropských debutů a druhých filmů, nejde však o jediný mezinárodně úspěšný český snímek této sekce. Tedy ten druhý je česko-slovenský, lépe řečeno slovensko-český. Jmenuje se Eva Nová, jde o první hraný film dokumentaristy Marka Škopa a loni na podzim získal cenu kritiky na festivalu v Torontu.

Oba tyto portréty skutečných žen z československé historie mají společné především to, že svou kvalitou překonávají prostor mezi Krkonoši a Tatrami. Vražedkyně Hepnarová i bývalá socialistická herečka Nová, bojující s alkoholismem, nesloužily tvůrcům jako námět pro klasický životopisný film.

Škop i autoři Hepnarové, tedy Petr Kazda a Tomáš Weintreb, zúročili zkušenosti z dokumentární tvorby. Oba filmy však vedle odpozorovaných či nastudovaných detailů vynikají i svébytným režijním konceptem.

„Chtěli jsme hlavně vyjádřit, že Olga nebyla schopná lásky,“ komentoval přístup k postavě Hepnarové režisér Weintreb a dodal, že sexuální a lesbické motivy ve filmu pro ně byly zcela přirozené. „Ve vztahu se ženami byla opravdu divoká, její problém byl, že si nebyla schopna najít trvalejší vztah.“

A o nemožnosti nápravy zpřetrhaných vazeb vypráví i film Eva Nová, místy strhující dílo s jasným konceptem, v němž každý pohled tváře do kamery působí jako přesně promyšlená a funkční volba, nikoliv jako prohřešek proti filmařským pravidlům.

Vedle obou snímků, které se umí dostat pod kůži svým nesnadným protagonistkám, letošní Febiofest zavedl i celou novou sekci Česká stopa. Jde o další projev toho, že narůstá počet podobných českých filmů, které v tuzemsku dlouho chyběly – filmů, které mnohdy vznikají v evropských koprodukcích a které svými tématy i kvalitou patří do Evropy.

Z pětice filmů v České stopě největší pozornost přitahuje tuzemská premiéra nového snímku Petra Václava Nikdy nejsme sami. Ten byl též ve světové premiéře uveden na festivalu v Berlíně.

„Mě nezajímá dělat film jako produkt, baví mě objevovat jak po formální stránce, tak i lidsky. Kdyby mě nebavilo pracovat s lidmi, můžu psát romány,“ řekl HN režisér Václav, který tentokrát natočil výrazně jiný film, než byla jeho předchozí Cesta ven.

Jeho nový snímek rovnou měrou sleduje osm hrdinů a dojde v něm na dolary i krev. Díky filmu se romští herci, které Václav objevil pro Cestu ven, podívali na festival Berlinale, kde se jim v recenzích dostalo podobné chvály jako Karlu Rodenovi.

Zatímco Roden bývá díky svým hollywoodským rolím už dlouhá léta řazen do škatulky „euro padouch“, talentovaný Zdeněk Godla byl přirovnáván k australskému herci Eriku Banovi.

Febiofest jako každý rok uvede řadu ceněných zahraničních titulů, například povedené oscarové konverzační drama Spotlight o pedofilních skandálech v katolické církvi, mexický pašerácký thriller 600 mil, který byl loni v Berlíně oceněn jako nejlepší debut, či subtilní korejský snímek Teď správně, potom špatně. Ten vyhrál festival v Locarnu.

Ale ona česká stopa – s malým i velkým č – si na festivalu zaslouží možná největší pozornost. Jde o další ze signálů, že český film hledá "cestu ven" – do Evropy a dál.

Jako důkaz, že se mu daří i na pomezí žánrů, lze brát třeba zařazení česko-rakouského filmu Menandros & Thaïs do experimentální sekce Proti proudu. Dle jednoho z autorů Ondřeje Cikána jde o nejdivočejší antický film všech dob. Aby bylo zřejmé, že takový český film se v kinech moc často nevidí, si stačí pustit trailer.