Zemřel režisér Jan Němec. Autorovi filmů Démanty noci nebo O slavnosti a hostech bylo 79 let

Režisér Jan Němec byl tvůrcem filmů, které patří k tomu nejosobitějšímu a nejprovokativnějšímu, co kdy čeští režiséři natočili. V 60. letech 20. století patřil k čelním představitelům nové vlny tuzemské kinematografie. Jeho slibnou kariéru ale přerušila normalizace, po zákazu natáčení v roce 1974 emigroval. Věčný inovátor Němec, který experimentoval s obsahem, formou a objevoval nové možnosti, podle serveru iDnes.cz zemřel ve věku 79 let.

Tvůrci slavných filmů Démanty noci, O slavnosti a hostech či Noční hovory s matkou v začátcích říkali "enfant terrible". "Vždycky jsem točil filmy tak, aby nemohly být zařazeny do jakéhokoliv zlatého fondu. Vždycky tam musela být provokace, šok, pokus o něco nového, nezařaditelného," potvrzoval Němec v roce 2006. Tehdy přebíral Českého lva za dlouholetý přínos filmu či Křišťálový globus na karlovarském festivalu, nikdy ale nestál o to, být "klasikem".

Za studií na FAMU (kde se později stal profesorem) se pražský rodák potkal například s Jiřím Menzelem, Věrou Chytilovou či Ester Krumbachovou, která byla jeho první ženou a spolupracovnicí. Už dva roky po absolutoriu na sebe upozornil filmem Démanty noci (1964) podle povídek Arnošta Lustiga. Poté Němec přispěl miniaturou Podvodníci do povídkového snímku Perličky na dně (1965). Jeho druhým filmem byli povídkoví Mučedníci lásky (1966).

Zabodoval i na mezinárodním poli, podobně jako se svým snad nejznámějším snímkem O slavnosti a hostech (1966). Anglický časopis Film and Filming Němce za tento umělecký počin označil za nejlepšího světového režiséra roku 1969. Podobenství O slavnosti a hostech bylo "sžíravou satirou na lidi, kteří podlézají moci, aby se dostali k prostřenému stolu a do nejvyšších funkcí", a vyvolalo vlnu nevole mezi tehdejšími mocnými. Němec si vysloužil krátkodobý zákaz.

Režisér odmítal dělat nějaké kompromisy a z tvůrců nové vlny po něm proto tehdejší režim šel nejvíc. Němec k tomu přispěl výpovědí zmlácených studentů po demonstracích na podzim 1967, ale především záznamem prvního dne sovětské okupace 21. srpna 1968. Záběry, z nichž vzniklo Oratorium pro Prahu, propašoval do rakouské televize, která je odvysílala. "To byl můj nejúspěšnější film, vidělo ho přes miliardu lidí. Kam se hrabe Spielberg," komentoval to Němec.

Když ho odstavili od filmu, pracoval nějaký čas v televizi. Nadšení pro nové formy realizoval v prvních českých klipech v recitálech Marty Kubišové, své druhé ženy. Oceňovaný byl i Čas slunce a růží s Karlem Gottem. Nástup normalizace znamenal však konec, a pak v roce 1974 i odchod do emigrace. Tam se Němec ocitl v čase, kdy o české režiséry nebyl zájem. V Německu a v Americe žil 15 let. Živil se různě, učil na univerzitách Berkeley a Yale a stal se videomakerem.

Němec se také naučil střihat v kameře, a když točil svatby na video, měli svatebčané po dvou hodinách hotový film. K celovečernímu filmu se nedostal. V Německu ale natočil Kafkovu Proměnu, v USA byl poradcem při natáčení filmové verze Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí. Koncem 80. let za dokument o polském exilovém spisovateli Czeslawu Miloszovi získal nominaci na cenu Emmy.

Po návratu do rodné vlasti po roce 1989 Němec jen těžko hledal témata, která by přitáhla kritiku a diváky. Věrný zůstal své nezávislosti. Dělal dokumenty a točil umělecké filmy. První film V žáru královské lásky (1990) nedocenili diváci ani kritika, Jméno kódu: Rubín měl větší ohlas při videodistribuci v USA. Uznání Němcovi přinesla intimní lyrická zpověď Noční hovory s matkou (2000), na kterou navázal filmy Krajina mého srdce, Toyen či Heart Beat 3D.

Za své filmy získal řadu cen, už v roce 1961 si odvezly dva jeho studentské snímky ceny z festivalu v Amsterodamu. Za Démanty noci byl Němec oceněn na festivalech v Mannheimu nebo Locarnu, film O slavnosti a hostech získal cenu v Bergamu. Němec získal i řadu tuzemských poct, včetně medaile Za zásluhy, kterou mu udělil v roce 2002 Václav Havel. Vyznamenání však režisér v roce 2014 vrátil na protest proti některým oceněným, které vybral Miloš Zeman.

Potřetí se Němec oženil v emigraci, počtvrté do toho "praštil" v roce 2003. V sedmašedesáti letech se stal otcem dcery. Režisér se věnoval i psaní, v roce 2011 představil knihu s názvem Nepodávej ruku číšníkovi, v níž v 31 příbězích přiblížil svůj život. Loni podle ní točil film.